Druhá část besedy Radovana Holuba: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:30

• Rozpadly se Vojenské lesy a statky, které jako kombinátní podnik garantovaly prodělečné obdělávání šumavských luk. Nastává dnes se zánikem státních statků a Agrokombinátu Šumava konec šumavského zemědělství a také pastevectví?

Jiří Vomáčka: Národní park Šumava dosud, bohužel, nepředložil žádnou koncepci zemědělské politiky. Staral se o les, protože tu viděl velké zisky. Mluvil o soukromých farmách, o dlouhodobých pachtech pro soukromé zemědělce, ale soukromník tu bude mít tak těžký život, že si hospodaření rozmyslí. Kombinátní závody byly schopny mimolesní plochy částečně obhospodařit. Soukromník na to mít nebude. Pokud se však louky nebudou využívat k pastvě a sečení, nastane zakyselení půdy a ohrožení vodních zdrojů. Během několika let může dojít k jejich znehodnocení. Snižování kyselosti vody bude stát spoustu peněz.

Jiří Frydlewicz: Vidím šumavské zemědělství jako politikum. Jde totiž o to, že rozdíl mezi úhlednými bavorskými loukami, které se obhospodařují až k hranici a mezi divočinou na naší straně se bude ještě dál prohlubovat. Nedávno jsme jednali s jedním švýcarským starostou, který nám řekl: „Víte, nejhorší dojem u vás dělají neposekané louky.“

A jsou tu další souvislosti: za první republiky bylo na Kvildě pět hospod a jedna z nich připravovala jídla výhradně z ryb. Dneska ryby nejsou, protože voda je kyselá. Na obhospodařování bezlesí však obec v dohledné době mít nebude. Pomohla by jen cílená státní dotační politika jako v Rakousku nebo ve Švýcarsku. Stojí to obrovské peníze, ale jde o tradice, o reprezentaci a také v neposlední řadě i o turisty, kteří chtějí trávit čas v kulturní krajině.

Jaroslav Rendl: Tím se dostáváme k otázce velikosti našeho Národního parku. To, co je u nás, je ekonomicky nezvládnutelná gigantománie a základ všeho zla. Naše ekonomika není tak silná, abychom si to mohli dovolit. Z prodeje dřevní hmoty se s odřenýma ušima zaplatí péče o les včetně asanace polomových ploch. Ostatní musí být dotováno z daní poplatníků.

• Gigantománie je však typický přežitek socialismu, ne?

Jiří Vomáčka: Mýlíte se, Akci záchytné parkoviště na Kvildě začala paní Vlasta Štěpová, která byla ministryní v bývalé vládě premiéra Pitharta. Ta tu slibovala, kudy chodila. Parkoviště pro 270 aut rozdělené keříky a s lapačem ropných produktů bratru za 6,5 milionu korun. Začalo se budovat, pochopitelně na podzim, jak je na Šumavě dobrým zvykem. V lednu došly peníze a ještě než to bývalý starosta stačil oznámit prachatické firmě, prostavělo se za 200 000 korun, které dodnes firmě dlužíme. Další rok už finance nebyly a my máme problémy. Dneska chceme parkoviště pro 60 aut, s lapačem, pumpou, motorestem a malou autodílnu.

Josef Křivanec; Já nechápu jedno, a sice že gigantické stavby měly na Šumavě vždycky paradoxně přednost před tím, že sem stavebně patří. Dám příklad: investor chtěl rekonstruovat bývalou školu na Modravě tak, že by ji přizpůsobil krásnému, historickému objektu Klostermannovy chaty. Neuspěl. Park řekl, že by byla příliš veliká. Tato stavba by byla napojena na energii z malé vodní elektrárny, kterou zamýšlel postavit Ing. Piňos. Správa parku mu to zakázala, protože „obnovení či zřízení vodního díla, které je spojeno s odběrem a následným nakládáním s vodami, nutno považovat za ekologicky závadnou činnost.“

• Dalším hojně diskutovaným problémem parku je otázka zonace. Vyhovuje vám tak, jak je?

Jiří Frydlewicz: Pro nás je zonace Taxisův příkop, který musíme překonávat. Byla vytvořena, aniž by se s obcemi hovořilo. My máme například v první zóně parku obecní vodovod. Pokud dojde k havárii, budeme muset vodu dovážet. Na Modravě vede hranice první zóny 20 metrů od obydlí. Proto navrhujeme přehodnocení jednotlivých zón, aby obec ve svém historickém katastru neměla tak svázané ruce.

