Ostrovy divoké přírody: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:34

Národní parky mají být oblastmi, v nichž se především chrání příroda v podobě co nejbližší divokému stavu. Nejde jen o zájmy ekologické, ale rovněž o zájmy kulturní a etické. Přehled toho, jak si Česká republika ve svých čtyřech národních parcích počíná, je tristní.

Stále zřetelněji vystupují dva hlavní důvody pro zachování, obnovu a ochranu divočiny. První vychází z přesvědčení zatím nepočetné části veřejnosti, že by člověk měl zachovat základní právo na existenci všem ostatním živým a neživým bytostem, které s ním obývají planetu – když ne všude, tedy alespoň na plochách k tomu vybraných a chráněných (národních parcích a rezervacích). Je totiž poměrně mnoho druhů, které naše hospodářské aktivity nevydrží a přežívají jen ve zbytcích pralesů. Jde tedy o ochranu přírody pro její vnitřní hodnoty – pro ni samu.

Druhý důvod vychází z potřeby zachovat nerušený vývoj přírody, abychom vůbec věděli, jak člověkem přímo neovlivňované ekosystémy vypadají a jak se vlivem prostředí proměňují. Abychom se na takových plochách mohli učit a poznatky uplatňovat při hospodaření se zbylou částí přírody a krajiny.

Jako častá námitka proti těmto důvodům je uváděno výlučné postavení člověka ve světě. Druh Homo sapiens dnes přímo či nepřímo ovlivňuje veškeré děje na planetě a jeho vliv není možné úplně odclonit či vyloučit, není možné uzavřít vzorky přírody pod skleněný poklop a nechat působit pouze ryze přírodní, mimolidské vlivy. Druhá, ještě častější námitka upozorňuje, že člověk je součástí přírody a není důvod chránit přírodu bez něho.

Současná koncepce ochrany přírodních procesů proto nezpochybňuje člověka jako součást probíhajících dějů, jako živočišný druh, který zásadním způsobem ovlivňuje vývoj celé planety. Usiluje o uchování vývoje ekosystémů s vyloučením přímých hospodářských zásahů (lesnických, zemědělských, stavebních) při zachování působení antropických vlivů nepřímých (například znečištění ovzduší) spolu s vlivy přírodními, jako jsou klimatické výkyvy, které dohromady formují vývoj prostředí.

Přitom není zcela podstatný výchozí stav ekosystémů – divočinu můžeme začít obnovovat v lese stejně jako v centru města prostě tím, že vybrané plochy ponecháme bez lidských zásahů. Důležitější je velikost plochy pro samovolný vývoj – čím větší, tím smysluplnější, protože tím menší procento z ní podléhá okrajovému efektu, kdy vlivy zvnějšku zasahují hluboko dovnitř chráněného území.

Zásadní je pak otázka, zda vůbec, či do jaké míry, dokáže většinové veřejné mínění divočinu akceptovat. Běžnému Evropanovi se bytostně příčí žít vedle někoho či něčeho samostatného, nespoutaného, divokého. Něčeho, co nemůže řídit nebo alespoň kontrolovat či kultivovat, předvídat, poznat a pochopit.

Pro ilustraci našeho typického přístupu k přírodě použiji příklad ze Švýcarska – země s nejstarším národním parkem Evropy, kde je divočina chráněna již od roku 1914. Respektována je však i zde pouze uvnitř parku. Při své návštěvě švýcarských hor jsem si nemohl nevšimnout bystřin stékajících po strmých úbočích. Velká část z nich byla spoutána ve zcela vydlážděných korytech a přesekána neuvěřitelným množstvím betonových přepážek. Ptal jsem se kolegů ze švýcarského svazu ochrany přírody, zda i oni vedou spor s ovladači přírody a betonáři. Odpověděli: „Ano. Když se nám podaří prosadit náš názor a betonové přehrádky se v horském toku nevybudují, přijde povodeň a strhne několik domů dole ve vesnici. Všichni pak řeknou, že za to mohou ochránci přírody, kteří nedovolili, aby se tok vody v potoce kontroloval zabetonováním. A zábrany se postaví. Když ale nejsme úspěšní a přehrádky i přes naše protesty vzniknou, přijde povodeň a strhne pár domů dole ve vesnici. Všichni se pak shodnou na tom, že betonu bylo málo. A postaví další přehrádky.“

Přesto jsou i v přírodě střední Evropy zachovalá místa divočiny. Často jsou to jen malé plochy dochované pouze proto, že jsou pro hospodaření špatně přístupné, ve výjimečných případech chráněné díky „osvícenosti“ majitele. I v českých zemích máme taková místa, byť svou rozlohou nevelká. Z větších oblastí divočiny jsou pak kromě švýcarského národního parku Engadin nejznámější polský národní park Bělověžský prales a německý národní park Bavorský les. Většina evropských národních parků byla vyhlášena na místech dříve více či méně člověkem využívaných a ovlivněných. Dnes v nich člověk znovu ponechává přírodu divokému vývoji.

