Bitva o národní park: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:30

Člověk a příroda? nebo Člověk versus příroda?

Dělníci klejí, ekologičtí aktivisté mlčí. Navzdory českému přísloví se obě skupiny nepřátelí ani u půllitrů. Mají v šumavské Nové Peci své hospody a jedni si drží ty druhé od těla.

Účastnici blokády v Trojmezenském pralese lesním dělníkům moc nevěří. Když nastalo ve čtvrtek 12. srpna příměří mezi správou Národního parku Šumava a ekologickými aktivisty, aby se obě strany mohly dohodnout na kompromisu, správa parku klidu zbraní zneužila a nechala pokácet čtyřicet stromů. Ekologové si stěžují i na jiné věci. Dělníci prý v první zóně poblíž hranic druhé, takzvané řízené zóny, kácejí stromy, porcují je na menší kusy a ty pak přetáhnou do zóny druhé, odkud mohou být odvezeny a prodány. V lese prý navzdory lesnímu zákonu bez skrupulí kouří, v nedotknutelných prvních zónách mají vyšlapané cestičky a kácejí dokonce i smrky, které svými těly chrání ekologičtí aktivisté, což je zakázáno. Ekologové mají rádi stromy, byť suché trčely k nebi. Dřevorubci mají rádi pařezy. První říkají, že suchý les je menší zlo než vykácený les a druzí se zaklínají, že všechno nakažené dříví se musí včas skácet. Lesní dělníci nevěří ekologům. Říkají, že mají tučná konta v Americe a že jsou pakáž a povaleči. Aktivisté prý nechápou, že dělníci mají rozestavěné domy v okolních obcích a potřebují v lese vydělávat peníze. Aktivisté jezdí na Šumavu z Olomouce nebo Brna, platí si ze svého cestu i jídlo, vstávají ráno ve čtyři a chodí pěšky na Plešné jezero a dál do pralesa. Vedení parku na ně posílá navzdory svým slibům policii a vyhrožuje jim pokutami. Dělníci jsou z Prachatic nebo ze severu Čech a do lesa jezdí auty nebo na motocyklech. Jediný kontakt spolu mají, když aktivisté jdou v patách dělníkům, aby jim mohli zabránit v kácení, nebo když dělníci odtahují aktivisty, aby mohli kácet.

Jak to začalo

Národní park Šumava byl založen roku 1991 na relativně velice zachovalém přírodním celku Šumavy a ve srovnání s jinými národními parky Evropy patřil k těm cennějším. Jeho cílem bylo navrátit 69 tisíc hektarů obhospodařovaných lesů, horských luk i původních horských smíšených lesů přírodě a dát na této ploše přednost přírodním procesům. Byla to krásná idea, ale nezískala si mnoho podpory ani u Šumavských obcí, ani u funkcionářů Ministerstva Životního prostředí. Obyvatelům bylo už roku 1991 podezřelé, že v kopcích běhá „nějakej Kanaďan“ (byl to pracovník Fondu pro ochranu přírody WWF, jenž dohlížel na mezinárodní klasifikaci parku) a ministerským úředníkům bylo proti srsti, že v parku by se mělo přestat hospodařit a obchodovat se dřevem. (Exploatace přírodních zdrojů jde proti smyslu jakéhokoli národního parku.) Idea parku byla trnem v oku také mocné dřevařské a dřevozpracující lobby a organizaci Lesy ČR se sídlem v Hradci Králové, která na území parku dřív hospodařila spolu s Vojenskými lesy a statky. Bývalý politik a dnes pracovník útvaru ředitele parku Čestmír Hofhanzl dokonce konstatoval, že dnes by se díky vzrůstu moci zájmových dřevařských skupin park už vůbec nepodařilo prosadit.

