I slovutní ekonomové se mohou mýlit: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:30

Původní rozhovor s podnikatelem Ivanem Kalinou o podnikání a budoucnosti šumavských obcí

• Řekl jste, že vztahy německých a českých firem se v poslední době překvapivě mění.

Ano, zpočátku totiž byly více motivovány zvídavostí německých firem a snad i jejich snahou pomoci. Postupně se dostávaly na čistě obchodní bázi, a ta se díky západní hospodářské krizi vyhrotila tak dalece, že německé firmy se snaží jít až nadoraz, tj. maximálně ušetřit na mzdách. Zejména v pohraničí jsou existenční problémy německých firem tak razantní, že hledají jakoukoli záchranu, aby se vůbec udržely při životě.

• Hodnotíte tento vývoj jako dobrý, nebo špatný pro nás?

Tento vývoj není pro nás špatný, ale má velmi nebezpečný aspekt. Německé firmy totiž velmi pozorně mapují náš terén, vždy vyhledávají několik potenciálních partnerů, a pak je výrok, že „ten druhý to udělá levněji“, tlačí do úzkých. Když takhle obejdou české partnery několikrát, většinou se jim podaří stlačit ceny na extrémně nízkou úroveň. Bylo by tedy samozřejmě optimální, kdyby české firmy byly s to se dohodnout na minimálních cenách. Přitom bychom mohli z hospodářské krize na Západě jen těžit. Nejen my jako partneři, ale i stát, který bohatne z našich odvodů a daní. U nás to však některá místa těžko chápou. Nedovedou pochopit ani to, že český pendler, který vydělává v Německu a pak investuje u nás, tím, že zlepšuje svou osobní situaci, zlepšuje situaci státu.

• Proč však nehledáte odbyt svých výrobků u nás?

To je právě problém. Závažným současným nedostatkem našeho hospodářství je nedostatek odbytu. Pro naše firmy je důležité v této době sehnat alespoň zakázkovou práci ve mzdě, než od píky vyvíjet vlastní výrobek. Existují samozřejmě zaběhnuté firmy s ověřeným výrobním programem, které tak masivní problémy nemají. U nové vznikajících firem je však zakázková práce téměř existenčním předpokladem.

• Myslím si, že není dobrou vizitkou pro Čechy stát se dodavatelem surovin a levných pracovních sil pro Západ.

Co se surovin týká, souhlasím, co se levné pracovní síly týká, to je právě omyl. My tu za levnou práci získáváme technologické postupy, aniž si to zahraniční partner vždycky jasně uvědomuje. Podívejte se na vývoj Japonska po 2. světové válce, kdy Japonsko muselo v celém světě nakupovat licence. A my je nenakupujeme, my je takříkajíc dostáváme do domu. To, že se odbyt německých firem začal hroutit, protože výrobky začaly být neprodejné, je pro nás výhodné. My se však šidíme o velké zisky, pokud se strojírenské, textilní nebo kožedělné podniky v regionu nejsou schopny domluvit na nejnižších cenách, pod které by nešly. Stejně by zakázky dostaly. Nebo si myslíte, že by ta či ona německá firma hledala dál ve vnitrozemí a riskovala tím další zvyšování nákladů na přepravu? Tahle jednoduchá myšlenka je však dosud pro mnoho našich podnikatelů nepochopitelná, i když vidí, že se zde poptávají firmy z německých měst až sedm set kilometrů vzdálených.

• Tenhle vývoj „přenesení výroby“ do méně rozvinutých zemí může v důsledku znamenat vznik sociálních problémů a tlaků v mateřské zemi. A ty se zas negativně odrazí u nás.

