Svatá válka s Otesánkem: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:35

Článek Martiny Coufalové je nejen výborný příspěvek do současné horké diskuse o tom, jestli Národní park Šumava zůstane fabrikou na dříví, anebo bude respektovat mezinárodně uznávaná pravidla pro národní parky. Je to však zároveň i ukázka zdařilé novinářské práce. Autorka si uměla zachovat potřebný nadhled nad věcí – a uznávám, že to muselo být těžké zejména v našem národním parku, jehož celé části jsou uzavřeny pro veřejnost a smějí se tam pohybovat pouze lesníci a těžká technika. Sám na Šumavě žiju a problematikou vývoje Národního parku Šumava od dobře utajované rezervace po lesní plantáž se zabývám – nicméně přesnost a výstižnost argumentace Martiny Coufalové mě mile překvapily.

Možná bude vadit příznivcům tradičních hospodářských metod, neslučitelných s národním parkem, že Coufalová velice jemně fandí koncepci „les si pomůže sám“ a „kůrovec je zdravotní policií lesa„. Rád bych poznamenal, že jsem v posledních letech projel několik národních parků na americkém kontinentu a hovořil s mnoha zdejšími odborníky na les a ochranu přírody. U nás neuznávaná koncepce samoregulace rok od roku pomalu pomaloučku nabývá na síle a na respektu. V kanadských národních parcích je těžba dřeva zakázána právě tak jako v hlavních provinčních parcích, které vznikaly řádově o několik desetiletí později. Nesmí docházet ani k jiným formám tzv. využívání krajiny a tolerují se jen aktivity ve prospěch turistů (rybolov). Vedení Národního parku Šumava se tedy ostentativně obrací zády k mezinárodně uznávané a ověřené koncepci, na níž se podepsali odborníci – u nás ing. Karel Kaňák.