V Národním parku Šumava panuje ruská lest: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:35

Exkluzivní rozhovor s ing. Karlem Kaňákem, CSc., uznávaným odborníkem na evoluci lesa a kritikem současných postupů v Národním parku Šumava

Ing. Karel Kaňák, CSc., (1922) vystudoval vysokou školu lesního inženýrství při ČVUT, pracoval v Ústavu pro pěstování lesů, semenářství a školkařství v Opočně. Během „období normalizace“ se dostává do názorových střetů s vedením podniku severočeské státní lesy v Teplicích pro kritiku zasypávání horských kyselých ekosystémů mletým vápencem, a proto v roce 1989 svou činnost v tomto ústavu skončil. Ve skupině Ekoing se účastnil přípravy koncepce a plánu péče o budoucí Národní park Šumava. Tam krátce po jeho založení nastoupil a založil oddělení evoluce lesa. Jeho vědecké názory začaly být novému, technokratickému vedení, dosazenému MŽP v roce 1994, opět na obtíž. V říjnu 1996 byl propuštěn. Nyní pracuje v plzeňském Arboretu Sofronka, které v letech 1956–1966 sám zakládal s cílem shromáždit sbírku světového fondu borovic. Zúčastnil se mnoha mezinárodních sympózií. Jeho zkušenost, že si příroda pomáhá sama, je stále terčem útoků tak jako dříve. Karel Kaňák je ženatý a je otcem tří synů.

• V lesích Šumavy propuká každý rok tzv. kůrovcová kalamita. Lesníci tvrdí, že oslabené a nestabilní monokultury smrku se nemohou samy ubránit. Proto se v lesích Národního parku těží každým rokem kolem 150 000 kubíků napadených stromů za pomoci těžkých a ekologicky nepřijatelných mechanismů. To odporuje mezinárodním předpisům pro národní parky, kde nejméně 75% plochy národního parku se nesmí hospodářsky využívat. Jaký je váš názor?

Lesní kalamity včetně kůrovcových jsou globální záležitostí a já to neustále a všude opakuji. Příčinou je náhlé zvýšení teploty vzduchu v průběhu konce minulého století, třeba vysychání některých alpských ledovců, zaznamenané od roku 1906. A nejen tam. Kaspické jezero stále vysychá, Aralské je prakticky blátiště. Dále se vlivem dalšího odlesňování planety zvyšuje kontinentalita klimatu, provázená narůstáním vichřic a teplotních výkyvů. Schnutím lesů, hlavně smrčin, není postižená jen Šumava. Kůrovec není tedy příčinou, nýbrž následkem chřadnutí porostů smrku suchem.

• Takže není potřeba proti němu v lesích parku zasahovat?

V Národním parku Bavorský les se poučili, že to nemá smysl. Dobře si tak pamatuji, jak se u nás v době zátarasů za dráty proti brouku nezasahovalo a kalamita se u nás sama od sebe zastavila. Pozdějším zasahováním vznikly u nás další a další paseky, čímž se šumavské lesy rapidně zhoršily. Existuje přitom moderní literatura o ekosystémovém myšlení v lesnictví, podle níž každý člen lesního ekosystému plní roli jemu určenou, nic tedy není škodlivé a všechno je užitečné. U nás se bohužel stále ještě traduje, že zásahem proti kůrovci se bojuje proti parazitu lesa. Jenže pojem parazit u kůrovce neplatí, je členem zdravotní policie v lese, která odstraňováním oslabených nebo jinak nedostatečně vitálních jedinců pečuje o maximální vitalitu celé populace. Parazity jsou naopak chřadnoucí jedinci, kteří z ekosystému čerpají, ale sami nic nedávají. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy by populace dřevin nepřežily všechny katastrofy, které se během miliónů let jejich vývoje na Zemi odehrály.

• Ale lesníci tvrdí, že lesy jsou už tak změněné, že potřebují lidskou pomoc. Říkají, že to, co člověk zkazil, musí zase sám napravit.

To je velký omyl. Cíle člověka a přírody jsou rozdílné, neboť člověk jde po zisku, příroda vkládá všechno do přežití. Lesy jsou poněkud změněné člověkem. Ten ale ve své namyšlenosti přeceňuje svůj vliv. Má-li se příroda dostat do přirozeného stavu, musí to udělat sama. Pokud něco potřebuje, pak to, aby jí člověk dal konečně pokoj. Kdyby se tak opravdu stalo, žasl byste, co by se odehrálo, kdyby se pouhých pět let v lese nikdo ničeho nedotkl. Pokud bude člověk planetu dál terorizovat jako dosud, má vyhlídku, že jednou zmizí z povrchu jako nepovedený experiment.

