Veřejná správa3.: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:29

Ministr a ministerstvo životního prostředí

Sedím v maličké kanceláři obecního úřadu naproti ženě, která si už získala respekt mezi kolegy starosty i mezi těmi, kteří s ní občas v něčem nesouhlasí. Pozorně naslouchám úvahám, které lze určitě považovat za příklad jednání nové, přemýšlivé, argumentující a přijde-li na to i nekompromisní šumavské duchovní elity.

„Každá hra má svoje pravidla,“ říká starostka Ing. Zdeňka Lelková, „a veřejný zájem, kterým vyhlášení Národního parku Šumava jistě je a který se těší všeobecnému souhlasu, něco stojí. Zatím mnohé nasvědčuje tomu, že tíhu negativních dopadů tohoto veřejného zájmu nesou obce, na jejichž území se Park rozkládá a obce v jeho nejbližším okolí. V médiích je obraz Šumavy spojován s kůrovcem a suchým lesem. Ochrana přírody si bere za vzor sousední Bavorský národní park. Neříká se, že při jeho vzniku investoval bavorský stát značné finanční prostředky do obecní a turistické infrastruktury. Obce byly vybaveny čistírnami odpadních vod, vodovody, vznikla síť parkovišť a cest tak, aby území uneslo zatížení zvýšeným turistickým zájmem. Státní investice vyvolaly mnohonásobek investic privátních, obce existenci parku uvítaly. Ochrana přírody se rozvíjela se souhlasem místního obyvatelstva i jeho reprezentantů, přesto, že některé dílčí rozpory přetrvávají. Podstatně se rozšířila možnost spolurozhodování obcí. Grémiem regionu je Komunální výbor obcí regionu Národního parku. Národní park disponuje střednědobým rozvojovým konceptem, vypracovaným ve spolupráci s obcemi a s jejich souhlasem. U nás se na tuto fázi po vyhlášení Parku zapomnělo. Zájem návštěvníků překvapil a dodnes nejsou mnohé prvky infrastruktury na takový nápor připraveny. Většina problémů je otázkou peněz. Stožec je malá obec s poměrně velkým správním územím – 10 500 hektarů, kde nyní žije ve třech osadách 217 obyvatel, před válkou to bylo minimálně desetkrát víc. Území bylo po roce 1945 uzavřené, nikdo sem do pohraničního pásma nesměl. Obyvatelstvo bylo vystěhováno do vnitrozemí, mnoho objektů včetně kostela zbouráno. Po roce 1989 nebylo na čem rozvoj obce stavět a ani současná daňová výtěžnost není nijak velká. K tomu ještě problémy s daní z nemovitosti, kdy stát sám sebe osvobodil od placení za státní pozemky obcím a ještě bez jakékoliv náhrady. Poslední tři roky nám sice Ministerstvo životního prostředí část této daně, za lesy, kompenzuje. Systémové řešení to není. Mnohé se změnilo k lepšímu, samozřejmě i díky existenci Národního parku. Věnujeme pozornost letním i zimním aktivitám, zejména běžeckému lyžování, využíváme různých projektů k získání finančních prostředků. Je zde hustá síť cyklotras i jedny z nejkvalitněji udržovaných lyžařských stop. Pro jednu zimní sezónu potřebujeme například 350 tisíc korun. Část získáváme z prostředků fondů EU, něco přidá Jihočeský kraj, Správa Národního parku Šumava a asi 25 % musíme dát z místních zdrojů, z rozpočtu obce a za pomoci sponzorů. Vlastní zdroje obce jsou malé a většinu jich spolknou výdaje, na které dotace získat nelze a které musí obec zajistit především: provoz čistírny odpadních vod, vodovod, osvětlení, odpadové hospodářství. Na odvoz a likvidaci komunálního odpadu budeme letos doplácet skoro 100 tisíc korun. A to jsou zrovna podmínky, bez kterých nemůžeme zajistit další rozvoj obce, výstavbu nejen rodinných domků, ale i penzionů a dalších aktivit nutných pro rozvoj turistického ruchu. A jsme znovu na začátku u vytvoření podmínek pro spolužití obcí a Národního parku, který je jedním z lákadel pro zvyšující se návštěvnost území, ale… Pro územní plány obcí je z