Ano i ne. Vezměte si například Dolní Bavorsko, speciálně oblasti od Dunaje k hranicím. Byl to tradičně jeden z nejchudších krajů Německa. Mladí a kvalifikovaní lidé se odtud vystěhovávali do vnitrozemí, oblast se vylidňovala a chudla a ani dneska spolková vláda nedokáže vymyslet a zrealizovat program, aby se stala plnohodnotnou. Život do těchhle oblastí, ať je to na německé straně nebo u nás v linii Tachov – Nýrsko – Sušice – Prachatice, nepřinese pár turistů, kteří se tu budou procházet po lese, jak se dneska domnívá hodně odpovědných činitelů v okresech nebo národním parku. Životaschopnost těmto oblastem zajistí jedině vlastní výroba a přeshraniční spolupráce. Pokud firmy a úředníci na naší straně nebudou dost pružní, za nějakou dobu zjistí, že život zde postupně vymírá. Velkou výhodou této oblasti je však to, že je z hlediska pracovní síly a přepravních vzdáleností lákavá pro německý kapitál, který, když už tu zavede výrobu, což je náročná záležitost i vzhledem k potřebě mladých kvalifikovaných sil – bude těžko couvat. A to ani potom, až se relace mezi oběma měnami začnou vyrovnávat. Jsem přesvědčen, že jediná šance příhraničí na české i německé straně je využívat jej společně a na nové kvalitativní úrovni. Jinak zdejší firmy těžko přežijí.

• Nemáte obavu, že etikety, které dnes ve vašem podniku lepí české ženy, budou levněji lepit čínské ruce?

Samozřejmě, tohle nebezpečí existuje. Je otázkou strategie podnikání, zda budeme schopni východní trhy v určité fázi přebírat sami. Prakticky to znamená začít jednat přímo s velkoodběratelem, surovinu si nakupovat přímo a dodávat ji velkoobchodu rovnou na místo spotřeby. Dneska zatím jednáme pouze pomocí prosředníků, což je velmi nevýhodné a dovoluje nám na velkých obchodech pouze se přiživovat. To platí obecně, nejen pro naši firmu.

• Domníváte se tedy, že drobní a střední čeští podnikatelé z příhraničí si nebudou s to zajistit odbyt sami v rámci republiky?

V budoucnu jistě, nyní jen v poměrně omezené míře. Vezměte si fakt, že těžiště našeho předpřevratového obchodu směřovalo na Východ. Víme dobře, v jakém stavu tamní trhy jsou. Bude trvat generace, než zregenerují. Slovensko je nejisté. Firmy v našem vnitrozemí se dnes často potýkají s vážnými odbytovými problémy, omezují výrobu i pracovní dobu. Jestliže říkám, že naše příhraničí má velkou šanci právě díky zakázkám od zahraničních, zejména německých firem, nemám na mysli poklonkování. Jde prostě jen o to, že ekonomické relace jsou neúprosné, ať na naší, nebo německé straně, a je jich třeba využít. Jinak se z krize budeme dostávat podstatně déle.

• Podívejte se po Šumavě. Zajeďte do obcí. Uvidíte chátrající, neobydlené nemovitosti, zemědělské kombináty bez perspektivy, podnikatele, kteří začínají s riziky a bez důkladné znalosti odbytových možností tu či onu výrobu. Podle mého názoru si zahraniční kapitalista jakoukoli investici moc dobře rozmyslí, a bude-li chtít vstoupit, bude chtít i vlastnit.

Tohle je pro mě velmi citlivá záležitost. Jsem zásadně proti odprodeji nemovitostí a pozemků cizincům. To je třeba přísně regulovat. Jinak si kolosy typu Siemens mohou velmi rychle koupit celé Čechy. K vyrovnání sudeto-německých požadavků, o jejichž právní podloženosti lze ostatně s úspěchem pochybovat, by dnes nestačila polovina majetku celé republiky. To není možné dopustit. Na druhé straně je naivní představa, že tu budeme nějak sami a izolovaně podnikat a žít. Zahraniční kapitál je možno svázat s naším i bez toho, aby se náš majetek prodával ven.

• Pan Kappenberger, zakladatel elektrotechnické firmy K+B, jenž má svůj technický podnik v Plzni na vlastním pozemku a ve vlastní budově, mně řekl v rozhovoru toto: „Pro nás, jako pro všechny ostatní podnikatele středního stavu, je vlastnictví pozemků a budov základem pevného usazení podniku, umožňující další nezávislý růst a rozvoj... Další problém, který stojí v cestě rychlejšímu rozvoji hospodářství v Čechách, je to, že zahraniční investoři mohou nabýt české pozemky a koupit budovy pouze za obtížných podmínek, a s tím spojeným zvýšením nákladů.“ Tohle jsou přece také ony „neúprosné ekonomické relace“, o nichž jste hovořil, ne?