• Ale člověk má dnes v rukou příliš velký potenciál jako třeba atomovou bombu, kterou může planetu zničit.

To snad nemůžete myslet vážně. V životě planety se vyskytly mnohem horší katastrofy než by byla tahle. Mezi geologickými vrstvami druhohor a třetihor se nachází asi 8 cm silná vrstva černého popele. Tehdy se odehrála katastrofa, při níž pravděpodobně vyhynulo 90% živých organismů planety. Čtyři miliardy druhohorních ještěrů, kteří terorizovali celou planetu a s nimi řada dalších druhů živočichů a rostlin. Pravděpodobně šlo o planetku 10 km v průměru, jež dopadla do moře. Následovala katastrofa, jíž se žádná bomba, kterou vyrobí člověk, nemůže vyrovnat.

• Jak si tedy příroda radí s přemnožením a terorismem člověka?

Přesně podle jeho vlastností, které jako by mu byly při vzniku předurčeny. Především po zdravotní stránce, protože se vyskytují čím dál tím nebezpečnější nevyléčitelné choroby. Ale i jinak. Všimněte si, co se stane, když nějaká chytrá hlava založí malou a funkční agenturu. Jeden hlídá koncepci, druhý manažerskou práci a třetí styk s veřejností. Tři chytří na to bohatě stačí. Můžete počítat s tím, že během několika let bude v této agentuře pracovat třicet lidí, z nichž většina se bude jen přiživovat. Tak sám člověk znemožňuje to, co úspěšně začal. U vyšších živočichů se přemnožení nejdříve projevuje agresivitou. To přesně souhlasí se zvyšující se kriminalitou a snižující se represivní mocí. Nebo další příklad: naše „demokracie„, kde stále chybějí ty nejdůležitější zákony k tomu, aby vůbec fungovala. Nebo hromadění chemikálií (třeba jen soli k posypu silnic) v půdě a pokles zdrojů pitné vody. Takhle příroda smaže hladce, bezplatně a v jedné generaci všechno to, co natropil člověk. Napraví omyly, které udělal a znemožnil jimi sám sobě život na planetě.

• Ale člověk neudělal jen omyly, ale spoustu dokonalých věcí, od počítačů přes komunikační techniku až po umělecká díla. Ty mají také právo na život, ne?

Ano, jistě. Vymyslel počítače, ale také počítačové viry. Pomocí počítačů odvrací pozornost mladých lidí od zdokonalování vlastností pocházejících od přírody, všechno myšlení i vynálezy se budou pomalu přesouvat na elektronické zdroje, odvádí malíře od malování a grafiky, všechno udělá počítač, někdy zdařile, jindy kýčově. Tak se vyrábí virtuální realita, umělý svět ignorující přírodu a její dary a z člověka se stává robot. Technika už dávno začala ukazovat dost drasticky, že je dobrým sluhou, ale stává se stále agresivněji špatným pánem.

I organizační talent hraje podobnou roli. Jednou v zimě nastal déšť asi v deset hodin dopoledne a auta jedoucí kolem Třemošenského rybníka začala vyjíždět na sklonu silnice ze stopy, všechna k nižšímu okraji. Přišli to vyšetřovat policisti, vystoupili na vrcholku u hřbitova a odtud jeli s roztaženýma nohama jako po skle až na místa skrumáže. A chleba s pečivem se tehdy vozily z „ekonomických“ důvodů z jedné centrální pekárny v Plasích. Celá část Plzně byla bez chleba až do půl druhé, než se náledí přibývajícím teplem rozpustilo. Je dobře pomyslet, jak by to asi vypadalo, kdyby nastala taková kalamita jako přerušení proudu pro celý okres, dlouhodobé záplavy jako v některých zemích Evropy, prosáknutí soli nebo toxických látek z černých skládek do soustavy spodních vod a rozsáhlá území by byla bez vody. To je větší katastrofa než válka.

Umění je pochopitelně příjemný atribut člověka, právě tak jak ohavná je stále vyšší kriminalita. Ale mají společný původ i vlastní úlohu v lidském ekosystému, kulturou i vzdělaností bránit všemi způsoby přemnožení populace člověka.

