Zapomenuté lesní stezky: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:33

Autorka je bývalou redaktorkou Ekolistu, poté pracovala v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR a od prosince ji díky grantu od Nadace Vodafone zaměstnává ČeMBA (Č. Mountainbike asociace)

Zhruba před dvěma lety mě poprvé zarazil zvláštní rozpor mezi tím, že cyklostezky jsou bez jakýchkoli pochyb všeobecně přijímány jako „ekologické“, a skutečností, jak nešetrný zásah jejich výstavba pro přírodu a krajinu znamená. Napsala jsem o tomto rozporu pro Ekolist dva články: Asfalt teče krajinou, který se věnoval výstavbě cyklostezky podobné silnici v Národním parku Šumava, a článek Cyklostezky pro tatrovky, popisující nešetrnou výstavbu cyklostezek v nivách řek. Při hledání odpovědí na otázky, zda je potřeba kvůli rekreaci tolik zasahovat do přírody a krajiny, a do jaké míry se vůbec lidé chtějí rekreovat na cyklostezkách podobných nikoli přírodě, ale spíš silnici, jsem později zjistila, že celý problém vztahu rekreačních cest ke krajině a k jejich uživatelům je většině těch, kdo se zabývají podporou rekreace, zcela lhostejný.

Poptávka po rekreaci v přírodě bude podle odborných prognóz alespoň v populárních lokalitách v příštích letech narůstat a spolu s tím bude stoupat i tlak na přírodní prostředí. Klíčovou roli ve zvládání a usměrňování proudu lidí mířících do přírodních oblastí přitom hraje rekreační infrastruktura, zejména síť cest a stezek. V době rozvoje turistického hnutí, tedy v poslední třetině 19. a první třetině 20. století, u nás vznikaly na mnoha místech velmi kvalitní cesty zpřístupňující atraktivní přírodní místa. Mnohé z těchto cest a stezek dodnes turisté s oblibou používají. Je ale třeba si uvědomit, že tyto cesty nevznikaly nahodile. Byly naopak výsledkem promyšleného plánování a při jejich výstavbě se postupovalo tak, aby při správné, avšak nenáročné průběžné údržbě odolávaly opravdu intenzivnímu využívání. Zároveň byly záměrně stavěny tak, aby zintenzivňovaly rekreační prožitek lidí, kteří se po nich pohybují. Využívaly prvků přítomných přímo na místě: úzká stezka tak například prokličkuje skupinou velkých balvanů nebo projde pod skalní bránou. Pohyb po takové stezce, na rozdíl od rušných a širokých turistických a cyklistických magistrál, lidem přináší pocit blízkosti přírody.

Několik desítek let však už u nás nové podobné stezky nevznikají. Přestože systém značení turistických tras je právem chloubou České republiky, turistické hnutí jako by rezignovalo na fyzický stav cest a stezek, které používá. Značené trasy jsou často vedeny do prudkých srázů po velmi poškozených erodovaných cestách plných odhalených kořenů. Turistickým provozem se situace na těchto cestách dál zhoršuje – zesiluje se eroze a cesty se vyšlapávají do šířky, s čímž je spojené poškozování okolní vegetace. Pohyb po takových zničených cestách není možné označit ani za hodnotný estetický zážitek. K tomu se přidává vyšší riziko úrazů. Na nevhodně trasovaných cestách rovněž roste množství konfliktů mezi uživateli. Podstatnou část problémů přitom dokážou odstranit správně vedené a kvalitně postavené cesty a stezky.

V současnosti však v ČR podpora rekreační infrastruktury pro pobyt v přírodě míří především do výstavby asfaltových cyklostezek. Zdá se, že jde o drahý krok vedle. Hlavně poblíž větších sídel a v hustě navštěvovaných oblastech totiž bude v zájmu ochrany přírody i v zájmu kvality rekreace nutné prosadit projekty přírodě blízké rekreační infrastruktury. Důležitou součástí těchto projektů by přitom mohly být i zapomenuté lesní stezky – úzké vrstevnicové chodníky, které byly stavěny před víc než sto lety a původně sloužily zejména lesníkům a myslivcům.

Podstatou starých stezek, které jsou kulturním dědictvím, ale naplňují i požadavky na moderní rekreační infrastrukturu, je to, že jsou vedeny přibližně po vrstevnici v malém podélném sklonu a přizpůsobují se tvaru terénu. Na stezkách se nevyskytují prudká stoupání ani klesání. Díky tomu pohyb po stezce není obtížný a zároveň se snižuje i vliv vodní eroze. Stezky byly stavěné z přírodních materiálů dostupných přímo na místě, tedy nasucho z kamenů a zeminy. Proto poskytují bezprostřední intenzivní kontakt s přírodou. Tyto lesní pěšiny ale většinou nejsou udržovány, takže jsou zarostlé a chátrají vlivem prorůstajících kořenů či těžby a stahování dřeva. Česká mountainbiková asociace (ČeMBA) proto právě zahajuje dva pilotní projekty opravy a zpřístupnění starých lesních chodníků: „Tajemný chodník“ v Rychlebských horách a „Baronský chodník“ v Hostýnských vrších. Chceme tím pomocí konkrétních příkladů stezek opravovaných s přispěním dobrovolnické práce změnit v České republice nahlížení odpovědných institucí na rekreační infrastrukturu a ukázat, že podporu rekreační cyklistiky je možné uskutečnit mnohem šetrněji k přírodě a krajině, ale i vstřícněji k uživatelům.