Samozřejmě, to existuje. Aukce umožňovaly i cizinci koupit u nás nemovitosti a pozemky, totéž umožňovala i forma společných podniků nebo hra s tzv. českou figurkou (v němčině se jí říká Strohmann čili nastrčený člověk), která uzavřela soukromou právní dohodu s německým podnikatelem, a jejím prostřednictvím pak došlo ke koupi českého majetku, který zůstal v českých rukách jen v uvozovkách, ale de facto jí nepatřil. Nebojím se, že tyhle praktiky naberou masový trend, protože vyžadují dobrodružný charakter a znamenají velké riziko. Strohmann totiž může začít „kličkovat“ a uplatnění cizího práva u nás trvá stále ještě dlouhá léta, a víte, kolik kapitálu zatím cizímu podnikateli uteče? Většina německých podnikatelů takhle dobrodružná není a tyhle cesty nevolí.

• Před čtyřmi lety jste předpokládal zlepšení směnného kurzu koruny a marky na 1:10 během pěti let. Zatím nejsou signály, že by se tak mělo brzy stát. Máte pravdu v tom, že koruna je co do kupní síly podhodnocená, je to však zároveň prostředek oživení hospodářství, protože láká investory ze zahraničí. Až koruna přejde na normální konvertibilitu a její kurz bude určován tržně, skončí zároveň období „diskriminace“ cizích výrobků u nás, což může vést ke krachu mnohých domácích výrobců, kteří nebudou schopni vyrábět tak levně jako západní konkurence. Myslíte si, že zlepšení kurzu bude znamenat odchod německých investorů a likvidaci českých finálních výrobků?

Myslím si, že současné ekonomické relace mezi námi a zahraničím se pohybují v podstatně příznivějším vztahu, než je směnný kurz 1:17. Naše vláda tento kurz samozřejmě uměle udržuje na podporu exportní schopnosti naší práce a zboží. Tento kurz je výhodný nejen pro německé, ale i pro české firmy, které v důsledku „podhodnocení“ získávají větší zisky, a přílivem zahraničního kapitálu bohatnou naše banky, což zvyšuje stabilitu našeho hospodářství a snižuje inflační tendence koruny. Samozřejmě, pro jednotlivce je tahle cesta nevýhodná. Když si musím vyměnit marku za sedmnáct korun a pak koupím výrobek, který odpovídá směnnému kurzu 1:10, skřípu zuby.

Špatně se však domníváte, že by z trhu zmizely české výrobky. Nezmizely. Všechno, co u nás probíhá, má dlouhodobý dopad. Například: Když budu chtít v našem vnitrozemí vyrábět konkurenceschopnou ledničku, musím investovat nejdřív do vývoje, do modernizace strojního parku a komponentů, musím být schopen nakupovat subdodávky u špičkových výrobců, a protože jsem chudý jako kostelní myš, musím nejdříve dostat úvěr od banky, která je také chudá jako kostelní myš, takže úvěr dostanu za ukrutných podmínek. Nakonec celý projekt „prozatím“ pustím z hlavy. Jestliže však stát zbohatne, banka mě bude moci dát příznivější a dlouhodobější sazbu a já se do akce „lednička“ budu moci pustit, protože uvidím, že návratnost vložené investice je v dohledu. A budu moci potom v kratší době zlepšit i kvalitu svého výrobku. Nejdříve ovšem musí být toto ekonomické zázemí vybudováno.

• Nezlobte se, ale tak markantní příklady jako Volkswagen vůbec nesvědčí o tom, že by cizí výrobce u nás vůbec chtěl trpět české výrobky, pokud neuvolní investice na vývoj nového motoru pro nový typ českého auta. Další příklad: Air France. Velké ocelářské firmy. Slovutný francouzský ekonom Jean-Luc Delpeuch ve své práci „Pražská kronika hospodářské reformy v krizí postiženém srdci Evropy“ jasně píše, o co západním investorům jde: „Vyvíjejí maximální úsilí prodat u nás, co se dá. Jejich záměrem je zmrazit domácí podniky pokud možno koupí, aby jejich konkurenční kapacita mohla být omezena a nahrazena výrobou a dovozem západního zboží. Jejich zájem je získat lacino domácí výrobce a začlenit je do výrobní kapacity západního podniku.“ Podle autora nemá Německo zájem na našich výrobcích, ale především na dovozu polotovarů a surovin, které si chce dál zpracovávat samo. Na základě jakých faktů věříte v existenci konkurenceschopných českých výrobků, které budou úspěšné u nás i v zahraničí?

