Vodák a škeble: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:32

Vodákům na horním toku Vltavy může sezóna skončit dřív, než vůbec začala.

Správa Národního parku Šumava připravila nový návštěvní řád s takovými omezeními pro splavnost řeky, že by vodáci téměř nemohli sjíždět nejzajímavější kus Teplé Vltavy – od Soumarského mostu po obec Pěkná.

Místní se proti němu vzbouřili.

Teplá Vltava je oblíbeným cílem českých vodáků. Řeka tu není úplně líná, zároveň ale není nebezpečná, takže ji bez potíží sjede i leckterý začátečník. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži minulý čtvrtek – týden poté, co měl začít platit nový návštěvní řád Národního parku Šumava, jsme řeku sjeli společně s kolegou Tomášem Tesařem. Mohlo to být poprvé a naposled, protože podle návrhu nového návštěvního řádu by sem směly lodě vyplout jen v případě, že výška hladiny na měřidle u Soumarského mostu dosáhne alespoň 61 centimetrů.

Doposud byla řeka splavná při úrovni hladiny alespoň 45 centimetrů. Aby to nebylo tak jednoduché, zapracovala správa parku do svého návrhu rozdílné limity pro kánoe a kajaky. Zatímco kánoisté by mohli mezi Soumarským mostem a Pěknou jezdit při minimální výšce hladiny 61 centimetrů, pro kajakáře ochranáři zvolili mírnější limit – 56 centimetrů. Kánoe je těžší než kajak, a než při menší vodě zakázat obě plavidla, volila správa raději kompromis. Zdali chytrý, o tom by se dalo polemizovat.

Jiří Mrkos z Českého svazu kanoistů (ČSK) v Plzni, který se pravidelně účastnil schůzek pracovní skupiny rady Národního parku Šumava k diskusi o nové koncepci využití řek na území parku k vodní turistice, se návrhu jenom směje. „Nechtěl bych být v kůži ochranáře, který bude kontrolovat vodáky a vyhazovat kánoe, když hladina klesne pod 61 cm. Vodáci většinou jezdí smíšeně v kánoích i kajacích,“ řekl mi do telefonu den před tím, než jsme s kolegou vyrazili na vodu přímo do sporné oblasti.

Nové limity navíc znamenají faktický zákaz plavby v části horního toku Vltavy, protože požadované výšky hladiny by řeka v létě dosáhla jen zřídka. „Pokud budu vycházet ze svého desetiletého pozorování, tak stavu hladiny okolo 60 cm dosáhne horní Vltava v tomto období tak čtyři dny v měsíci, někdy ani to ne. Za celé léto by to mohlo být třeba jen deset dní,“ počítá Jiří Mrkos.

Chudák perlorodka

Jediným argumentem ochranářů, proč zpřísnit limit pro sjízdnost části Teplé Vltavy, je výskyt vzácné škeble perlorodky říční (Margaritifera margaritifera). Ta se kromě horního toku Vltavy objevuje ještě v Blanici, Malši a přítocích saské řeky Sály (Saale), která tvoří hranici mezi Českou republikou, Saskem a Bavorskem. Ochranáři tvrdí, že vodáci mohou místní populaci perlorodek zdevastovat, protože při nízké úrovni hladiny jejich lodě dřou o dno a leckteré pádlo by mohlo škebli ublížit.

Správa národního parku dokonce vyvěsila na svůj web srdceryvný text od Lenky Brandtové, tiskové mluvčí Státního fondu životního prostředí ČR, jenž porovnává vodáky s „paní vydrou, které neustále kručí v žaludku a moc dobře ví, že řeka je takové bistro u labužníka“. Ovšem vodáků je víc než vyder a na rozdíl od mokrého dravce na ně platí vyhlášky. Ale pojďme se začíst do takřka goebbelsovského textu paní tiskové mluvčí:

„Perlorodka není obyčejná škeble, jak by se mohlo zdát. Tahle škeblička žije na Šumavě v Teplé Vltavě už staletí. Dnes můžete v řece potkat jedince, se kterými si ještě vyprávěl Karel Klostermann. Představte si, co musí mít taková škeble zážitků za svůj stoletý život. A její poslední zážitek může být pádlo vodáka.“ Nevím, co si s perlorodkami povídal před sto šedesáti lety narozený Karel Klostermann, ale o pohádce Lenky Brandtové panují na Internetu mezi vodáky celé legendy. Třeba o tom, jak se perlorodka ve Vltavě nejvíc kamarádí s pstruhem.