• Jenže terapie na pekárnu v Plasích není v tom, že začneme péct doma, jako není alternativa k počítačům, že začneme žít jako pravěcí lidé. Terapie je v alternativní pekárně a alternativní počítačové síti.

Ačkoliv způsob života lidí se pohybuje jen občas v extrémní poloze, přijde mi vždycky líto, když při upozorňování na nelítostné plýtvání přírodními zdroji se použije argument „chcete se snad vrátit do jeskyní?“ V největších a nejbohatších městech Západu najdete, jako to bylo u nás, pekárničku pro čtvrť v každém bloku, kam běhají lidi ráno pro rohlíky k snídani takřka v pantoflích a pyžamu. Počítače jsou, symbolicky řečeno, „nástroje ďábla„. Odlidšťují člověka ve všem všudy a dost rychle. A mladík s walkmenem a sluchátky na uších se od všech zážitků a impulsů, vysílaných okolním světem, dobrovolně segreguje. To je pomalá vycházka do propasti.

Právě tak se jednoho krásného dne podaří nalézt lék na rakovinu, jistě. Lidský mozek je důmyslný nástroj, ale i pojistka. Vynalézá léky, aby přežil a oklamal přírodní výběr, ale tak pomalu mění lidský rod v davy chodících mrtvol, jež se udržují při životě jen pomocí medikamentů. To je možné jen v biosféře člověka, který k tomu nutí i svoje zvířecí přátele, kočky a psy, koně a další souputníky. Jakmile ovšem vstoupíte do složitého lesního ekosystému, tam vládne jiný režim. Režim přírodních zákonů. Pokud si člověk z lesa bral, co potřeboval k jídlu nebo bydlení, byl stále ještě řádným členem přírody. Když ale začal s poklady přírody, patřící všem, bez respektu k přírodě kšeftovat, stal se kolonizátorem. Dnes to ovšem patří k „noblesse oblige„.

• Jste tedy proti aplikaci léků, ať už mezi lidmi nebo v lese?

Taková otázka se musí řešit diferencovaně. Někteří jedinci jsou natolik zhýčkaní, že už se jejich vlastní obranné mechanismy vytratily, těm nezbývá než dávat léky bez váhání. Jiní, otužilejší, využívají vědomě svých schopností čelit některým chorobám, léky v mnoha případech nepotřebují. Já znám úplně jiné druhy terapie. Stalo se, že jedné vesnické mámě se ztratilo dítě na dvorku, kde zapomněli zavřít poklop do studny. Matka v domnění, že dítě do ní spadlo, utrpěla silný šok. Dítě se sice našlo, ale u matky, postižené rakovinou, se choroba ztratila. Nebo je znám případ smrku v Krušných horách, adaptovaného na místní podmínky, jehož uzavírací buňky průduchů by vydržely uzavřené až devadesát hodin, než by se rozplynuly toxické imise. A tyhle smrky rostly a jejich zelené koruny tvořily jakoby pihy na ploše sedmdesáti čtverečních kilometrů uhynulých smrčin. A tak je to skoro vždycky. Když vymírá některý druh, přežije z něj několik málo jedinců a ti tvoří lepší a odolnější populaci do doby, než se druh zase přemnoží a jeho populace rozpadne.

• To, co říkáte, tvrdíte na základě vědeckého výzkumu, nebo vaší bezmezné důvěry v přírodu?

To slovo bezmezné je na místě. Dřeviny, o nichž je řeč, tu existují v dnešní podobě kolem 130 miliónů let. Za tu dobu, podobnou věčnosti, měly už bezmezný výběr všech možných stresových vlivů a situací a ty, co je přežily, přenášely svoje schopnosti na potomstva, a tak se to opakovalo a zdokonalovalo miliony let.

