Příroda nežertuje: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:35

Zpráva o devastaci Šumavy národním parkem

Šumava se mění zvolna v Krušné hory – lidským přičiněním (bezhlavým kácením, vysoušením slatí). Imise celostátně klesají. Šumava jich schytá nejmíň z pohraničních hor – a přesto ředitel národního parku má tu odvahu v televizi svalovat vinu výhradně na imise a kůrovce: sebe vynechává. Obětoval jsem jeden červnový víkend několikadenní obchůzce nekritičtějších míst: hrůza! Metrové koleje od těžkých traktorů jsou potěmkinsky (pro inspektory) spraveny pouze při ústí cest, vydáte-li se vzhůru po okrajích slatí, je to horší než loni. Nově rozježděné koleje, nové skvrny i ocelové piksly; vrchol zpupnosti a pohrdání zákonem jsem nalezl na půli cesty mezi Lovčí skalou a Černohorskou nádrží. Přímo pod cedulí 1. zóna NP tedy v nejpřísněji chráněném území, kde je trestné odnést si i pohozenou větvičku – tři čerstvé pařezy (pro inspektory ŽP: zóna č. 62).

Při pohledu na šumavské Krušné hory mě jímá beznaděj. Vyčerpal jsem všechny dostupné možnosti, pak sebe. Dopisy otevřené i zavřené ministrovi i náměstkům (neodpovídali ad rem, ale ad hominem, jako teatrolog tomu prý nerozumím). Korespondoval jsem s mnohokrát vyznamenaným odborníkem – a pokud vím neteatrologem – dr. Hansem Bibelreitherem, ředitelem NP Bavorský les (sdílím beze zbytku jeho evoluční názory a on zase mé obavy o Šumavu). Ten, ač lesník, řídí se Goethovou radou; „Všechno se dá usmlouvat, příroda však nežertuje. Je vždy pravdivá, vždy vážná, vždy má pravdu. Chyby dělá jen člověk.“ V bavorském parku probíhá v tuto chvíli 80 vědeckých výzkumů přírodních procesů, u nás ředitel základním výzkumem pohrdá (k čemu základní výzkum v lesním závodě), grantové žádosti kádruje podle míry kritičnosti k vlastní osobě a uznávaného odborníka Ing. Karla Kaňáka loni vyhodil – i s jeho vědeckým výzkumem. Lesprojektanti typu Ing. Žlábka jsou (v lepším případě) fanatiky své koncepce: bojují proti kůrovci až do posledního šumavského stromu. Kdyby nechávali stromy jako cennou organickou hmotu na místě, věřil bych, že jim nejde o zisk. Takto ze zahraničí sílí hlasy, že nazývat dnes Šumavu Národním parkem je etiketní podvod. Naši lesáci skloňují ušlechtilá hesla podle vzoru Orwel: „aktivní ochrana lesa“ = léčba holosečí; „nahodilá těžba“ = stovky hektarů holin; „řešení zastavení gradace kůrovce“ = léčba, léčící následky minulých těžeb. Výsledek? Na Šumavě se letos kácí i lže více než předtím. Kůrovec, dědičný nepřítel, jehož si osvětlením ochranných stěn lesa, plošnými holosečemi v nezalesnitelných výškových polohách, hektickým odvozem poražených stromů a devastací půdního krytu vedení NP vlastně pěstuje a láká jen do hloubi zdravých porostů (mj. i barbarskou metodou přibíjení feromonových sáčků na zdravé stromy), tento hýčkaný třídní nepřítel je letos hostem v parku zase, hojněji než loni. Uzavírka kvůli těžbě je od počátku června, ne jako loni od srpna. Loni byla oficiálním důvodem kalamity příliš dlouhá „vysilující zima„. Letos se mluví o zimě „příliš krátké„, o „teplu a suchu„. Hodí se všechno: kalamita je vítaným důvodem k tvorbě holin, o nichž interní zprávy NP mluví jako o místech, na nichž se nové zalesňování děje s „vysokým nezdarem“ (14. 8. 1995). Nikdo z NP není schopen v tuto chvíli říci, jaká zde bude v 1000 či 1300 metrech průměrná teplota za třicet, sto či sto padesát let – a přesto si troufají vyslat do neznámého prostředí („vegetačních stupňů„) uměle naprogramované smrkové výpěstky. Dojde-li ke globálním teplotním změnám, vygeneruje si příroda v sousedním Bavorsku v extrémních polohách (vzhledem ke klikaté hranici totožných s našimi) adekvátní porost sama, udělá to zdarma a vždy neomylněji než naše technokratická pýcha. Pochopili to nejen v Bavorsku, ale i v dalších národních parcích Evropy (Berchtesgaden, Harz, švýcarský NP). Proto také dr. Bibelriether sbírá jednu prestižní cenu za druhou (loni od rady Evropy ve Strasbourgu), zatímco na ing. Žlábka čeká jako vrchol kariéry maximálně tuzemský Ropák.