Ten, kdo chce porozumět dalšímu vývoji Národního parku Šumava, by neměl zapomenout na několik důležitých dat. V roce 1993 převzal Národní park Šumava lesy a jiný lesní majetek od Lesů ČR a Vojenských lesů a statků. Stalo se tak navzdory vůli Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zemědělství, která se už v té době snažila realizovat takzvanou delimitační dohodu mezi oběma ministerstvy, na jejímž základě by v parku hospodařily Lesy ČR. Delimitační dohoda byla nezákonná, a tak obě ministerstva začala usilovat o změnu zákona o ochraně přírody a krajiny. Tu se však nepodařilo prosadit. Správa parku tvrdila, že etika ochrany přírody je důležitější než hospodářské zřetele. Ministerstvo životního prostředí však chtělo, aby na Šumavě vznikl velký lesní závod. Měl se jmenovat Lesy Šumavy a obepínal by celou Šumavu. Proti této koncepci stála správa šumavského parku, v jejímž čele byla skupina ekologů rozhodnutých obhájit mezinárodní statut parku podle definice Světového svazu ochrany přírody IUCN („Národní park je relativně rozlehlá oblast, ve které alespoň jeden nebo několik ekosystémů nejsou pozměněny působením člověka.“). Ministerstvo životního prostředí však kontrovalo, že „takový park si dovolit nemůžeme“ (František Benda). Bylo mu jasné, že jedinou možností je zrušit dosavadní vedení parku, ale nevědělo jak.

Ministerstvu se konečně po dvou letech naskytla záminka s takzvaným prodejem Šumavy, jehož se měl dopustit tehdejší ředitel správy parku Jiří Kec. Skutečnou příčinou však bylo podle sdělení tehdejšího ředitele oboru ochrany přírody Františka Urbana to, že „ředitel neposlouchá“, to jest, že navzdory protizákonnému ministerskému zákazu z června 1993 pokračuje v přebírání lesů podle zákona. Ředitel Kec jen přilil oleje do ohně, když uvedl priority parku: „V národním parku nelze mluvit o hospodaření. Slovo kalamita nemáme rádi, protože jde o součást přírodního procesu. Les je schopen se po invazi kůrovce stabilizovat sám.“ Vztahy mezi správou parku a Ministerstvem životního prostředí se vyhrotily. Někteří pracovnici parku dokonce tvrdili, že ministerstvo je pro práci parku brzdou. Poslední slovo však mělo ministerstvo. Tehdejší ministr František Benda odvolal Jiřího Kece 7. října 1993 z funkce údajně proto, že chtěl na území parku nechat působit firmu Parkservis Šumava, která by monopolně pečovala o les a o další služby. Podle ministerských představ měl tento monopol získat lesní závod Ministerstva životního prostředí.

Obce proti parku

Plán Ministerstva životního prostředí se nelíbil jak ekologům, tak lesním akciovým společnostem. Pracovníci akciovek, kteří měli své zastánce prakticky ve všech větších šumavských obcích, začali varovat lidi v obcích před plány ministerstva i před záměry správy parku. Postoj obcí byl od začátku poznamenán tím, že obyvatelé netušili, že park může fungovat v jejich prospěch, jako je tomu v západní Evropě.

V obcích se ujalo heslo: „Chceme penzióny, chceme práci.“ Chiméra turistického ruchu jim říkala podstatně míň než vytěžené kubíky dřeva. Představa zrušení hospodářského efektu, snížení těžeb, rušení lesní techniky a cest je dráždila. Obce začaly mít strach o své zdroje příjmů. Začalo se mluvit o vyhánění lesáků z lesa a o neobhospodařovaných loukách. Funkcionáři z lesních správ začali obyvatele obcí strašit, že v parku si neškrtnou ani borůvkáři. Snažili se lidem vsugerovat, že park vytvoří novou bariéru na hranicích k západní Evropě. Starostové začali uvažovat o zmenšení parku na takzvanou komunální variantu (15 tisíc hektarů). Mluvili o dozoru parku nad turisty a diktátu ochranářů. Roku 1994 začali někteří ze starostů dokonce uvažovat o vyčlenění z parku. Ministerstvo se snažilo hnutí obcí v zárodku zastavit. Slíbilo obcím finančně kompenzovat újmy na hospodaření. Místo kompenzací se stala lákadlem pro obce vidina těžby dřeva, kterou přislíbil bývalý ředitel odboru ochrany lesa a půdy na Ministerstvu životního prostředí Ivan Žlábek, jenž 1. srpna 1994 nastoupil do čela parku.