I slovutní ekonomové se mohou mýlit. V podobné situaci jako výrobce ledniček bude i Vsetín jako výrobce motorů, Sigma jako výrobce čerpadel apod. Počítám, že každý z nich už má v šuplíku projekt vývoje nového výrobku, ale pustit ho ze šuplíku do výroby znamená mít určité ekonomické předpoklady, které to zatím nedovolují. Existují dvě cesty: držet se při zemi a vyčkávat, až nadejde vhodná situace, nebo jít do rizik a snažit se za každou cenu o větší sousta.

• Jenže než dojde k „vhodné situaci“, staneme se podle mého názoru hospodářsky zkolonizovanou zemí. Tady nejde o spolupráci, ale o kolonizaci. A pokud sám věříte na světlou budoucnost českých výrobků, proč jste se do ní ve své firmě sám nepustil?

Ano, my jsme se do tohoto rizika nepustili proto, že jsme začínali úplně z ničeho. Mezitím sondujeme český trh a hledáme, v které oblasti se budeme moci uplatnit s vlastními strojírenskými výrobky, což není jednoduché, protože se vyrojila spousta drobných strojírenských podniků. Každá druhá Strojní a traktorová stanice se osamostatnila a jsou v obdobné situaci. Nejdříve si musím umět jako podnikatel vytvořit ekonomické předpoklady, teprve potom mohu jít do rizik, protože udělám-li to naopak, nezbyde mně na mzdy, musím si vzít úvěr a mrtvý kapitál mám ve zboží, které je neprodejné.

• Je ovšem otázkou, jestli tohle „osamostatňování“, které mnohdy vede především k čachrování a rozkrádání majetku původního podniku, je cesta. Jestli vás jako strojírenského malovýrobce lehce nezlikviduje velká firma, která bude získávat peníze třeba z prodeje zbraní v rámci trendu, který předpovídá generální ředitel a spolumajitel Poldi Ocel V. Stehlík: „Myslím, že až začneme zase zbrojit, tak ty laufy se zase budou vyrábět jenom tady. A zbrojit budeme. Byli bychom blázni, kdybychom nezbrojili.“ (RP 13. 6. 1994). Je vůbec otázkou, jestli má smysl likvidovat kombinátní podniky socialismu, které přece mohou začít fungovat na kapitalistické bázi, zatímco drobný a střední stav by se dobře uplatnil v sektoru služeb. Moderní výroba přece vyžaduje koncernové soustředění sil a prostředků, ne?

Ad a: Ke zbrojařské výrobě musí být vždycky dva. Lump, který vyrábí, a lump, který kupuje.

Ad b: Nesouhlasím zcela – těžkopádnost velkých kolosů je příslovečná jak u nás, tak i na Západě. Proto se velké firmy soustřeďují na velké investiční akce. Ale je třeba dělat i malé akce, krátkodobé a velmi různorodé. A právě tohle mohou a musí dělat malé a střední podniky. Jen u nich lze totiž dosáhnout pružnosti, příznivé kalkulace a schopnosti dosáhnout dobrou kvalitu u velkého, různorodého spektra zakázek.

• Žijete a pracujete na Šumavě a jistě sledujete rozvoj šumavských obcí, který je mnohdy rozvojem v uvozovkách. V obcích centrální Šumavy si stěžují na odliv turistů, nevyřešené majetkoprávní vztahy, monopolismus národního parku. Je vůbec šance, aby šumavské obce do budoucna žily z turistiky?

