Věčný kafemlýnek nesmyslů: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:31

Cílem národních parků je obnovit alespoň na malé části země nedotčenou přírodu.

Tři senátoři – Tomáš Jirsa, Josef Kalbáč a Jiřina Rippelová – ale navrhují na Šumavě zrušit bezzásahová území a pokračovat v těžbě stromů napadených kůrovcem (Řekni, kde ty hvozdy jsou, LN 3. 8.). Jako by nešlo o mezinárodně uznávaný národní park, ale běžný hospodářský les.

O kůrovci a suchých stromech se mluví a píše od založení národního parku – tedy již přes patnáct let. Zastánci kácení omílají stálé dokola tu samou písničku, že Šumava uschne a střecha Evropy nebude zelená. Za patnáct let nepřinesli do diskuse žádný nový argument. Nevzali si poučení, která nám pozorování přírody za tu dobu poskytlo:

Skutečně se objevují místa, která dočasně zelená nejsou. Jednak jsou to plochy lesů napadené kůrovcem a ponechané bez zásahu, těch jsou na české straně asi tři procenta z rozlohy parku, a jednak jsou to velké holiny vzniklé kácením, těch je více než třikrát tolik. Po deseti letech se tato místa začínají zase zelenat. Sledování přirozeného zmlazování pod suchými stromy i nákladných výsadeb na holinách ukázalo, že obnova je úspěšná na 99 procentech ploch. Jen jedno procento míst ještě čeká, až padlé kmeny dostatečně zetlejí, aby se na nich mohly mladé stromky uchýlit a odrůst konkurenci trav. Lesy tu vyrůstají znovu, zásadní rozdíl je ale v jejich kvalitě. Zatímco v bezzásahových územích se spontánně obnovuje jejich přirozená podoba, na holinách rostou znovu v řadách vysázené lesy umělé. A rozdíl je také v ekonomických nákladech. Příroda to celé dělá zadarmo.

Další a možná ještě zajímavější poučení nám přinesl výzkum historie lesů na Šumavě. Věděli jsme, že horské smrkové lesy se obnovují prostřednictvím kůrovce, stejně jako se třeba borové lesy v USA obnovují prostřednictvím požárů.

Nové zkoumání archivních dokumentů ale ukázalo, že velké polomy a kůrovcové kalamity, tisíce hektarů suchých stromů, pod jejichž ochranou vyrůstají mladé generace nových, se tu v podmáčených lesích obklopujících světoznámá modravská rašeliniště po tisíciletích opakují. A nemusíme chodit daleko do historie – stačí otevřít staré šumavské romány Karla Klostermanna či Josefa Váchala.

Senátoři Jirsa, Kalbáč a Rippelová nám však doporučují pokračovat v "intenzivní lesnické činnosti“, protože „lesní porosty se musejí na vyloučení činnosti člověka nejdříve připravit… výsadbou listnáčů a jedle“ a dále ve svém článku píší, že „prales, to jsou velikáni nerušeně rostoucí několik století podobně jako na Žofíně či Boubíně“.

Určitě je potřeba přeměnit smrkové monokultury v nižších polohách Šumavy na lesy smíšené, v tom panuje obecná shoda. Ale kůrovcová kalamita a vyhlašování bezzásahových území se odehrává trochu někde jinde – v extrémních klimatických podmínkách nejvyšších poloh Šumavy, kde jiné stromy než smrky a jeřáby nedokážou přežít. Příkladem, jak vypadá horský smrkový prales, je Trojmezná. Boubínský a Žofínský prales s rozložitými buky a jedlemi tu na hřebenech nikdy nebude, návrh na jejich vysazování je tedy trochu vedle.

Po orkánu Kyrill už nicméně víme, co by pokračování těžby kůrovcem napadených stromů, jak navrhuje senátor Jirsa a spol., přineslo: další velké holiny, otevření dalších lesů větru a následné polomy, rozsahem větší než kůrovcová kalamita. Z takového postupu by měly prospěch pouze dřevařské firmy. Kvůli těm ale národní park na Šumavě vyhlášen nebyl.

Libor Ambrozek (KDU-ČSL), Robin Böhnisch (ČSSD), Přemysl Rabas (SZ), členové sněmovního výboru pro životní prostředí a přírodovědci