Lesnický puč

Odvolání vedoucích pracovníků správy parku a nahrazení „neposlušných ekologů“ lesníky bylo dobře načasováno. Pozornost médií odlákala vykonstruovaná aféra s prodejem Šumavy a lesnický převrat proběhl v klidu. Ekologové spor o park prohráli, aniž měli čas svou koncepci uplatnit. Nikoho nevzrušilo ani to, že do vedoucích funkcí správy parku posléze nastoupili jak ředitel odboru ochrany přírody na Ministerstvu životního prostředí František Urban, tak ředitel odboru hospodářského řízení lesů na Ministerstvu zemědělství Vladimír Zatloukal. Je historickým paradoxem, že zástupci ministerstev, kteří nejvíc bojovali proti myšlence mezinárodně uznávaného parku, park nakonec ovládli zdola. Na druhé straně díky jejich mediální obratnosti hladce prošla akce, která je z dnešního pohledu srovnatelná s velkými přírodními kalamitami: k 1. lednu 1995 byla zmenšena a rozkouskována první, jádrová zóna parku na 135 malých, neživotaschopných ploch, které byly určeny na základě lesní typologie, aniž se přihlíželo ke stavu jiných ekosystémů. Tak se stalo, že první zóny, které v evropsky uznávaných parcích tvoří v průměru 52, 4 % výměry parků, poklesly na 13 % (menší má už jen Krkonošský národní park – 12 %, ten však není z mezinárodního hlediska pravým národním parkem, nýbrž jen chráněným územím). První zóny nebyly schopny účinně vzdorovat kůrovci a během dalších několika let se dokonce staly spolu se špatně asanovanými plochami ve druhé zóně jeho líhní.

Není tedy pravda, že by příčinou současného kůrovcového ataku byla nedostatečně zvládnutá kalamita za „ekologického“ vedení parku. Kalamitní štáb, na němž je podepsán i současný ředitel parku Ivan Žlábek, v roce 1993 dokonce konstatoval, že kůrovcová kalamita byla „úspěšně zvládnuta“ a „likvidace kůrovce je zcela pod kontrolou“. Skutečnou příčinou byl kromě globálních klimatických vlivů právě razantní postup správy parku proti kůrovci, který vedl k rozvrácení porostů, k vytvoření obrovských těžko zalesnitelných holin a k tradici kůrovcových a větrných kalamit. Pamětníci dřívějších kalamit mluví právě o tom, že brouk nalétává na vymýcené osluněné plochy daleko rychleji než do uzavřeného lesa. Pamětníci vzpomínají i na to, jak to vypadalo za socialismu „za dráty“, kde se z taktických důvodů nesměly lesy velkoplošně těžit. Bavorští lesníci tehdy chodili pozorovat naše lesy, v nichž se přírodní vlivy postaraly o zastavení kůrovce a o rovnovážný stav mezi lesem a jeho parazity (přemnožená populace kůrovce se rozpadla).

Sáhneme-li do historie Šumavského parku, utkví nám ještě dvě důležitá data: Roku 1995 vstoupila v platnost interní směrnice správy o zpracovávání a prodeji technicky využitelných suchých stromů do tří let stáří, která byla za dva roky opět zrušena, protože odporovala smyslu národního parku (jeho cílem není obchodovat se dřevem). Podle směrnice o prodeji souší se však v parku postupuje – nelegálně – dosud. Ještě dnes se těží a prodávají suché stromy, které už kůrovce nerozšiřují. Roku 1998 byla upravena zřizovací listina parku tak, aby „hospodaření v lesích parku… včetně navazujících výrobních činností“ tvořilo hlavní činnost parku. Loni správa parku rovněž oznámila svůj plán pokračovat v těžbách ve výši 155 tisíc metrů krychlových dřeva ročně, z čehož jasně vyplývá, že výše těžeb nezávisí na intenzitě kalamit. Konečně letos v dubnu povolil ministr životního prostředí Miloš Kužvart správě parku zasahovat v 59 prvních zónách, což znamená významný zásah do politiky životního prostředí v celé České republice. Bezzásahovost prvních zón je základním atributem národních parků všude ve světě. Návrh na zásahy vyšel od náměstka správy parku Vladimíra Zatloukala, jenž tvrdí, že nezasahovat není odborně ani politicky únosné. Toto stanovisko se setkalo s vlnou odporu předních českých odborníků včetně odborného grémia Ministerstva životního prostředí pro národní parky. „Lýkožrout je stejně hodnotným organismem z hlediska biodiverzity jako smrk. Park nebyl zřízen pro ochranu a moudré využívání lesních porostů, ale pro ochranu přírodních procesů,“ říká přírodovědec Mojmír Vlašín. Tyto neustálé obraty v koncepci parku mají na přírodu fatální dopad.

