Ad: Aktuální stav na Šumavě: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:31

Profesně se zabývám problematikou horských smrčin a ekologie lesa a reaguji na článek Aktuální stav na Šumavě otištěný v Klatovském deníku ve čtvrtek 22. května.

Senátoři Rippelová, Jirsa a Kalbáč znovu napadají snahu ministra Bursíka a vedení národního parku vytvořit na Šumavě národní park, který by splňoval alespoň ta nejzákladnější kritéria pro národní parky. Zdá se mi až neuvěřitelné, s jakou zatvrzelostí a bez jakýchkoli odborných podkladů opakují své demagogie a snaží se mařit každé rozhodnutí správy, a degradovat tak práci lidí, za kterými stojí kus odborné práce. Prosazování kácení dokonce i v nejcennějších rezervacích, jako je Trojmezenský prales je pak přímo nehoráznost a těžko si představit jiný důvod než podporu dřevařských společností.

Na Šumavě nikdo neprosazuje divočinu bez lidí, jak tito politici neustále podsouvají ochranářům. Pokud vím, tak správa plánovala vytvoření bezzásahové zóny na pouhých dvaceti procentech rozlohy parku, a to navíc postupně. Ani takovýto kompromis bohužel ze strany lokálních politiků neprošel. V mnoha evropských národních parcích je to přitom až 75 procent. Bezzásahová zóna také neznamená zónu bez lidí, ale pouze bez jejich zásahů. Tito politici si navíc stále pletou smrkové monokultury a horské smrčiny, kde by rádi vysazovali listnáče. Tam, kde jsou na Šumavě bezzásahové zóny, nejsou žádné umělé smrkové monokultury. Jde o cenné komplexy horských a podmáčených smrčin a rašelinišť, které jsou součástí sítě biosférických rezervací UNESCO. Ta zde určitě nechrání umělé smrkové monokultury a listnáče zde (až na přimíšený jeřáb) opravdu nerostou. Je zajímavé, že tito jihočeští politici by neustále chtěli zasahovat do horských smrčin v národním parku, ale evidentně jim nevadí nestabilní smrkové monokultury všude v nižších polohách Jihočeského kraje, které už se v civilizovaném světě dávno přežily a kde je smrk nepůvodní. Zde kůrovec a vítr představují opravdové riziko, a pokud tyto porosty nebudou převedeny na stabilnější smíšené, budou se při současné stoupající frekvenci vichřic a zvyšující se teplotě kalamity jako v případě Kyrillu a Emy opakovat stále častěji.

Nicméně, horské smrčiny nejsou umělé smrkové monokultury. Mnohokrát se potvrdilo, že zásahy proti kůrovci v extrémních podmínkách horských smrčin vedly k degradaci půdy, rozsáhlé erozi, zničení přirozené obnovy a dalšímu rozvracení fragmentovaných porostů větrem. Každý se může přesvědčit, kam takovýto postup vedl na rozsáhlých holinách na Modravsku a v extrémním rozsahu ve druhé zóně pod Trojmezenským pralesem. Jejich rozloha je několikanásobně vyšší než rozloha uschlého lesa a nákladné výsadby bývají často neúspěšné. Takovéto prosazování lesnických postupů, tak jak je známe z hospodářských porostů z nižších poloh, lze v extrémních horských polohách považovat za velice nezodpovědné jednání s dalekosáhlými důsledky, za které bohužel žádní politici odpovědnost nenesli. Kůrovec v horské smrčině neznamená škůdce. Pokud to tito politici pořád opakují, jenom tím poukazují na svoji totální neznalost. Vítr i kůrovec jsou nedílnou součástí dynamiky horských smrčin a po jejich působení dochází k rychlému zmlazování dřevin a vzniku porostů s přirozenější strukturou tam, kde byla v minulosti hospodářsky ovlivněna. Ve smrčinách, které uschly po napadení kůrovcem v 90. letech, je až překvapivě úspěšná přirozená obnova patrná na první pohled. Na rozdíl od holin nedošlo k výraznému narušení lesního prostředí a pod ochranou souší zmlazují přímo dřeviny horských smrčin, smrk a jeřábů. Přirozená obnova přitom probíhá ještě rychleji, než se na počátku tzv. „kalamity“ očekávalo. Na jednom hektaru najdeme tisíce smrčků a stovky jeřábů různého stáří, které místy dosahují již několikametrových výšek a porosty se již z dálky začínají zelenat.

Ponechání biomasy uschlých stromů na místě je přitom pro nový les životně důležité a v lesnicky vyspělých státech se v určité míře uplatňuje dokonce i v hospodářských lesích. Na holinách po asanačních těžbách, pokud se je vůbec podařilo zalesnit, vzniká stejnověký nestabilní porost a cesta k přírodě blízkému lesu se neustále oddaluje. O výsledcích obou přístupů se ostatně může přesvědčit každý a není tedy divu, že většina návštěvníků i místních obyvatel Šumavy se vyjádřila pro národní park podle mezinárodních pravidel. To by měli začít respektovat konečně i místní politici.