Národní parky po česku

Náš nejstarší národní park najdeme v Krkonoších. Vznikl v roce 1963 a užívá hrdého označení národní park, ačkoli byl ze seznamu mezinárodně uznávaných národních parků později vyškrtnut a přeřazen z kategorie II. do kategorie V. – do chráněných krajinných oblastí. Důvodem bylo plošné vytěžení lesů postižených imisemi a neúměrný rozvoj turismu, včetně budování lyžařských areálů s vážnými dopady na chráněnou přírodu. Budovatelské nadšení v Krkonoších pokračuje dodnes. Je nicméně zajímavé vidět, jak reagují jeho návštěvníci. Lidí, kteří dříve jezdili do Krkonoš na horské túry a za krásnou přírodou, nebylo málo. Krkonoše byly hlavním centrem rekreace pro milionovou Prahu. Dnes mnoho z nich Krkonoše opouští znechuceno výstavbou apartmánových domů, celonočním svícením na sjezdovkách a dalšími atrakcemi. Málo narušenou přírodu jezdí hledat na opačný konec Čech. I když si Krkonoše stále ještě mnoho ze své krásy uchovaly, převzala žezlo přírodomilci nejvyhledávanějších hor Šumava.

Národní park Šumava, který tvoří s národním parkem Bavorský les jeden přírodní celek, zvolil od počátku za svůj cíl ochranu přírodních procesů a přihlásil se k mezinárodně uznávaným lokalitám. Vznikla tak šance na vznik oblasti svou rozlohou v Evropě jedinečné, kde je možné zachovat a sledovat nerušený vývoj i na prostor náročnějších přírodních dějů, například chování populací savců s velkými teritorii, průběh a důsledky větších přírodních kalamit, interakce různých typů ekosystémů. Jenže v roce 1994 se změnilo vedení parku a to nové se rozhodlo provést rekonstrukci divočiny přírodním inženýrstvím.

Takto vysvětloval nad velkoplošnými holinami udiveným představitelům Světového fondu ochrany přírody (WWF) rozsáhlé těžby dřeva tehdejší náměstek ředitele šumavského parku: „Už jsme chtěli začít chránit přírodní procesy – a on se nám do toho pustil kůrovec.“ Když nastartované motorové pily likvidovaly tři sta let staré stromy ve zbytcích pralesů, vysvětloval tehdejší mluvčí parku s železnou logikou novinářům, že právě tím se startují přírodní procesy.

Dnes již je možné ukázat výsledky rozdílných přístupů k obnově divočiny. V Národním parku Bavorský les v důsledku polomů a rozmnožení kůrovce uschlo přes čtyři tisíce hektarů smrkových lesů. Pod ochranou suchých stromů nyní při zachování naprosté většiny lesních druhů organismů samovolně vyrůstá nový les. Takzvaná kůrovcová kalamita umožnila věkovou i prostorovou diferenciaci lesa, který tak má nyní svou strukturou mnohem blíže přírodnímu stavu než les předchozí. Na Šumavě vznikla při těžbě kůrovce a následných polomů rozlohou srovnatelná plocha holin, ze kterých dočasně či trvale zmizela část druhů lesních organismů. Umělou výsadbou vzniká takzvaný přípravný les, který bude vyžadovat v budoucnu opakované vnější zásahy a přeměnu na les klimaxový, popřípadě tato změna proběhne později samovolně, opět formou přírodní kalamity. Celý proces obnovy přírodního lesa byl tak na „postižených“ plochách oddálen nejméně o sto let.

Národní park Podyjí byl stejně jako šumavský park vyhlášen krátce po pádu železné opony v roce 1991. Je však mnohem menší, díky své poloze čelí mnohem menšímu množství střetů zájmů a podařilo se mu dosud vyhnout větším průšvihům. Jeho zařazení mezi mezinárodně uznávané národní parky kategorie II. není zpochybněno.

Nejmladším národním parkem je České Švýcarsko. To jako by se ještě nerozhodlo, zda chce být skutečným národním parkem hned nebo až později. Není v jednoduché situaci. Lesy jsou zde převážně nepřirozené a jejich samovolný převod na přírodní by se evidentně nesetkal s pochopením lesníků a veřejnosti. Zvlášť proto, že smrk zde není, na rozdíl od výše položených poloh Šumavy, doma. Nemluvě o zcela nepůvodní agresivní borovici vejmutovce, která vytlačuje původní druhy. Kůrovec by si se smrky dokázal rychle poradit, ale vejmutovka u nás nemá přirozeného regulátora. Dalším problémem malého Českého Švýcarska je velmi intenzivní turistický ruch. Tento mladý národní park má nicméně ještě k dispozici takzvané přechodné období, které může, rozhodne-li se býti opravdovým národním parkem, využít a problémy vyřešit.

Jak vidno – k ideálu, kdy by národní parky měly být jakousi Noemovou archou, mají ty naše ještě hodně daleko. I v některých přírodních rezervacích se dodnes těží dřevo…

Jaromír Bláha, vedoucí programu Lesy Hnutí DUHA.