Jak vypadal původní šumavský les: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:35

Šumavské lesy už dlouho nepokrývá původní vegetace. O vlivu hospodaření na šumavskou přírodu hovoří horský průvodce Vladimír Frencl se Světlanou Lavičkovou.

Scházíme od Prášilského jezera. Člověk by řekl, že tady jsou samé nádherné šumavské mohutné smrky.

Opravdu kráčíme krásným hlubokým šumavským lesem, ale ve skutečnosti, přestože jsme v národním parku, ten les vůbec není původní. Původní šumavský les byl smíšený, jehličnaté stromy byly v menšině, a smrky se nacházely hlavně ve vyšších polohách. Les se skládal ze starých, věkovitých stromů, relativně řídce posazených, a ty stromy stínily, utlačovaly svůj podrost, takže nedovolily vyrůst dalším stromům. Až když padly, tak na jejich místě vyrostly nové. Pod stromy byla krásná hustá vysoká tráva, a také jedním z význačných privilegií byla volná pastva dobytka v lese.

To si teď opravdu nedovedu představit. Kolem nás jsou hromady klestí, spadaných kmenů…

Dneska by to už nešlo. Dlouho se předpokládalo, že zásoby šumavského dřeva jsou nevyčerpatelné, že to co se vytěží a zpracuje, tak znova stačí dorůst bez přičinění člověka. Prvními systematickými kolonizátory Šumavy byli zřejmě skláři, kteří dřevo potřebovali, po nich přišli dřevorubci, a nakonec zemědělci, koncem 18. a začátkem 19. století začali ve střední Evropě stoupat ceny dřeva, čehož se chytli Schwarzenbergové a začali zde těžit dřevo. Obzvlášť potom zbudování Vchynicko–Tetovského plavebního kanálu na samém počátku 19. století znamenalo ve svém důsledku silnou devastaci šumavských lesů. Schwarzenbergové někdy kolem roku 1920 přišli na to, že šumavské lesy nejsou v dobrém stavu, pozvali sem odbornou komisi, která po prohlídce šumavských lesů konstatovala, že jsou ve stavu katastrofálním. Okamžitě tedy majitelé přistoupili k obnově lesů, jenže vedeni ekonomickými zájmy nebyly vysazovány původní lesy, ale smrkové monokultury. Lesy rostly, jenže bylo to už něco nepřirozeného a ty lesy neodolávaly šumavským povětrnostním podmínkám. V druhé polovině 19. století se přehnalo přes Šumavu několik ničivých vichřic. Schwarzenbergové se snažili na Prášilském panství tu kalamitu zvládnout a zároveň přistoupili k obnově šumavských lesů, jenže při tom obrovském množství jim zakrátko došly sazenice a semínka šumavských smrků. Nevěděli, co dál, až potom někdo přišel s nápadem, že v oblasti jižně od Alp je podobný smrk a že podle tam panují i podobné podmínky jako u nás na Šumavě. Tak přivezli na zkoušku několik vagonů sazeniček a semínek a začali zde tyto smrky vysazovat. Stromky se chytly, rostly, prosperovaly, ale přece jenom to bylo něco nepřirozeného, něco co sem nepatří. Takže to, co vidíme okolo, není vůbec původní šumavský smrk.

Vždyť je ale krásný, vysoký, s větvemi obrácenými k nebi.

To je bohužel přesně ten problém. Původní šumavský smrk měl větve svěšené dolů, i jehličí měl trochu jinak kladené, takže jinovatka, sníh, déšť či led po něm pěkně sklouzly a neuškodily mu. Zatímco dnes se na něm srážky usadí, zmrznou, a když zafouká vítr, už se větve lámou.

A dají se tady na Šumavě ty pravé původní smrky ještě najít?

Několik izolovaných skupinek se zde zachovalo a Správa národního parku snad činí nějaké pokusy o obnovu fondu těch původních šumavských smrků. Uvidíme, třeba za nějakých 150, 250 let se budeme radovat, že máme na Šumavě zase původní smrky.