Prvotní nadšení pro společné podniky doporučuji zrevidovat: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:30

Ing. Ivan Kalina, nar. 1943, dříve vedoucí vývojový projektant automatizace Obráběcích strojů Škoda Plzeň. Na jaře 1983 odešel z důvodů osobního politického přesvědčení do Železné Rudy, kde byl zaměstnán jako kanalizační dělník na čističce odpadních vod na Špičáku, později dělník vodárny v Železné Rudě. V listopadu 1989 se aktivně účastnil změn v Železné Rudě, spolupracoval s dalšími chartisty a spoluzakládal Občanské fórum v Železné Rudě.

Podnik KALINA +MOLLER spol. s r. o. se sídlem v Milencích založil s Ing. Václavem Mollerem s tím, že jeho partner se stará zejména o vlastní výrobu a administrativu a Ivan Kalina o tzv. vnější styky (zakázkovou a nabídkovou činnost).

• Můžete říci, jak se od roku 1989 ubíralo vaše podnikání?

Od začátku bylo orientováno na export z toho důvodu, že jsme se hned po roce 1989 dostali – vzletně řečeno – do bavorskočeských mezinárodních styků. V té době nám doznívající konjunktura západních trhů zajišťovala dostatek zakázek od pěti různých partnerů.

Šlo například o výrobu příslušenství pro bagry, výrobu částí stavebních elektrorozvaděčů, zhodnocování polotovarů ze skla a také o kompletaci CD disků. Sériovost výroby byla pro nás výhodná, my jsme zpohodlněli a najednou došlo pro nás k velmi překvapivému vývoji v důsledku hospodářské recese Západu. To je jemný výraz, který používají sousedi pro naprostou a tvrdou hospodářskou krizi, která tam nastala. Prakticky se to projevilo tak, že ještě v lednu 1993 běžely zakázky na plné obrátky a náhle jako mávnutím kouzelného proutku začaly mizet. Byl to šok.

• Jak organizujete výrobu?

Nyní všechna výroba probíhá v našem areálu v Milencích u Nýrska. Přešlo k nám hodně lidí z rozpadajících se Státních statků a my se pro ně snažili vytvořit pracovní příležitosti, a to i jako domácí práce se sklem. Bohužel však po zaběhnutí výroby byly některé ženy přesvědčeny, že práci zvládly, přestaly dávat bedlivý pozor na kvalitu a začaly se množit drobné reklamace. Z toho důvodu jsme zrušili práci doma a vrátili se do areálu, kde bylo možno udržet kontrolu nad kvalitou.

• Už se vám stalo, že jste nemohli vyplatit mzdy?

Stalo se nám to s jednou velkou německou firmou, u níž jsme měli pohledávky ve výši několika desítek tisíc marek. Naštěstí se nám je podařilo s pomocí německé advokátní kanceláře dostat zpátky. Byla to nepříjemná situace. Měli jsme vyděláno a přitom jsme nebyli schopni lidem říct, kdy dostanou peníze a jestli budeme vůbec dál existovat.

• Jak hledáte obchodní kontakty?

Pokud jde o zakázky ze skla a těžkou strojírenskou výrobu, pokračujeme už v navázaných kontaktech. Další kontakty hledáme prostřednictvím našich obchodních nebo německých obchodních a živnostenských komor, případně prostřednictvím inzerátů. Díky tomu, že jsem se podílel na pilotním projektu spolupráce českoněmeckých firem, doporučuje nás živnostenská komora Dolní Bavorsko jako seriózního partnera, takže se na nás mnohé německé firmy obracejí rovnou. Oceňují hlavně kvalitu a pružnost naší práce.

• To ovšem odporuje publikovaným analytickým materiálům, které říkají, že „do ČR se z Německa nepřekládají ty části výroby, které jsou závislé na nejvyšší kvalitě“. Zároveň se má obecně za to, že produktivita práce činí v Čechách 70 % produktivity běžné v Bavorsku. Německý Der Spiegel napsal, že „schopní vedoucí pracovníci v Čechách obecně chybějí“ a na příkladu ČKD dokumentuje, že „zaměstnanost tu je dvakrát vyšší než ve srovnatelném německém podniku a produktivita je pouze poloviční“. U jiného podniku se podle autorů reportáže němečtí investoři pozastavovali „chaos... dodaný materiál nebyl k nalezení, kvalita práce mizerná“. Němečtí manažeři v oboru textil se prý raději rozhodli pro Ukrajinu, Bulharsko nebo Rumunsko.