Zprvu jsem měl právě tak slabou důvěru v možnosti přírody jako každý jiný člověk, který nečte. Pak jsem zvládnul hromádku 1500 odborných publikací a dovídal se věci, až mi šel mráz po zádech. A třásl jsem se hrůzou, co se stane, až to budu muset říct mým kamarádům lesníkům, kteří mi věří a se mou léta studovali, že to, co dělají, dělají špatně! Že si vůbec neuvědomují, že přírodní procesy, které ignorují, jsou dokonale vycizelované od molekulární a biochemické úrovně. Bál jsem se, že mě snad ukamenují. Tak došlo taky k tomu, že jsem napsal ministrovi lesů, aby nechal v Krušných horách mrtvé stromy stát a nenechal je kácet. On se tomu vysmál, poslal to na plzeňské podnikové ředitelství, aby řekli, co jsem zač, a ti se smáli taky. Pak do Krušných hor pozvali těžaře z celé republiky, aby tam nadělali holiny po vyhynulých smrčinách. Pak se do zrzavé padanky opřelo sluníčko, vznikly víry z prudkého stoupání horkého vzduchu, dolů z hor sjela větrná smršť a zdemolovala jabloňové a chmelařské srdce Čech. A přitom se pořád ještě najdou lidi, kteří říkají ne, ta smršť vznikla něčím úplně jiným. To jiné ovšem zamlčeli.

• To je ale pravda, že vichřice tady byly vždycky, ne?

Ano, ale vždy tak dvakrát ročně, na jaře a na podzim. Ale pokud by nebylo lesů, byly by všude a celoročně. Lesní pokrývka dělá kraj obydlitelný.

• Nevyčítá vám někdo fatalismus?

Ani ne, vždycky jsem byl optimista, vždycky jsem říkal, že třeba smrky sice mohou vymřít, ale pár jich zůstane jako zárodek nové populace. A taky se mi to na Krušných horách splnilo. Ale člověk chce mít všechno hned a nedovede si představit, že by měl čekat deset let na přirozené zmlazení. A stále si myslí, že pomáhá přírodě. Ve skutečnosti pomáhá jen vlastním zájmům, své pýše a domýšlivosti.

• Ale manažeři Národního parku Šumava se obávají, že by mohli jít k soudu, kdyby v lesích nezasáhli podle lesního zákona, který tam stále platí.

Právě proto musí vzniknout zákon o národních parcích, aby ti, kteří o to stojí, se měli o co opřít. Zatím existuje jen rafinovaně sestavené nařízení vlády č. 163. Současnému vedení se podařilo zrušit de facto plán péče o park a snaží se různými metodami, jimž se říká „ruská lest„, umlčet své kritiky. V parku dochází k devastaci terénu těžkými mechanismy, ale v nařízení vlády o tom není nic.

• U nás se argumentuje, že nejsme tak bohatí jako Němci, takže si nemůžeme dovolit ten luxus, jako má Národní park Bavorský les, kde se proti kůrovci nezasahuje, dřevo se netěží a park je živ ze státních dotací a vlastních programů pro veřejnost.

Ale to přece není žádný luxus. Podívejte se, jestli si může tento stát dovolit, aby zmizelo dvanáct miliard korun beze stopy a nikdo se nezajímá, kde jsou, co je proti tomu režie dobře vedeného národního parku? To, co říkáte, tvrdí jen pokrytci, aby odůvodnili svoje zájmy. My si nemůžeme dovolit odsud odvážet kmeny uschlé s broukem nebo bez brouka, protože takové lokality už nezalesníme. A nebo zalesníme, ale s obrovskými náklady.

• Pokud by se ponechaly velké plochy lesa v parku bez zásahu, znamenalo by to nebezpečí pro hospodářské lesy v sousedství?

Nebezpečím pro hospodářské lesy v sousedství nejsou zóny, ale chřadnoucí porosty. Ty pak napadá lýkožrout nebo jiný činitel zdravotní policie v lese bez ohledu, jestli je v blízkosti národní park nebo ne. Jako je k dispozici dost druhů „parazitů„, které hlídají populaci smrku, aby se nepřemnožila, je právě tak dost „parazitů„, kteří hlídají podobně populaci brouka.

• Hovoříte často o nebezpečí vymření smrku na Šumavě. Jak je to možné, když je tak variabilní a odolný?

Já jsem asi jediný z našeho oboru, který propaguje myšlenku, že takto variabilní druh nevymře úplně. Nevymřel ani v krušnohorských imisních oblastech. Ale z milionů stromů tamních smrčin jsme našli na naší a saské straně kolem 270 přežívajících stromů, nikdo neví proč, ale v literatuře je příkladů fůra. Ale bude-li pokračovat suché počasí jako dosud, pak zůstanou v současných smrčinách skutečně jen ojediněle přimíšené stromy ve směsi listnáčů, tj. buků, klenů, dále náhorní borovice a třeba i dalších převážně zprvu pionýrských druhů.