Orientace šumavských obcí na turistiku, jako jediný a maximální zdroj příjmů, je kolosální omyl. Je ze všeho nejdřív třeba vytvořit rovnovážný stav mezi turistikou a vlastní místní výrobou. Musí tu existovat plnohodnotný život, to znamená celé spektrum pracovních příležitostí nezávislé na turismu. Nebo snad považujete za cíl, že se sem jednou za čas přijedou na nás podívat Japonci s videokamerami, projedou se elektrovlakem po národním parku a budou se na nás dívat jako na cvičené opice za drátem? Podívejte se k sousedům. Mladé a kvalifikované síly trvale odcházejí do vnitrozemí, obyvatelstvo německé části Šumavy pomalu, ale jistě stárne, a pokud továrna Schott ve Zwieselu nebo Rodenstock v Regenu drasticky zredukuje zaměstnanost, což se předpokládá, lidem zbydou už jen penziony, které by rovnou mohli zavřít, pokud by tam naši pendleři nejezdili mýt nádobí, zametat a škrábat brambory, protože nebudou mít pracovní síly. Perspektivy měst a obcí, které stojí na turistice, vidím dost černě.

• Vidíte možný pozitivní vývoj v rámci Euroregionu, ať už se společná část Šumavy na obou stranách jmenuje do budoucna tak, či jinak?

Moje rodina pochází z hraniční oblasti od Prachatic. Otec často vyprávěl o tom, jak za jeho mládí chodili lidé z Bavorska a Rakouska za prací do Čech. Nevidím důvod, proč by to po určitém vývoji nemělo být opět tak. A nevidím důvod, proč by to mělo být na újmu té či oné strany, zejména po našem vstupu do Evropského společenství, kdy se hraniční patníky stanou už jen historickým reliktem.

• Jak se díváte na situaci Železné Rudy, která je sice plná života, zároveň však si podporováním překupnické turistiky řeže pod sebou větev?

Železná Ruda je velmi specifický ukazatel nemohoucnosti nás všech. Došlo tu k naprosto živelnému a nekontrolovanému vývoji, poznamenanému neschopností orientovat se v novém systému. V roce 1989 byla jasná pozitiva této oblasti: zeměpisná poloha, spojení, možné přeshraniční vazby. Takovou výchozí situaci měl málokdo jiný. Pak jsme se tu začali domnívat, že automaticky přijdou všechny další výhody z toho vyplývající, aniž bychom se o to aktivně přičiňovali. Tak se Železná Ruda dostala do vleku událostí. Je pasivní a víceméně jen pasivně registruje, co se kolem děje. Jeden můj přítel říká, že člověk, který přestane aktivně trénovat, se dostane do situace, v níž už kopí dál nehodí. To se tady stalo. Sjednocující nadšení rychle vyprchalo, každý jsme jen pasivně vyčkávali, kdo zjedná pořádek a vytvoří koncepci. Pořádek nezjednal nikdo a žádná koncepce nevznikla. Je to vina nás všech.

Ing. Ivan Kalina (1943), dříve vedoucí vývojový projektant automatizace Obráběcích strojů Škoda Plzeň, odešel na jaře 1983 z důvodu „osobního politického přesvědčení“ do Železné Rudy, kde byl zaměstnán jako kanalizační dělník v čističce odpadních vod na Špičáku a později jako dělník ve vodárně v Železné Rudě. V listopadu 1989 se aktivně účastnil změn, organizoval známý přeshraniční lidský řetěz, spoluzakládal OF. Na základě přesvědčení, že rozvoj hospodářství podmiňuje jakýkoli další následný vývoj, založil spolu s ing. Václavem Mollerem soukromou firmu se sídlem v Milencích u Nýrska.

Podnik se od počátku orientoval na export a spolupracoval s německými odběrateli na základě kooperačních smluv. Zaměstnal mnoho pracovníků bývalých státních statků. Dodával například příslušenství pro bagry, části stavebních elektrorozvaděčů, kompletoval CD disky, zhodnocoval polotovary ze skla. Počátkem minulého roku se podnik dostal díky situaci západních odběratelů do odbytových potíží a musel zásadně změnit svou výrobní filozofii. Proto si dnes hledá možnosti odbytu většinou sám a snaží se o produkci co nejrozmanitějšího sortimentu.