S tím nemohu souhlasit. Srovnám-li průměrnou práci německého a českého dělníka při stejném objemu, domnívám se, že český ji odvede většinou líp. Možná je to v důsledku takové té knuty, která nad ním visí, a kvůli níž se obává, že zkazí-li práci, už ji víckrát nedostane.

• Mluvíte často o oboustranně výhodné přeshraniční spolupráci. Jaké jsou její formy?

Nejsem přesvědčen, že při současných rozdílech mezi námi a vyspělými zeměmi je tzv. společný podnik (joint venture) optimální forma. Existuje forma kooperačních smluv a smluv o provedení práce, které nevyžadují majetkovou účast. U společných podniků se můžete lehce nadít, že požadavek zahraničního partnera bude znít na více než 50% podíl a pak už jsou spolehlivé cesty, jak tuto majoritní účast přetransformovat v účast naprosto dominantní a českého partnera vytlačit z rozhodování. Je to ostatně případ ZTS Nepomuk, ESAB Vamberk a dalších podniků. Prvotní nadšení, které tu panovalo pro společné podniky, bych vřele doporučoval zrevidovat.

• Co brání v rozvoji drobnému a střednímu podnikatelskému stavu, o němž je známo, že je jedním z faktorů oživujících hospodářství?

Ze všeho nejvíce nedostatek zkušeností, tradice a vzdělání. Tyhle nedostatky sice nahrazujeme ochotou riskovat, ale to je málo. Druhou překážkou jsou úrokové sazby a lhůty splátek. Ve světě se sazby pohybují od osmi do devíti procent s návratností dvacet let, protože se ví, že rychlé peníze se ve výrobě dělat nemohou. Možná v obchodu. Proto výrobní podniky mají ve světě tyhle možnosti. Ještě nepříznivější jsou možnosti kreditu v našem zdravotnictví. Kapitálová situace ale bohužel bankám příznivější sazby neumožňuje.

• Může to být tím, že v českých bankách může sedět víc Čadků, než předpokládáme?

To asi rozhodující roli nehraje. Určující je fakt, že půjčky teď najednou potřebujeme všichni, přičemž návratnost lze reálně očekávat až v průběhu druhé generace.

• Jak hodnotíte jako obyvatel Železné Rudy příliv tzv. prodejců, kteří tu ve stáncích i v novém Obchodním domě bez uzardění prodávají zboží s falšovanými značkami, a přesto nebo právě proto bohatnou rychleji než místní podnikatelé, kteří nechtějí prodávat šunt nebo pašované cigarety?

Předně mnoho lidí zapomíná, že Vietnamec, který u stánku prodává, vydělává řádově do 10 000 korun. Bohatnou ti, co stojí za tím. Za druhé si – možná kacířsky – myslím, že problém stánkařů a prodejců se přehání. Možná je spoustě lidí trnem v oku, že vidí obchodovat Vietnamce, protože jsou jiní, veřejnost je víc „vidí“. Vezměte si to však z druhé strany. Když od nás lidé za totalitního režimu utíkali na Západ, očekávali, že tam budou přivítáni s otevřenou náručí, akceptují je ihned jako plnohodnotné občany a dokonce jim poskytnou určitá privilegia. Vietnamci jsou u nás v podobné situaci jako naši tenkrát, ale my se na ně díváme jako na přivandrovalce, kteří nás tu vyžírají, a zapomínáme, že spousta našich lidi se ve světě snažila také nějak uchytit a zavést existenci svým dětem.

• Kritizoval jste současnou situaci Železné Rudy, kde žijete. Řekl jste, že nemá žádnou koncepci rozvoje, že se rozvijí chaoticky. To však je problém každé druhé české obce, ne?

Jistě, spousta lidí čekala, že se pádem zátarasů dostane za dva, tři roky do ráje. Ejhle, ono to tak není. Jenže Železná Ruda prohospodařila svou obrovskou šanci, kterou neměl skoro nikdo jiný. Proč tu začaly vznikat drobné podniky, řemeslnické dílny, služby? Proč se obec stala noclehárnou překupníků a pendlerů z celé republiky? Proč dosud nevznikl zárodek drobného průmyslu jako tu byl v minulosti? Protože jsme seděli a čekali, že přijdou bohatí Němci a začnou nám dávat peníze jen proto, že jsme „chudáci Češi“.

• Myslíte, že naše penziony mohou nabídnout kvalitu srovnatelnou s tím, co nabízejí vedle v Bavorsku?