• Jak podle vašeho názoru posunul problematiku Šumavy televizní pořad Nedej se?

Jiří Frydlewicz: Je to bohužel pořad, který místní lidi roztrpčuje a provokuje proti přírodě. Každá otázka redaktora je kladena tendenčně. Pořad bere v úvahu jen ochranu přírody a nikoli práva člověka a především nedává prostor oponentům, a pokud ano, degraduje je.

Josef Křivanec: Je to vulgární, ironický a parodující pořad, znevažující obyvatele Šumavy. Odmítá jakýkoli jiný názor, který se nehodí do krámu, není schopen ho ani připustit, natož o něm polemizovat. Vypomáhá si sentimentálními snímky, přestože jako celek sentimentální není a vyhýbá se tomu hlavnímu. Ano, je třeba, abychom ne nedali oklamat.

• Zápasíte s pomalým, ale jistým odlivem turistů po turistické euforii začátku devadesátých let, zápasíte s tím, že obec vlastně nemá co nabídnout. Máte vůbec na čem začít?

Jiří Vomáčka: To je další problém. Půda v obci patří z 95 procent Pozemkovému fondu Prachatice, zbývajících 5 procent má k dispozici obec a chalupáři, si budou moci na základě předkupního práva koupit pozemky, které dosud měli jen v užívání, dalo by se říct v nepůjčeném pronájmu. Pozemkový fond pak předá část půdy Národnímu parku, který s ní bude podle svého uvážení hospodařit. Tak nám bylo řečeno na jednání ve Zdíkově. O obcích tu nepadlo ani slovo. Kdo jiný by měl ale rozhodovat o svých pozemcích než obce! Je tedy docela dobře možné, že Pozemkový fond nám žádnou půdu nepřenechá a my si ji budeme moct kupovat za tržní ceny.

• Jaké budou důsledky?

Jiří Vomáčka: Místní lidé peníze nemají. Povede to k tomu, že se sem dostane vlna zlatokopů a místní lidi utřou nos. My to bohužel nebudeme moct ovlivnit, protože kapitál potřebujeme. Budeme si moct jedině vyhradit, že investoři podpoří rozvoj infrastruktury, řemesel, založí tu firmu a přinesou s sebou pracovní příležitosti, které jako obec nemáme.

• Jaké by podle vašeho názoru měly být možnosti Šumavských obcí v parku?

Josef Křivanec: Dospěli jsme k tomu, že bude třeba především řešit velikost Národního parku, to znamená zmenšit ho, pokud by v této velikosti byl nefunkční. Mimořádné krajinné útvary lze totiž chránit i jiným způsobem. Pralesní rezervace tu přece existují už přes sto let. Obce potřebují kompetence, samostatnost rozhodování a majetek ve svých katastrech.

• V jakém smyslu jste se vyjádřili k návrhu zákona o Národním parku, který by měl přispět k otupení hrotů mezi obcemi a Správou parku?

Jiří Frydlewicz: Druhá varianta, kterou jsme nedávno dostali a která už prý byla prokonzultována v předsednictvu Rady parku, není nic jiného než paskvil, protože absolutně nebere ohled na člověka a na lidskou činnost. Šumavské obce k němu daly desítky připomínek a dnes čekají na další vývoj. Pokud by byl schválen špatný zákon, bude docházet k zoufalým situacím. Úředníček státní správy bude trvat na liteře zákona a občan si tu nebude moct postavit ani psí boudu.

Jaroslav Rendl: Jednáme nyní s Němci o přechodu Březník v údolí Luzného, na němž jsou zainteresováni přímo starostové bavorských obcí souvisejících s parkem. Řekli nám, že obyvatelům nikdo neklade překážky, chtějí-li si například postavit dům. Park tu mají už dvacet let. My musíme umět využít i toho, že dnes na Šumavu přicházejí starší lidé, pro které jsou Alpy příliš náročné. Většinou přijíždějí autobusem, úhrnem padesát lidí – na tomhle začít stavět. Dva tři penziony, fitness centrum, komfortní ubytování…

Jiří Vomáčka: Mluvil jsem se starostou z Mauthu, který mně vysvětlil, že v Německu stačí, když se dají dvě tři obce dohromady a mají vyhráno. Park se musí podřídit. Jen u nás je Všechno obráceně. U nich se mohou na území parku jezdit lyžařské závody, u nás nejde nic. A parku přitom nevadí, že na cestě na Březník zůstaly dodnes protitankové zátarasy.