Občanská neposlušnost vede do pekel: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:29

Shodou okolností propukly skoro současně na dvou místech naší země protestní akce, které lze zřejmě označit jako projevy občanské neposlušnosti. V severních Čechách si jedni lehají na zem, aby zabránili stavbě obchodního domu, na kterou bylo sice vydáno stavební povolení, leč prý v rozporu se zákonem. Na Šumavě zase stát povolil kácení stromů. Byl k tomu sice oprávněn, ale podle aktivistů Hnutí Duha rozhodl špatně. A tak se tedy zmínění aktivisté připoutávají řetězy ke stromům, které si lesní správa vyhlédla k vykácení. Snad díky okurkové sezóně, snad díky intenzitě odporu se obě akce staly předmětem pozornosti médií, a dokonce se propracovaly až do nedělního pořadu Č1 V pravé poledne. Oba případy mají mnohé společné rysy. V obou vydaly příslušné orgány rozhodnutí a v obou se někteří spoluobčané proti tomuto rozhodnutí stavějí fyzicky na odpor. V tisku, rozhlase i v televizi se smrtelně vážně diskutuje o tom, zda jsou, či nejsou uvedená rozhodnutí zákonná či věcně správná. Z mého pohledu je však pozoruhodné, že si dosud nikdo nepoložil základní a zcela triviální otázku, co by se stalo, kdybychom se takhle chovali všichni.

Ani sami protestující nezpochybňují kompetentnost těch, kteří rozhodovali. Po formální stránce jsou rozhodnutí tedy zcela v pořádku. Jejich vydání nepochybně předcházel úřední postup, který je formalizován, a tedy je či alespoň měl by být přehledný a kontrolovatelný. Na konci tohoto postupu je rozhodnutí, které je, když nic jiného, alespoň v psané formě. Proti tomu se násilně stavějí aktivity, které ke svému rozhodnutí došly postupem, který není nijak formalizován, a tudíž jej nelze ani kontrolovat. Formálně žádné rozhodnutí nevydaly a projevují je fyzickým jednáním.

Výsledkem rozhodování při správě státu je rozhodnutí, které, je-li pravomocné, by minimálně mělo odstranit jakékoliv další nejasnosti ohledně budoucího postupu. To zdaleka nezaručuje, že je to rozhodnutí správné, byť toto kritérium je jistě velmi významné. Především však je konečné a z tohoto důvodu vytváří jakési jistoty v rámci celé společnosti. Pokud připustíme, že proti takovémuto rozhodnutí se lze postavit i fyzickou silou se subjektivním poukazem na jeho věcnou nesprávnost či nesprávnost postupu, který vydání tohoto rozhodnutí předcházel, pak to není argument jen pro sdružení Duha či pro aktivisty bojující proti stavbě obchodního domu, ale v podstatě pro kohokoliv. Dokážu si představit, že vášnivými argumenty lze hájit zcela účelové bránění průchodu práva založeného úředním rozhodnutím, zejména když podstatě rozumí jen málokdo.

Jsou-li obě zpochybňovaná rozhodnutí nesprávná, nastanou škody vesměs již neodstranitelné. Tím, že zavedeme princip práva na občanský odpor proti úřednímu rozhodnutí, vytváříme podmínky pro vznik škod podstatně větších. Jestliže se následně zjistí, například soudním či jiným přezkumem, že stavební rozhodnutí bylo vydáno protiprávně, je minimálně možné někoho postihnout. Pokud se však zjistí, že rozhodnutí bylo správné, bude obtížné ty, kteří si lehali pod náklaďáky, hnát k odpovědnosti za vzniklou škodu. Totéž platí i o těch, kteří se momentálně na Šumavě kurtují ke stromům. Nejde však jen o škodu. Jde o obecný princip. Nejsem si kupříkladu jist, jak by se revoltující aktivisté tvářili na to, kdyby se například ředitel lesní správy nebo majitel budoucího obchoďáku přivázal k některému z nich s tvrzením, že takto protestuje proti jeho občanské neposlušnosti. Asi by křičeli něco o občanských právech. Přitom důvod k občanské neposlušnosti si může najít každý. Co třeba kdyby se ti, kteří nesouhlasí se schodkovým rozpočtem, šli přivázat ke klice parlamentu?

Je jistě bolestné vidět některé výkony naší byrokracie, ostatně jako byrokracie celosvětově, a je také bolestné se smířit s tím, že její rozhodnutí jsou naplňována, i když se zdají evidentně nesprávná. Jiná možnost není, připuštění práva na odpor otvírá prostor zvůli a anarchii. Proto nelze omluvit a tolerovat, aby kdokoliv a z jakýchkoliv důvodů fyzickou silou bránil výkonu úředních rozhodnutí či obdobně porušoval zákony. V této podobě tedy není občanská neposlušnost nic jiného než divoká karta chaotů. O tom, že nejde jen o můj názor, se lze přesvědčit na případu Francie, která tak dlouho tolerovala nejrůznější blokády svých silnic, až začala mít v rámci Evropy poměrně značné problémy a nepochybně bude do budoucna nucena bránit se takovýmto činům i za použití násilí. Nedomnívám se, že by česká cesta vedla jinudy.

Autor je advokát