Archivy skrývaly ty nejcennější snímky Šumavy: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:32

Plzeň – Nejen kniha fotografií, ale zásadní historický dokument. Tak mluví plzeňský publicista Zdeněk Roučka o své nové knize Šumavou Karla Klostermanna. „Většina lidí má jakousi představu o minulosti, sahající někam k 1. světové válce, o tom, co vyprávěl dědeček. Ale co bylo předtím, to je velmi mlhavé. A tady je obraz, složený z ucelené série fotografií. Je to cesta za historické stavidlo v nás,“ říká plzeňský publicista Zdeněk Roučka. A dodává, že kniha je i neoficiálním katalogem výstavy, která je věnována Karlu Klostermannovi a bude až do podzimu k vidění v muzeu v Kašperských Horách.

Proč vznikla kniha nejstarších fotografií Šumavy až na konci trilogie, kterou jste během let vydal?

Třetí díl jsem vůbec neplánoval. Myslel jsem si, že udělám jen dva díly předválečné Šumavy z 20. a 30. let. Ale při práci na druhé knížce jsem zjistil, že v archivech jsou fantastické fotky z konce 19. století. Postupně jsem je zpracovával, ale spíš pro radost. Pak jsem se dozvěděl, že rok 2008 je rok výročí 160 let od narození a 85 let od úmrtí spisovatele Šumavy Karla Klostermanna, a to rozhodlo. Práce na knížce trvala přes dva roky. Podařilo se mi nashromáždit to nejstarší a nejcennější, co vůbec o Šumavě existuje.

A co kromě časové souvislosti spojuje snímky s Klostermannem?

Je v tom symbolika. Když se řekne Klostermann, člověk si představí právě tu Šumavu z konce 19. století, známou z jeho románů. A on taky jako první Šumavu skrze črty a povídky přibližoval lidem z vnitrozemí. V době Rakousko-Uherska byla Šumava pro normální lidi něco naprosto neznámého, nevědělo se o životě tamních lidí, o jejich zvycích. A všechno, co v mé knížce je – obyčejní lidé jako dřevaři nebo skláři, ale i knížata ze Schwarzenbergu a další, to jsou všechno témata, která se v Klostermannových textech objevují. A mnohé fotky jsou ještě starší než jeho texty – třeba záběr Březníku je z roku 1883, deset let před tím, než Klostermann napsal Ze světa lesních samot!

Které snímky pokládáte za nejcennější?

Kdo knížkou listuje, zažívá kulturní a historický šok. A z toho pohledu jsou všechny velmi cenné. Já si teď s odstupem času asi nejvíc cením záběrů z výstavby železniční trati Nýrsko – Železná Ruda a hlavně tunelu pod Špičákem. A pak snímků malých zapomenutých osad, které dlouho nebyly ani cílem turistů. Plavení dřeva na Schwarzenberském kanálu je také nádhera.

Proč vlastně tyhle snímky vznikaly? Bylo to hobby fotografů nebo nějaký promyšlený záměr?

Naprostá většina jsou takzvané kabinetky, větší fotografie na kartonu. Vzadu je firma fotografa, formát zhruba A5. Ze skleněných desek je v knize minimum snímků. Nevznikaly jako pohlednice, ty zdaleka ještě nebyly. Úplně první fotky si nechávaly dělat všelijaké kulturní spolky. Ty zadávaly objednávky na celé „Böhmerwald série“. Byly to tedy spíš zakázky než hobby. Tehdy bylo navíc fotografování technicky a finančně náročné, fotoaparát mělo jen několik lidí. Z 98 procent taky fotografie, které jsou k vidění v knize, existují jen v jediném originálu. Rané fotografie mají v knize známí fotografové Wolf a Seidel. Ale ti ostatní – Fridrich,Woldan, Kopecký, Krátký, Eckert, Kranzfelder – to jsou ti, kdo fotili jako první a ještě mnohem dřív. A paradoxně ty nejstarší fotografie od Ignáce Kranzfeldera byly téměř nejkvalitnější.

Obrazově asi stavba nikdy takto přiblížena nebyla…

Je to paradox – na jedné straně výstavba trati a budování tunelu, na druhé Schwarzenberský kanál, kde se ještě plaví dřevo po vodě. Je to obraz technického rozmachu na Šumavě. A přitom je na snímcích vidět, s jakým vypětím a dřinou vznikaly železnice – před těmi lidmi musí dnes člověk smeknout.