pohledu Národního parku závazný Plán péče o Národní park, který však nebyl řádně v regionu projednán a většina obcí s ním nikdy nesouhlasila. Je to tedy jen vnitřní materiál Správy a Ministerstva životního prostředí, pro obce nezávazný, ale pro státní správu Národního parku ano – a jak z toho ven? Ani tady ale není úplně jasno – Plán péče hovoří o tom, že III. zóny jsou určeny k rozvoji obcí a přitom se sáhodlouze rozporuje názor obcí a státní správy při změnách územních plánů obcí, je nám upírán přístup k získání pozemků – například pro veřejnou zeleň a bydlení – a tak je raději necháme „napospas“ Pozemkovému fondu, který je vydá v náhradních restitucích třeba realitním kancelářím. Co s nimi bude dál, si jistě dovedeme všichni představit. Většina si své zájmy dříve či později prosadí. A když ne, tak je vůbec diskutabilní vydávat pozemky ve III. zónách Národního parku. Proč není možné tyto pozemky – alespoň v bezprostředním okolí obcí – převést na obce jako náhradu za patnáct let neřešené kompenzace například daně z nemovitosti za veškeré státní pozemky, nebo vytvořit tak možnost obcím získat finanční prostředky na dořešení turistické a obecní infrastruktury? Byla by to náhrada za to, co měl udělat stát při vyhlášení Národního parku na území, kam byl dříve většinou přístup zakázán, kde nebyly hotely, restaurace, neinvestovalo se do čističek, komunikací, voda pro pár domorodců vždy stačila a kde stát nechal v mnoha případech celé osady srovnat se zemí? Změnám územních plánů obcí neustále hrozí, že stanovisko státní správy bude znít „nelze vyloučit vliv na naturové lokality a proto nesouhlasíme“. Stát tady na jedné straně hájí veřejný zájem ochranu přírody a Národního parku, na druhé straně veřejný zájem uzákoněný hned ve druhém paragrafu zákona o obcích – obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů, při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem – tento nejen že neochraňuje, ale ani nepodporuje. Postavení obcí je tak dnes takové, že jsou povinny trpět existenci Národního parku, místo toho, aby Národní park byl závislý na vůli obcí, aby byl obcemi plně akceptován tak, jak je tomu všude jinde ve světě. Naše obec má celé své území v Národním parku. Tak jako většina obcí chceme Park na svém území, jen se dělá strašně málo pro to, aby byla spokojenost na obou stranách. Chci říci, že pro vytvoření podmínek spoluexistence a uplatňování minimálně dvou veřejných zájmů – ochrany přírody a plnohodnotného života místních obyvatel, by se mělo angažovat více zodpovědných ministerstev, nejen Ministerstvo životního prostředí, které nemůže některé souvislosti při nejlepší vůli postihnout, například daňové otázky, restituce a prodej státní půdy v Národním parku, územní plánování.“

Rozhovor se chýlil ke konci a paní starostka ještě připomněla, že na místě je pozitivní finále a k Národnímu parku nejsou skeptičtí. Od roku 1994 byl v regionu odveden kus poctivé práce, většina financí získaných Správou Národního parku zůstala v místě svého vzniku – bylo opraveno mnoho kilometrů komunikací a cest, objektů ve vlastnictví Správy Národního parku, postavena nová informační střediska, začalo se se zařizováním alespoň minimální turistické infrastruktury. Získané prostředky se vracely zpět do lesa, neodváděly se na žádný nadřízený orgán, jako tomu bylo před jeho zřízením. Vzhledem k rozsáhlému takto spravovanému státnímu majetku se mnohde zlepšil i vzhled obce.

„Udělal se obrovský kus práce v tomto území“, dodává ing. Lelková. „Ale nejsou vytvořeny podmínky pro to, aby vše fungovalo dohromady. Nesmí mít neustále někdo navrch, je třeba usilovat o kompromisní řešení. Bude to však ještě velice složité“.