• Vedení parku se podařilo zmenšit a rozkouskovat první zónu parku, čímž si otevřelo legální dveře k těžbám. Toto zmenšení prý bylo provedeno podle přírodovědeckých kritérií, jenže ředitel sousedního bavorského parku je považuje za nešťastné a nesprávné. Jaký je váš názor?

První zóna jako sbírka roztroušených rezervací je špatné pochopení toho, co se rozumí pojmem zóna. Ta má tvořit jen velký, přesně vymezitelný celek s jasnými a přirozenými hranicemi napojený na bavorský park a jeho jádrovou zónu. Měly by v něm být jak nejstarší pralesovité porosty a přírodní klenoty jako jsou Modravské slati, ale také třeba terény rozježděné od tanků, aby důsledky zákazu zasahování člověka přinesly informace ze všech fází evoluce lesního ekosystému. V okamžiku, kdy v parku bylo zrušeno oddělení evoluce lesa, ideová báze první zóny, byl zrušen i poslední zbytek ochrany přírody v Národní parku Šumava a tak se stal podle německé terminologie etiketním podvodem.

• Líbí se vám japonské bonsaie?

Nikoliv. Jsou odpudivým příkladem v tomto případě samoúčelné asijské krutosti, neboť týrání rostlin a násilné deformování rostlin se dá odbýt výmluvou na estetiku, je však estetikou mučení.

• Víra v silné jedince je ošemetná. Ti slabí, ať už nemocní nebo národnostní minority nemají právo žít? Teorie lehce zneužitelná lidmi jako byl Hitler.

Tady směšujete režim humánní s režimem přírodním, i když byly doby a oblasti (třeba Sparta), kde se od narození vadné děti házely ze skály. Nebo myslíte, že humánnější je nechat žít geneticky deformované dítě a jeho rodiče protrápit a proplakat celý život?

Humanitu pokládám za prvek přírodní, zakotvený v člověku jako pojistka k uplatnění zákona, že s přibývajícím množstvím se snižuje v přírodě kvalita. V lidské populaci jí napomáháme např. právě různými formami humanity (jednotlivé přístupy by měly být diferencovány na stresové a nutné, na ostatní, ne tolik nutné, jako v přírodě až přemnožení vyvolá nástup parazitů), tak i léčením, v případě starců i proti jejich vůli a náklady na bezpracný život surových vrahů v trestnicích z daní občanů řádných a bezúhonných. V případě podařeného útěku a znásilnění žen dále rozšiřují nebezpečné geny do další generace, s čímž nikdo z oponentů zatím nemanipuloval.

• Jaký společenský řád je podle vás vhodný a schopný existence?

Společenský řád by měl být jako všechno ostatní – diferencovaný. Například pro naši dnešní společnost bych předepsal tvrdou diktaturu elity (pokud ještě nějaká existuje). Demokracie, o které se žvaní, je přiléhavá jen pro společnost disciplinovanou a s normálními citovými a rozumovými reakcemi. Všechno se na této planetě stále mění, tak proč si lidstvo tak hrozně přeje nějaký pevný řád? Nebo to, co je teď, kdy nikdo neví dne ani hodiny, zda nepřijde zítra o zaměstnání, pozítří o peníze v bance nebo ho někdo nezavraždí na ulici, když jde pro housky?

• Věříte v Boha, jste pantheistou, který vidí božskou bytost v okolním přírodním světě?

Byl jsem pokřtěn jako katolík, chodil jsem na náboženství i do kostela. Obávám se však, že popudem bylo spíš, že tam chodila děvčata, dalo se bezvadně zazpívat a kázání měla profesionální úroveň a byla výkladem teorie pro prosté lidi, jak žít a jak se orientovat ve složitých životních situacích. Jinak pokládám náboženství také za jednu z účinných forem výchovy. Do kostela však už dávno nechodím. Patřil k romantice mládí a tehdejší doby. Když jsem se však dostal do styku s přírodou a pomocí vědy mi začaly vědecky vysvětlené zákony přírody souhlasit překvapivě s poznatky z náboženství, dnes už nepokládám za důležité, zda formulovat věci jako zákony Boží či přírodní, takže když při přednáškách pro veřejnost nabádám k respektování přírodních zákonů, cítím se trochu jako arciděkan Havelka v kostelíku sv. Jiří v Doubravce.