Kdo vlastně Park řídí?

Selhání koncepce parku je dáno do značné míry nedostatky v jeho řízení. Od roku 1993 je nejasné, kdo vlastně šumavský park vede. Management? Ministerstva? Dřevařská lobby? Lesníci-tradicionalisté? Militantní lesnická skupina? Ředitel správy Ivan Žlábek řekl roku 1995 toto: „Až vyhlásíme nové první zóny jednoznačně a navždy, nebude tu místo ke kompromisu. Bude tu zakázán jakýkoli lidský zásah, protože první zóny budou charakterizovány naprostým vyloučením zásahu“ Roku 1997 bezzásahovost prvních zón potvrdila mezinárodní konference Aktivní ochrana lesa, svolaná ve Vimperku. Letos v srpnu komentoval Ivan Žlábek rozhodnutí o tom, že se bude kácet i v dosud nedotknutelných prvních zónách takto: „Toto rozhodnutí není naprosto přesně podle mého názoru… Radil jsem větší opatrnost při onom rozhodnutí… Já nejsem rozhodující osoba… Byly určité argumenty, které převážily, a já jsem žádné jiné neměl.“ Bylo to tedy ministerstvo, kdo zásahy v prvních zónách prosadil? Těžko říct. Materiál Ministerstva životního prostředí nazvaný Postoj MŽP k zasahování proti kůrovci v 1. zónách NP Šumava z dubna 1999 konstatuje, že původní celistvá první zóna „byla vymezována po odborné stránce lépe než první zóny dnešní“. Vinu za zrušení bezzásahovosti však ministerský materiál nevidí ani v parku, ani na ministerstvu: „Síly, které tradičně v ČR ovládaly a ovládají lesní hospodářství, se totiž nikdy nesmířily s tím, že v relativně nejzachovalejších lesích je právo hospodaření zákonem svěřeno subjektu mimo resort zemědělství… Vyloučení lesů Šumavy z běžného obhospodařování vede potom k tomu, že tyto lesy jsou z ekonomického hlediska ztraceny a navíc zde není možné realizovat ani další těžby „navíc“, jimiž si jakýkoli hospodařící subjekt může podstatně zlepšovat hospodářský výsledek. Rozvoj kalamity a odumírání porostů v NP Šumava se tak paradoxně stávají velmi výhodným argumentem pro zastánce tvrzení, že resort životního prostředí neumí hospodařit, takže jeho kompetence je třeba vrátit resortu zemědělství, jehož skutečným cílem je však umožnit těžby v mýtních porostech bez ohledu na skutečné potřeby ochrany lesa. Materiál dále konstatuje, že „v resortu životního prostředí byly a jsou velké nedostatky v řízení národních parků“.

Materiál rozebírá i situaci v Národním parku Bavorský les: „Na bavorské straně hranice v oblasti Šumavy existuje od roku 1970 Národní park Bavorský les, známý svou absolutní bezzásahovostí. Původně z ekonomických, později z politických a přírodovědeckých důvodů bylo rozhodnuto ponechat jeho území celé přirozenému vývoji. Podle bavorských expertů jsou výsledky tohoto experimentu nadějné – na značných rozlohách mrtvého lesa dochází k silnému zmlazení. NPBL byl v roce 1997 rozšířen na dvojnásobek původní rozlohy a v rozšířeném území byly zajištěny asanační kůrovcové těžby. Tato skutečnost bývá v našich médiích zneužívána k tvrzení, že bavorská strana opustila koncepci bezzásahovosti a v rozšířené části NP nastolila režim identický s režimem druhých zón NP Šumava. (Tuto tezi však v médiích rozšiřuje zejména ředitel správy parku Ivan Žlábek, viz např. ZN z 9. 8. 1999, pozn. autor). Jak však dokládá oficiální stanovisko bavorské strany, jde o dočasná opatření na omezené rozloze, která budou kompletně ukončena do roku 2017, kdy má být nastolen bezzásahový režim.“

