Jsou na Šumavě vyjasněné vztahy?: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:34

Připravovaný podpis dohody o zřízení společného jádrového území Národních parků Šumavy a Bavorského lesa, který měl být uskutečněn 13. 3. 2008 v Alžbětíně, byl nejen uspěchaným a nešťastným krokem, ale také hrubou chybou v navazované spolupráci obcí a Správy NPŠ.

Podepsání se mělo uskutečnit v době, kdy nejsou dokončena jednání nejen o novém návštěvním řádu Národního parku Šumava, ale nejsou dokončena ani jednání o nových přechodech státní hranice, vedených v rámci Schengenského prostoru. Argument, že dohoda měla umožnit jednodušší odsouhlasení třech nových přechodů státní hranice šel vyřešit jinak než zvoleným způsobem, který by, v případě podepsání smlouvy, zablokoval další vyjednávání o přechodech v nové jádrové zóně.

Snaha o rychlé podepsání smlouvy, nekonkrétnost a nedopracovanost textu dohody hovoří spíše o účelovosti, než o okamžité potřebnosti dohody. Obce zcela pochopitelně chápou vedení obou národních parků, že chtějí slučovat území parků, sjednocovat názory na ochranu přírody a vyměňovat si v této problematice zkušenosti. Je to naprosto v souladu s memorandem, které bylo podepsáno v Železné Rudě 31. 5. 1999 příslušnými ministry Bavorska a České republiky. Je však třeba respektovat i další ustanovení tohoto memoranda zdůrazňující, že je nutno věnovat nejvyšší pozornost informovanosti a komunikaci s obcemi a zpřístupňování území obou národních parků.

Proto je naprosto nepochopitelné, že text dohody nebyl šumavským obcím předán, a to ani těm, kterých se katastrálně týká a které o něj požádaly. Také o nutnosti projednání textu této závažné dohody ve výkonném výboru Rady NPŠ nelze vůbec diskutovat.

Nepodepsanou dohodu nelze považovat za bilaterální dohodu mezi oběma parky, protože se dotýká i dalších šumavských problémů a je v rozporu s jinými dokumenty. Zrušení přístupnosti hraničního chodníku je jmenovitě v rozporu s dohodou mezi ředitelem NPŠ Krejčím a předsedou Rady NPŠ Stráským, která přístupnost chodníku, s výjimkou dohodnutých podmínek, předpokládala. Zrušení průchodnosti hraničního chodníku je vysvětlováno jako částečná kompenzace zátěže přírody, kterou způsobí nové přechody přes hranice. Dá se však hovořit o zátěži, když v délce 40 km hranice od Juránkovy chaty až k Modrému sloupu je navrhováno zřízení dvou nových přechodů?

Jaké navrhované rušení a revitalizování cest v tomto jádrovém území nenasvědčuje tomu, že tato oblast bude, byť částečně, v budoucnosti zpřístupněna.

Nehledě na to, že představa bagrů a nákladních automobilů likvidujících stávající cestu Luzenským údolím nebude jistě tou nejlepší kulisou pro neustále připomínaného tetřeva. Tato již naplánovaná akce je tak trochu přehnanou ekologickou horlivostí.

Nelze souhlasit ani s tím, že volnou návštěvu jádrového území nahradí „forma limitované nabídky organizovaných odborných exkurzí v doprovodu certifikovaných průvodců“, kdy skupiny 15 návštěvníků budou operativně měnit trasu pochodu s cílem „minimalizace zátěže biotopů“. Tato forma nejen nepředstavuje naplnění Schengenských ideí ale ani neumožňuje veřejnosti dostatečné poznání tohoto unikátního území. Nic proti nové jádrové zóně, pokud bude řádně projednána a pokud bude v dostatečné míře zpřístupněna veřejnosti, tak jako je to obvyklé v národních parcích.

I přes popisované problémy bych chtěl vyjádřit přesvědčení o nutnosti návratu k dřívějším konstruktivním jednáním obcí a Správy NPŠ ve smyslu Správou NPŠ stále zdůrazňovaného hesla „Konečně společně“.