Šumava je kulturní krajina: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:35

Lesníci a ochránci mohou opatrovat všechno jedinečné, co zůstalo z původních pralesů

Na stránkách našeho deníku již byly otištěny mnohé články o NP Šumava s různými názorovými proudy.

Nyní, zdá se, dokázali lesníci obhájit zájmy ochrany lesa usměrňováním vývoje lesních porostů, které se neobejde bez těžby dříví, i když třeba jen asanační. Těžba se nemusí týkat zdravých stromů, ale pouze stromů napadených škůdci, usychajících nebo přestárlých na hranici jejich životnosti.

Ředitel NP a CHKO Šumava ing. Ivan Žlábek v těchto dnech znovu na jednáních v Praze připomněl, že národní park byl schválen na výměře téměř 70 000 ha. Zaujímá tak nezanedbatelnou část vyšší, převážně lesnaté (les je asi na 85%) Šumavy, která měla v nedávné minulosti dosti značný hospodářský význam a před koncem války i podstatně vyšší osídlení. Les byl jedním z hlavních zdrojů obživy a i po vysídlení měl značný hospodářský význam.

Nejlepší kvalita i zásoby

Výměra lesa představovala rozsah dvou velkých lesních závodů z celkového počtu 14 v jihočeském kraji. Kvalita lesa a zásoby porostů patří k nejlepším z celých jižních Čech. Les byl v době Schwarzenberků a i později jako státní většinou velmi dobře obhospodařován.

Položme si otázku, zda Šumava je, nebo není kulturní krajinou. Mnozí znalci uvádějí, že Šumava nikdy nebyla odlesněna tak, jako na sklonku 18. století. Předtím převažovaly smíšené lesy s bukem, jedlí, smrkem a jinými dřevinami (hercynské směsi). V méně přístupné části Šumavy existovaly původní porosty pralesovitého charakteru ještě na počátku 19. století, zejména na bývalém polesí Zátoň v okolí dnešního Boubínského pralesa. Kromě ponechaných pralesovitých zbytků, které zůstaly jako rezervace do dnešní doby, byly však pralesy vykáceny a přeměněny na kulturní porosty. Ne všude však vznikly čisté smrkové lesy.

Monokultura není všude

Existují lokality, kde se smíšené porosty přirozené skladby zachovaly do dnešní doby. K zániku posledních zbytků pralesa přispěla i velká větrná a později kůrovcová kalamita v roce 1870 a v následujících letech. Kdyby tehdejší holiny nebyly uměle zalesněny, asi by dnes Šumava vypadala jinak a možná by nebylo co chránit. Dnešní smíšené porosty, které vznikly přirozenou obnovou a mnohdy i na holinách doplněním přirozených nárostů smrkem, se blíží původním přirozeným skladbám a jsou tím nejcennějším (kromě šumavských slatí), pro co byla vyhlášena CHKO Šumava a později rozsáhlý NP. Mnohé dnešní porosty jsou vlastně první generací kulturních lesů po pralesích. Proto je Šumava tak cenná i z lesnického hlediska, protože v mnohých jiných oblastech zanikly původní lesy již v dávné historii lesa a krajiny. Genofond lesních dřevin je tam v těch porostech silně pozměněný, včetně současné degradace lesních půd. Mnohé pralesovité zbytky nebo první generace kulturních lesů se na Šumavě nachází i mimo NP (např. samotný prales Boubín). Proto je tak rozsáhlá CHKO, jejíž původní výměra před vyhlášením NP činila 163 000 ha (dnes je menší o výměru NP).

Zdání klame

Přestože Šumava patří k nejzachovalejším oblastem nejen jižních Čech, ale celé České republiky, je nutné její území považovat za kulturní krajinu. Její převažující lesní porosty vznikly hospodářskou činností, aniž by na většině území byl narušen přirozený ráz. Pouze určité zanedbání péče o její lesní i nelesní úseky v nedávné minulosti přispěly ke zdání, že se zde nachází panenská příroda a že během poměrně krátké doby můžeme Šumavu vrátit do doby před počátkem rozsáhlejší hospodářské činnosti v 18. století.

Obnova za sto let

Kdybychom chtěli Šumavu ponechat přirozenému vývoji, trvalo by to několik set let, než by vznikly pralesy, které zde existovaly v minulosti a v některých částech Šumavy ještě v 18. a 19. století. Nedomnívám se, že naši potomci budou natolik trpěliví, aby vyčkávali, až vzniknou na holých plochách po kůrovci (lýkožroutu smrkovém) přirozenou sukcesí smíšené porosty původních dřevin. Napřed zde budou po desetiletí holé plochy po rozpadu odumřelých stromů, pomístně snad s náletem pionýrských dřevin (břízy, osiky, jeřábu a borovice), a bude trvat staletí, než se zde prosadí původní bukové, jedlové a smrkové lesy s příměsí klenu a jiných listnáčů.

Rozumná cesta

Neexistuje pro velkou část Šumavy jiná cesta, která je určitým kompromisem mezi lesním hospodářstvím a ochranou přírody? Skutečně se jedná o rozumné odlišení hospodářských ploch od území, které by mělo být ponecháno přirozenému vývoji. Dříve se ponechávaly přirozenému prostředí relativně malé plochy zachovalých zbytků pralesů (řádově šlo vždy o několik desítek hektarů), dnes se uvažuje o tisících hektarů. Není však plocha v desítkách tisíců příliš odvážným experimentem, zvláště když nemá jít o souvislé území? Jedná se o desítky zón rozptýlených na velké ploše a ponechaných působení škodlivých činitelů, proti nimž se v kulturních lesích stále zasahuje. V kulturní krajině je pěstovaný les lepší než prales (závěry 16. zasedání IUFRO v Oslo 1976). Každému pralesu hrozí fáze rozpadu, kdy jeho krása a jedinečnost je vystřídána obdobím, kdy stromoví velikáni podléhají stáří, hroutí se a připravují půdu pro mladší generace. Tomu napomáhají i přírodní kalamity (vichřice a požáry), které jsou pro přírodu zdravé, ale pohromou pro lesní hospodářství.

Přirozený vývoj je i požár

Zdali napadlo nekompromisní ochránce přírody, že i velký požár na Šumavě by přispěl k diverzifikaci přírodních druhů a z dlouhodobého pohledu by mohl být pro Šumavu přínosem?

Lesní hospodářství dnes u nás, jako v celé střední Evropě, se snaží pěstovat lesy přírodě blízkým způsobem. Není proto lepší svěřit větší část šumavských lesů lesníkům a spolu s ochránci přírody dbát v intencích zásad chráněné krajinné oblasti o to, aby na Šumavě vznikaly lesní porosty kombinací přirozené obnova s umělou? Současně podporovat původní dřeviny, jejichž vpravení do smrkových monokultur lze na vhodných místech dosáhnout mnohem dříve umělou výsadbou než dlouhodobou cestou pomocí přirozené sukcese (střídání) dřevin.

V případě ponechání části Šumavy přirozenému vývoji nechť tato část navazuje na Bavorský národní park a stane se mezinárodním experimentem v jedné, byť poměrně rozsáhlé lokalitě. O dalším ponechání šumavských slatí přirozenému vývoji se nevedou spory a nadále mohou existovat bez jakýchkoliv zásahů spolu s několika zbytky pralesů v rámci CHKO.

Ing. Jan JIRÁČEK, ekolog lesního hospodářství