Papírový argument

„O perlorodkách začala správa národní parku mluvit až v letošním roce. Předtím si nechala zpracovat už čtyři studie vlivu vodáků na životní prostředí a teprve v této, páté, přišla s tímto argumentem. Zdá se, že konečně našli dostatečnou páku na vodáky,“ stěžuje si Jiří Mrkos. Nejprve chtěli ochranáři část Teplé Vltavy pro vodáky na letní měsíce úplně uzavřít, takže mezi polovinou června a polovinou srpna by na úsek od Soumarského mostu k Pěkné nemohla vyjet ani jedna loď, později přišli se zpřísněnými limity na výšku hladiny.

Přísnější režim měl platit od letošního 1. května, proti novým pravidlům se ale ozvaly obce podél Teplé Vltavy i ČSK. „Teď je limitem pro celou horní část Vltavy minimální výška hladiny 45 centimetrů, platí stále starý návštěvní řád. Ten nový připomínkovali místní a bude se v něm něco měnit, takže je docela možné, že letošní sezóna ještě proběhne bez dalšího omezování,“ líčil mi před cestou na Šumavu Ladislav Bláha, majitel půjčovny lodí Votus v Lenoře, odkud vodáci nejčastěji začínají svoji cestu po Teplé Vltavě.

O den později už nebyl pan Bláha tak optimistický. Chápal jsem jeho obavy, protože mluvčí Správy NP Šumava Radovan Holub mi na otázku, kdy očekává schválení nového návštěvního řádu, a zda tedy budou platit ony rozdílné limity pro kánoe a kajaky, odpověděl, že správa připravila úplně novou variantu s jinými limity, kterou představí na pondělní tiskové konferenci. Za žádnou cenu mi je ale nechtěl říci dříve, i když toto číslo Reflexu vychází až tři dny po zmíněné konferenci, a nikomu jinému bych je dříve neprozradil.

„Nemůžu vám nic říct, máme na tyto informace přísné embargo. Nám se tu bouří regiony,“ postěžoval si Holub. Ptám se tedy, zda bychom se alespoň nemohli ve čtvrtek sejít v Lenoře, přímo na vodáckém tábořišti. „Ale zítra je volno,“ argumentoval mi mluvčí. „A kromě toho, já taky jedu na vodu,“ odzbrojil mě. Taky na horní Vltavu a taky z Lenory.

Pohroma pro region

„Tak to máte stejné informace jako já. Volal mi pan Šuleř z České televize, a také se mu nepodařilo tato nová čísla získat,“ vítá mě pan Bláha před svou půjčovnou lodí, kterou v Lenoře provozuje přes deset let. Za tu dobu na perlorodku nikdy nenarazil. „Vím ale, že jich tu ochranáři přede dvěma lety uměle vysadili osm set. Přivezli je z Blanice,“ dodává.

Faktický zákaz letního ježdění na část horního toku Vltavy by citelně zasáhl nejen půjčovnu pana Bláhy a dalších pěti podobných zařízení podél třicetikilometrového toku nad Lipnem, ale také místní obce. „Nejdřív se k tomu místní vůbec nevyjadřovali, ale pak jsme jim vysvětlili, že pokud omezení projde, přijdou o podstatnou část turistů. Vypočítali jsme, že ročně by tak celý region tratil dvacet miliónů korun,“ líčí Ladislav Bláha.