Stálým repertoárem nepravd ředitele Žlábka jsou mediální pohádky a generalizace (viz. naposledy v TV překroucení výroků ředitele sousedního bavorského parku o tom, že tam přistupují na naši léčbu holosečí, zatímco opak byl pravda, jak mohu doložit korespondencí s tímto pánem). Loni v létě ředitel tvrdil, že bude dřevo v parku těžit pouze ve vegetačním období a maximálně do 150 000 m3; pak těžil vegetace nevegetace až do prosince a do 200 000 m3; v prosinci 1996 vyhlásil v tisku „Až padne první zdravý strom, odcházím„; tři měsíce na to už připouští 5–10 % omylem poražených zdravých stromů (kdy, jak a kdo to po něm zkontroluje? Sám jsem jich viděl teď o víkendu stovky). V dubnu t.r. vyhlásil, že letos bude těžit v citlivých oblastech s pomocí helikoptér a koní (popř. balónem). 29. května už v TV říkal, že právě nejcitlivější oblast Modravských slatí (patrně největší mezinárodně chráněný komplex mokřadů v Evropě) uzavírá v pracovní dny pro turisty z důvodů jejich bezpečnosti ohrožené těžkou mechanizací! Pro soustavné mystifikace a nevratné poškozování chráněné přírody jsem Ing. Žlábka vyzval k odchodu a činím to se vším důrazem, byť s vědomím Sisyfa, znovu. Vím, že ministr Jiří Skalický ing. Žlábkovi nedávno v Českém rozhlase (Host do domu) vyjádřil podporu, ale na můj telefonický dotaz, zda tu krušnohorskou spoušť, v niž současné vedení parku proměňuje donedávna zalesněné kopce (Malá Mokrůvka, 1330 m) viděl na vlastní oči, odpověděl záporně. S jeho náměstkem R. Špačkem tu návštěvu, jež by snad konečně sňala z úředních nosů potěmkinské brýle mámení, domlouvám od ledna – marně. Nezbývá než oběma připomenout jejich trestněprávní odpovědnost za porušení zákona č. 114/92 Sb. (-16, 1 a, - 88, 2 a, b, f, g). Ten mj. zakazuje používat v NP (nota bene v mezinárodně chráněných slatích) „technologie, které mohou vést k nevratnému poškození půdního povrchu„. Traktor ve slatinných územích takovou technologií je. Že se jedná o nevratné porušení chráněného krytu je prokazatelné (poukázalo na to i trestní oznámení jihočeské Duhy). Ať již šetření dopadne jakkoli, jedno je jisté:drahocennou vodu, která ve svažitém terénu z rozlitých okrajů slatí v podmáčených smrčinách od loňska vytekla, už do ekosystému nikdo nevrátí. Odborníkům netřeba vysvětlovat, že „poruchy přísunu vody ke kořenovému systému smrku“ – a dalších porostů s mělkými kořeny – prudce snižují „obranyschopnost v důsledku poklesu tlaku pryskyřice v jeho pletivech“ (M. Stolina, Bulletin NLK, 1996). Což vede k dalším kalamitám = záminkám k těžbě a nakonec k úhynu ekosystému. 3. června 1996 I. Žlábek v TV Večerníku temným hlasem oznamuje, že Šumavu stihl osud Krušných hor. Vše svádí na imise. Připomnělo mi to dávný Zemanův bonmot o komunistech: „Upír se pohoršuje nad chudokrevností své oběti„.

Někdy jsem už sám sobě směšný úporností svých šumavských jeremiád. Dokud však pokračuje státem kryté a z mých daní financované rabování zbytků nedotčené přírody, nezbývá než (k pobavenému údivu rozumnějších kolegů v pražských kavárnách) znovu a znovu sedlat Rosinantu. I kdyby to mělo zachránit jediný strom. V nejvyšších příhraničních partiích NP Bavorský les (dříve 13 000 ha, od letoška 24 000 ha), tj. ve stejných nadmořských výškách, ve stejných klimatických podmínkách a ve stejné nevýhodné minulé monokulturní skladbě lesa jako u nás, nechávají již 14 let nemocné stromy stát. Pod ochranou uschlých stromů (vesměs smrků) a vývratů eviduje bavorská ministerská zpráva z 21. 10. 1996 přes dva a půl milionu samovolně vzrostlých stromků nad 20 cm. To je nezpochybnitelných dva a půl milionu argumentů ve prospěch úspěšnosti bavorské cesty k obnově stabilního lesa. Co proti tomu živoucímu důkazu může nabídnout náš NP? Něco hned: rozryté cesty (říká jim po pravdě „přibližovací trasy„), stovky hektarů nezalesnitelných, suchých, agresivně zatravněných holin. A zbytek posoudí až pravnuci: „Podle ing. Žlábka bude za 100 až 150 let na většině šumavského NP (na jádrových 75 % území) zase prales.“ (P. Jelínek, Poslední generace, 4/1997) Na rozdíl od takového alibismu trvám i nadále na tom, aby spor rozsoudili současníci (nejlépe pak ti činní v trestní řízení).