Prales se dokáže obnovit sám: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:33

Čtvrtá nejstarší rezervace v Evropě, Žofínský prales v Novohradských horách, slaví 170 let od svého vzniku

Hraběti Jiřímu Františku Augustu Buquoyovi vděčí Češi za to, že se dnes mohou chlubit v Novohradských horách čtvrtou nejstarší přírodní rezervací v Evropě. Žofínský prales vyhlásil Buquoy vlastním nařízením 28. Srpna 1838. Rozhodl tak o tom, že na zhruba 44 hektarech půdy vedle osady Žofín se nebude kácet stromy ani jinak zasahovat do přírodních procesů. Nepochopený pan hrabě Na svou dobu šlo o novátorský čin, po kterém až o dvacet let později následovalo založení Boubínského pralesa na Šumavě.

„Hrabě Buquoy se přitom nesetkal s velkým pochopením ani u svých vlastních lesníků a dalších zaměstnanců. Ti nedokázali pochopit, proč se z vlastní vůle připravuje o zisk z lesního hospodaření,“ říká českobudějovický historik Pavel Koblasa.

Jiří Buquoy, osobnost celoevropského významu, talentovaný vynálezce a osobní přítel Goetha, se však nenechal odradit.

Proč zakládá Žofínský prales, vysvětlil mimo jiné slovy: „Vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou známy brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dávno minulých dob názornému požitku pravých přátel přírody a vzdáti se v ní veškerého lesohospodářského těžení…“

Ani Buquoyův výnos však ještě neznamenal vznik pralesa bez jakékoliv lidské činnosti. Jiří Buquoy zemřel v roce 1851 a jeho následovník a jmenovec nadále umožňoval v pralese nahodilou těžbu, kácely se například nejkvalitnější, vysoké jedle, určené pro stavbu lodních stěžňů. Teprve v roce 1882 byl vrchností vydán absolutní zákaz těžby. Podle odborníků tak nelze mluvit o tom, že by Žofínský prales představoval lidmi absolutně nedotčenou přírodní lokalitu ponechanou už 170 let samovolnému vývoji. „Prales byl navíc prakticky až do konce druhé světové války součástí jelení obory. Je tedy otázka, nakolik jelení zvěř ovlivnila původní porosty,“ říká novohradský lesní správce Petr Žemlička.

Dalšímu „útoku“ přemnožených jelenů, okusujících semenáčky a loupajících stromovou kůru, pak musel prales čelit v šedesátých letech minulého století, kdy ležel až do roku 1989 ve zcela nepřístupném pohraničním pásmu.

Prostřený stůl pro vědce Přes dřívější lidské zásahy a škody způsobené zvěří však zůstal přírodní charakter pralesa, rozšířeného postupně až na 98 hektarů, z větší části zachován. Vědci tak mohou pozorovat a srovnávat vývoj rezervace s vývojem okolních hospodářských porostů.

„Jedním z nejdůležitějších poznatků je zjištění, že i přes řadu vnějších vlivů má prales schopnost samovolné obnovy,“ říká Tomáš Vrška z Výzkumného ústavu pro krajinu a okrasné zahradnictví, který dlouhodobě zkoumá vývoj porostů na Žofíně.

I když se podle něj druhová skladba stromů v pralese poměrně radikálně mění, podíl přirůstající dřevní hmoty ke hmotě odumřelé zůstává prakticky stejný. „Znamená to, že až na malé výkyvy přirůstá v pralese stejně dřeva jako odumře,“ říká Vrška.

Buk vládne a…

Pralesu, ležícímu ve výšce mezi 735 až 825 metry nad mořem, dnes každopádně vládne pevnou rukou buk, který zabírá až 81 procent stromového patra. Smrk má zhruba čtrnáctiprocentní zastoupení, další čtyři procenta rozlohy pokrývají jedle. Některým původním smrkům a jedlím je nyní až 400 let, jehličnany ale postupně ustupují právě bukům. Podle vědců nelze nástup bučiny na Žofíně i jinde ve střední Evropě zdůvodnit jen jednou teorií, souvisí například s oteplováním klimatu. „Buky v Novohradských horách rostly vždycky, jsou tady přirozenou dřevinou, byly ale prakticky vykáceny pro potřeby skláren a nahrazeny umělou smrkovou výsadbou. K ústupu buků ale přispěl i fakt, že lidé dříve v lese pásli dobytek a hrabali stelivo,“ říká Vrška. Půda ovlivněná touto lidskou činností pak vyhovuje mnohem více jehličnanům než bučinám.

„Příčinou rozšiřování buků v přírodních lesích tak může být kombinace hned několika faktorů. Od klimatických změn až k tomu, že se změnil dřívější způsob využívání lesa, a buky mají lepší podmínky k růstu,“ tvrdí Vrška.

… smrk ustupuje Naopak zřetelné jsou nejen na Žofíně důsledky takzvané krize smrku, který trpí oteplováním klimatu, nedostatkem vlhkosti a ztrátou odolnosti vůči škůdcům a větru.

Orkán Kyrill v lednu 2007 vyvrátil nebo polámal v Žofínském pralese takřka pětinu stromů, z toho největší škody napáchal ale právě na smrčinách. Na zemi dnes v rezervaci leží až 900 „kubíků“ smrkového dřeva, které se ponechává na místě i přes nebezpečí rozšíření kůrovce do okolních hospodářských lesů, kde lesníci proti invazi brouka vytvářejí ochranná pásma.

„V bezprostřední blízkosti polomů brouk skutečně napadl i stojící stromy, které usychají. V nejstarší, jádrové části pralesa na podmáčených stanovištích ale smrky zatím kůrovci odolávají,“ říká Vrška.

Výhodně ve stínu Boubína Žofínský prales ale není jen důležitou ukázkou přírodního vývoje stromového patra. V pralese se vyskytuje celá řada druhů chráněných rostlin, například dřípatka horská, a hnízdí tady 44 druhů ptáků, včetně čápa černého, datlíka tříprstého nebo holuba doupňáka. Zvířata i rostliny mají na Žofíně ideální podmínky k životu. Oplocený prales, za socialismu ležící za dráty, je totiž i po roce 1989 veřejnosti zcela nepřístupný a lidé se do něj mohou dívat pouze přes plot.

Ochranáři přírody usilují o to, aby se například na Šumavě ponechaly některé vzácné přírodní lokality bez přístupu člověka. Ovšem většinou naráží na tvrdý odpor regionálních i celostátních politiků. Uzavření Žofína paradoxně žádnou podobnou diskusi nevyvolalo.

Na rozdíl od Boubínského pralesa, kde proti uzavírání některých turistických cest protestoval i prezident Václav Klaus, zcela uzavřený Žofín, přes který nevede ani žádný naučný chodník, nikomu z politických představitelů nevadí. „Možná je to tím, že Žofínský prales byl za komunismu tak dlouho nepřístupný, že to nikomu nepřijde divné ani v moderní době,“ říká výzkumník Tomáš Vrška.

Šlechtic pomohl vědcům

Hrabě Jiří František August Buquoy (1781 – 1851) nařídil před 170 lety ponechat část lesa na svém novohradském panství bez zásahu člověka. Tímto rozhodnutím umožnil současným odborníkům zkoumat vývoj porostů.

„Při své dnešní pochůzce v polesí lužnickém našel jsem trať II. hlavního oddílu mezi pasekami č. 10 a 20, mezi potokem Alnbach a dělící čárou jako prales, vzbuzující obdiv a úctu svým stavem. Vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou známy brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dávno minulých dob…“ z příkazu hraběte J. F. A. Buquoye, 28. 8. 1838