Kde jste získal technické informace o budování tunelu?

Nechal jsem si přeložit technickou zprávu o stavbě. Mnozí netuší, že v hoře byly i dvě svislé šachty a tunel se tak razil v šesti směrech – ze dvou stran na úpatích a na každou stranu ze dna obou šachet. Šachty vyšší než plzeňská věž byly pak zasypány, materiál drží ve třech patrech kamenné oblouky už 130 let.

Snímky v knize jsou velmi staré. Jak jste je našel a v jakém byly stavu?

U prvních knížek byly zdrojem hlavně fondy sběratelů, kteří mají především pohlednice a už méně fotografií. Kdežto tady je většina fotek z archivů a muzeí, protože to už jsou tak cenné a staré věci, že se k nim sběratelé téměř nedostanou. Některé jsou v tragickém stavu. Jsou vybledlé, žlutohnědé. Ale díky počítačovému zpracování se dají udělat zázraky. Problémem bylo sestavit konečnou podobu celé knihy. Šlo o určitou pestrost, o to, aby tam bylo vše. Aby čtenář měl pocit, že Šumavu té doby prošel a poznal i ty, co tam žili.

U těchhle starých snímků Šumavy vždycky znovu překvapuje, jak tam bylo živo…

Jasně, ti lidi tam žili, rvali se s přírodou, umírali tam, byl to domov, ale zároveň jim Šumava dávala zabrat. Žili v době, kdy bylo normální dřít od rána do večera. Zajímavé přitom je, že už Klostermann píše v roce 1890 o zmizelé Šumavě. My, když hledáme starou Šumavu, ohlížíme se přes železnou oponu. Ale už Klostermann říkal, že to není co bývalo – už za něj tam pronikal po železnici turismus.

Mnoho snímků je z archivu Schwarzenbergů v Českém Krumlově. Jakou roli na Šumavě hráli?

Jsou to nedoceněné osobnosti a v knize jsou poprvé publikovány snímky posledních představitelů krumlovské větve rodu. Byli to majitelé Šumavy a hospodáři, kteří řídili obrovský kolos, od lesů po vodu a polní hospodářství nebo těžbu grafitu. Měli kaolinky, cihelny, pivovary. Jejich panství sahalo od jihu až po Prášilsko. Od Schwarzenbergů by se dnešní lesní hospodáři měli učit. Nechat dřevo po kůrovci v lese znamenalo zavraždit les, jejich majetek! Schwarzenbergové a Šumava, to je stejně těsná vazba jako Klostermann a Šumava.

Klostermann je spojen se Šumavou, ale málo se ví, že byl významným Plzeňanem…

V Plzni žil 40 let, učil na gymnáziu, byl nesmírně aktivní, veřejně činný, charismatický člověk. Jeho romány vznikaly právě až v Plzni, v době jeho druhého manželství, kdy si vzal paní Juránkovou a byl díky jejímu majetku finančně zabezpečený. Byl úspěšný, měl ale problémy s německou menšinou. Vyčítali mu, že je Čech–Němec. On ale nepsal o Češích nebo Němcích, psal o lidech, kteří žili na Šumavě, zdánlivě nezajímavých i úplných outsiderech. A psal česky. Po národnostních střetech v Kašperských Horách v roce 1908 byl znechucen, přestal tam jezdit. Je v podstatě vzorem národnostní snášenlivosti. Ale že byl velký občan Plzně, to jsme myslím ještě nedocenili.

Lze nějak shrnout, co je poselstvím knih, které jste o Šumavě vydal?

Když zná člověk Klostermannovy texty, můžou se mu tyhle staré fotografie měnit ve film – ví, jaké měli lidé oblečení, jak vypadaly jejich domy, knížecí myslivny… Důležité je, že tu zůstane ucelený obraz dávné Šumavy i jejích proměn. K tomu mají přispět i popisky – je tam spousta nových faktů a zvláštní atmosféru doprovodným textům daly citace ze starých průvodců, ze studií a Klostermannových knížek. Snažil jsem se zachovávat český a německý název místa i názvy staré a dávno zaniklé. V celé trilogii je 750 fotografií, je to obraz Šumavy od roku 1875 až do druhé světové války. Žádné jiné oblasti nebo pohoří u nás nejsou takhle uceleně zmapované fotografickými knihami.