Tento materiál také zásadním způsobem osvětluje, jaká rizika nastanou zrušením bezzásahovosti prvních zón. Kromě „oddálení zahájení působení přírodních procesů na neodhadnutelnou dobu“, vzniku holin i v nejcennějších územích a narušení vodního režimu konstatuje riziko „zrušení NP po ataku Hnutí Duha a dalších nevládních organizací, argumentujících neopodstatněností zachování NP s faktickým režimem Chráněné krajinné oblasti, s následným zneužitím resortem zemědělství a zájmových skupin, usilujících o omezení pravomoci resortu životního prostředí“. Tento materiál předložil přírodovědec Petr Roth, „jediný náměstek ministra životního prostředí, který ochraně přírody skutečně rozumí“, jak se praví v Prohlášení Entomologického ústavu k zásahům v I. zóně NP Šumava. Nestraník Petr Roth však byl nedlouho potom na stranickém principu nahrazen předsedou ekologické komise ČSSD Josefem Bělem. Josef Běle tvrdí letos v srpnu něco úplně jiného než Roth: „princip samoregulace v prvních zónách je principem základním a trvalým… likvidace kůrovce slouží k tomu, aby samoregulující funkce ve stávajících ekosystémech mohly být vůbec nastartovány.“

Citovaný ministerský materiál jako hlavní riziko zásahů proti kůrovci uváděl právě oddálení bezzásahovosti. Je tedy možno uzavřít: K tragickému vývoji v parku mohlo dojít v podstatě ze dvou důvodů: Ministerstvo životního prostředí se obává ataku hospodářských ministerstev, která mu vyčtou, že kalamity v parku nejsou pod kontrolou. Druhý, pravděpodobnější důvod zní: Na Ministerstvu životního prostředí právě tak jako v managementu parku převládla militantní lesnická skupina (Běle, Zatloukal). „Špatná práce ministrů životního prostředí, nedostatečná vzdělanost jejich úředníků v oblasti ochrany přírody, nepochopení myšlenky mnohými lesníky a jiné faktory vedly ke zmenšení původní první zóny a rozsáhlé těžbě dřeva údajně proto, aby mohla být zmenšená první zóna zachována bez zásahů. Ti, kteří tomu věřili jako my, naletěli… Otázka kvalifikované ochrany přírody tak ustupuje do pozadí před politickými ambicemi, které se dříve nebo později budou prolínat s ekonomickými zájmy nějakého sponzora,“ říkají čtyři špičkoví čeští přírodovědci ve svém prohlášení z dubna tohoto roku.

A turista?

Turistů si správa parku váží, buduje pro ně informační centra, parkoviště a vyhlídkové trasy. Turisté jsou v parku vítáni, ale jen do určité míry. Efekt vyholených kopců a motorové pily likvidující spolu s kůrovcem i celé přírodní bohatství národního parku jim není dáno vidět. Cesty vedoucí do těchto lokalit jsou pro turisty zakázány se lživým zdůvodněním, že „cesta končí v první zóně“ (Nová Pec, Stožec, Modrava). Zatímco v Národním parku Bavorský les správa parku ukazuje turistům „mnohdy kruté přírodní divadlo“, k němuž patří masově hynoucí smrky s přírodním zmlazením pod ulámanými kmeny, u nás je zvolen přístup jiný: „Dnešní návštěvníci NP… si zaslouží, aby park měl při všech experimentech dostatečnou estetickou úroveň, aby splňoval jejich představy krásného lesa, v němž mohou najít předpokládané přírodní prostředí, které jim poskytne uspokojení… Park by se neměl stát hřbitovem stojících suchých stromů, vyvolávajícím skličující pocity.“ (Josef Běle) Bělého německý kolega, ministerský rada a referent pro národní parky Olaf Schmidt vidí smysl parku zcela odlišně: „Hlavní věcí je odlišná atraktivita parku. Zde si návštěvník musí umět představit skutečnou jedinečnost divočiny a přirozené obnovy.“

Bavorský park vyhledávají právě ty skupiny turistů, kteří chtějí v parku vidět něco, co se v okolních hospodářských lesích zažít nedá. Jsou snad u nás návštěvníci jiní? Chtějí vidět jen uměle vysázené smrkové monokultury? Chtějí vidět park odporující mezinárodní definici? Chtějí slyšet motorové pily a vidět hluboké erozní rýhy po těžké technice? „Je to oficiálně schválená technologie přístupu k národnímu parku,“ říká jeden z mála ekologicky myslících pracovníků správy parku Vladimír Silovský. „Tato technologie je schválena ministrem životního prostředí a je v podstatě parku předepsána. A já vám říkám na rovinu, že z toho nemám nejmenší radost.“