Myslím si, že mnoho z nich už toho schopno je. My si zvykli, že turisté budou jezdit ze zvědavosti. Ta je pryč, cenové hladiny se vyrovnávají a my musíme ukázat, že za stejné peníze nabídneme odpovídající službu včetně čistoty. Jestliže služby na druhé straně budou lepší, turista zůstane tam. Německé penziony naříkají, že mají míň turistů, a chtějí se bránit, protože prý je u nás levněji. My zas naříkáme, že tu prodávají Vietnamci levněji než místní podnikatelé. Je nesmyslné, že na jedné straně považujeme starosti německých ubytovatelů za tržně logické, ale zároveň si stěžujeme na stánkaře, že kazí ceny. Právě proto je v plné nahotě tržní systém. A nemůžeme vyžadovat hned na počátku, když jsme se dostali v tomto systému do nevýhodné pozice (viz stánkaři), aby dobrý „tatíček stát“ něco zakázal a za nás vyřešil. To jsme tedy vůbec neměli začínat! Ne – i tohle musíme vyřešit tržně – kvalitou, kulturní i cenovou relací docílit, aby se zákazník opět od stánkařů vrátil nám. Teprve tohle bude důkaz, že do té Evropy patříme.

• Mluvíte o rozvoji drobného průmyslu. Národní park však sní o tom, že tu bude zachráněna divoká příroda, která tu beztak existuje jen velmi omezeně.

Tady musí žít lidi, jinak Národní park ztratí svůj smysl. A ti lidé tu musí také pracovat. Sto deset let tu vede železnice, která také zatěžuje životní prostředí. Vede tu silnice. Myslíte si, že drobná výroba nábytku – například – bude dělat větší škody? Existuje mnoho druhů výroby s minimálním odpadem. Naopak, budou-li v parku rozumní lidé, přijdou na to, že záchrana Šumavy tkví v tom, aby tu byla vytvořena různorodá struktura obyvatelstva, která pracuje také jinde než jen v lesnictví nebo pohostinství.

• Vyřešila alespoň část problému instalace Euroregionu?

Myšlenka Euroregionu pomohla několika lidem k teplým místům a papírování. Nevyřešila nic, žádné problémy, ani nacionalistické – viz vztah k vysídlencům. Euroregion je papírová záležitost a silně zavání zneužíváním nadšení lidí obou stran pro společnou budoucnost.

• A jaké jsou podle vašeho názoru šance obcí, které neměly výchozí pozici jako Železná Ruda?

Obecné – šance celé Evropy, pokud nemá ztratit své postavení ve světě – je orientace obchodu na Východ. Cesty na Východ půjdou přes Čechy. To je podle mého názoru šance. Jakmile bude dokončena dálnice z Prahy do Norimberka, začne se výrazně zlepšovat stav a význam lokalit v českém vnitrozemí. Je ovšem otázka, zda dřív, než ES uvede v život svou účast na východních trzích, pronikne na tyto trhy čínským prostřednictvím japonský kapitál. Češi jsou pružní a adaptabilní. U nás je hodně lidí, kteří mají znalosti východních trhů, znají prostředí, umí stokrát proklínanou ruštinu. Tohle je šance.

• Před první válkou tu byla řada rozličných pracovních příležitostí nejen ve výrobě, ale i v zemědělství. Jak však sám vidíte, šumavské zemědělství za vydatného přispění vlády úspěšně upadá.

Zemědělská výroba tu musí zůstat. V této oblasti však bude vždy nezbytné dotovat ji. Dotace do zemědělství existují v ES všude. Je to celoevropský problém. Ve stejné situaci, v níž stojíme my před branami ES, stojí oni vůči Americe. Vůči našim dovozcům zemědělských výrobků se brání omezeními a kvótami právě tak, jako Amerika vůči nim. Jako zemědělec v ES je schopen vyprodukovat stejný výrobek levněji než americký, protože stát mu doplatí 20 %, tak náš zemědělec by mohl být úspěšný i vůči západoevropskému. Je to ovšem otázka, jestli se naše zemědělství dočká ve zdraví okamžiku, až tyhle kvóty a omezení padnou.

• Hodláte vy se na tomto poli angažovat?

Zůstanu u toho, co dělám. Tím však zároveň připouštím, že musím stát na několika nohách současně. Situace našeho trhu je totiž dosud natolik nejistá, že do budoucna se udrží jen ten podnikatel, který bude schopen rychle a pružné měnit výrobní program nebo sortiment. Pronášet zásadní prognózy však považuji za nezodpovědné.

Děkuji za rozhovor