Vodáci jsou tedy jediní, kdo místním vytváří nějaký pořádný zisk z turistického ruchu. Podle Jiřího Mrkose přitom představují jen dvě procenta turistických aktivit na území NP Šumava za celý rok.

Vraťme se ale k perlorodce. „Když přijde léto, tak se na partu kamarádů (rozuměj perlorodky a další obyvatele Teplé Vltavy, pozn. red.) přijíždí podívat vodák. Člověk, který se jede kochat přírodou, protože mu ve městě tuze chybí. Vodák přijíždí na lodi a v ruce drží pádlo. A nepřijíždí sám. Za slunečného dne může naše škeblička vidět – a to velmi zblízka – až čtyři sta lodí,“ líčí ve svém manifestu za svět škeblovatější Lenka Brandtová.

V počtu vodáků a lodí na horním toku Vltavy se zainteresovaní nemohou shodnout. Zatímco správa parku tvrdí, že v letní špičce tudy projede i osm set lodí denně a průměrný denní počet se pohybuje mezi čtyřmi a pěti sty, což nakonec potvrzuje i vodák Jiří Mrkos, podle Ladislava Bláhy jsou tato čísla velmi nadsazená.

Co omezit počet lidí?

Také Ladislav Bláha ale připouští, že v létě na řeku vyjíždí mnohem více vodáků než nyní, na jaře, a že cestovní agentury přivážejí stále více turistů. Na ně si ostatně stěžují i „skalní“ vodáci. „Je to složité. Sám jsem vodák, takže bych tu rád jezdil dál, ale v létě to tu bývá hrozné,“ přiznává kilo metr proti proudu na vodáckém tábořišti muž ve středních letech. Podle Jiřího Mrkose se na enormním nárůstu počtu vodáků na horním toku Vltavy podepsaly zejména půjčovny lodí.

Mrkos i Bláha se ale shodují v tom, že pokud má dojít k nějakému dalšímu omezení, nemělo by se vztahovat k přísnějšímu limitu výšky hladiny řeky, ale k počtu lodí vypouštěných na Vltavu.

Půjčujeme si s kolegou fotografem loď a jedeme z Lenory k Soumarskému mostu. Čtyři kilometry klidné vody s občasnými peřejemi bychom měli podle vodáckých propočtů zvládnout za hodinu, měřidlo pod Soumarským mostem s aktuálním údajem o výšce hladiny 66 centimetrů ale míjíme za polovinu této doby. Cestou potkáváme jen dva další kajaky. Během dalších čtyř hodin (mezi polednem a čtvrtou hodinou odpoledne) tudy projede odhadem asi třicet lodí.

Nikde žádná vyplašená zvěř a dno rozryté od pádel. Těžko říct, odkud tedy Lenka Brandtová čerpala inspiraci pro katastrofický konec svého článku o šumavské škebličce na Internetu: „Co má ploutve a křídla, hledá úkryt, ale co perlorodka? Ta je na tom bledě stejně jako rostliny. A tak naštvaná a zoufalá leží na dně řeky, každou chvíli ji dloubne pádlo nebo na ni šlápne vodák, který táhne svoji loď, protože chce za každou cenu sjíždět řeku. A to nemůže přežít ani ta nejotrlejší, dlouhověká škeble.“

Upřímně jsem se celé čtyři kilometry snažil najít byť jedinou perlorodku. Nenarazili jsme ale ani na obyčejnou škebli. Možná to bude tím, že škeble obecně nevyhledávají peřeje a mělká místa, kde by lodě mohly drhnout o dno řeky, ale hluboké tiché zátoky s bahnem. Pochybuji, že by do nich vodáci chtěli dloubat pádlem.

Podotek

Až těsně před uzávěrkou jsem se dozvěděl, že se Správa NP Šumava vrátila k návrhu, aby od poloviny června do půli srpna vodáci mezi Soumarský most a Pěknou vůbec nemohli.