Kůrovec netrápí jen šumavské hvozdy: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:35

Letošní kalamita lýkožrouta smrkového (lps typographus), jinak kůrovce, je považována za největší od padesátých let. Tehdy se kůrovec rozšířil po zestátnění soukromých lesů, kdy stát nebyl připraven v nově nabytých lesích okamžitě zasáhnout. Také nyní, částečně v souvislosti s restitucemi lesa a nepřipraveností nových vlastníků došlo k přemnožení tohoto podkorního hmyzu. Jelikož jedna samička tohoto zákeřného broučka dá vzniknout třiceti novým potomkům a za příznivých klimatických podmínek se vyvinou až tři generace za rok, stačí krátké zaváhání a kalamita se šíří jak lesní požár.

Zpráva o stavu lesního hospodářství, kterou Ministerstvo zemědělství letos v srpnu předložilo k projednání vládě, uvádí, že je evidováno okolo dvou milionů kubíků kůrovcového dříví, což je osmkrát více než v roce 1991. V této souvislosti je stále častěji napadáno hospodaření v Národním parku Šumava, kde je nutné odstranit sedmdesát tisíc kubíků dřeva postiženého kůrovcem, což však představuje jen tři a půl procenta kůrovcových těžeb v České republice. Objevil se i názor, že lesní porosty v národním parku by bylo správnější ponechat přirozenému vývoji, jako je tomu na německé straně hranice v národním parku Bavorský les, kde kůrovec řádí bez zásahu člověka.

Je však nezbytné připomenout, že historický vývoj lesa na Šumavě byl zcela odlišný než v Bavorsku. Zatímco tam, na teplejších jižních svazích hor, umožnily přírodní podmínky vzniknout přirozenému smíšenému a věkově rozrůzněnému lesu, naše chladnější, k severu obrácená strana, byla odjakživa pokryta vysokohorskou smrčinou. Přirozený vývoj lesa u nás navíc přerušila obrovská větrná kalamita v roce 1870, které padla za oběť téměř celá Šumava. Po této pohromadě zde byly založeny hospodářské lesy z nepůvodních sazenic snesených tehdy z celého mocnářství a nezvyklých zdejšímu drsnému klimatu. Tyto stejnověké, dnes stodvacetileté lesy jsou pro kůrovce přímo pochoutkou.

Ministerstvo životního prostředí spolu se Správou Národního parku Šumava se v této situaci muselo rychle rozhodnout, zda ponechat šumavské hvozdy rychlému tragickému konci, či aktivně bránit šíření kalamity. Po prohlídce v terénu proto bylo v červnu rozhodnuto, aby správa neprodleně začala s kácením napadených stromů a podsadbou nových stromků místního původu napomohla rychlejší obnově lesa.

Z jakéhokoliv zásahu člověka byla přitom striktně vyňata celá první zóna parku s nejcennějšími původními přirozenými porosty. Na rozdíl od hospodářského lesa mají totiž tyto porosty šanci ubránit se kalamitě samy. Ponechávány jsou také staré souše a stromy.

z nichž již kůrovec vylétl, aby bylo co nejméně narušeno mikroklima lesa, a tím i zajištěna přirozená ochrana podsadeb.

Díky obětavé práci pracovníků Správy NP vedené ing. Ivanem Žlábkem se daří situaci zvládnout, přestože část parku v okolí Modravy (cca 12 km stezek) bylo třeba z důvodu bezpečnosti turistů pro letošek uzavřít.

Musíme zcela jednoznačně odmítnout tvrzení Vladimíra Justa a Miloslava Frýdla v Českém týdeníku, že kůrovcová kalamita je chladnokrevně vymyšlený podvod a státně řízené drancování lesů. Souhlasíme přitom s názorem ředitele Bavorského parku, panem Biebelrietherem, že je třeba nechat vzniknout z nestabilních hospodářských lesů v příštích generacích stabilnější přírodní les. Nelze však již souhlasit s tím, že příroda si vždy a všude v dohledné době pomůže sama.

Na rozdíl od Bavorska v důsledku umělých zásahů člověka do vývoje lesa na Šumavě v minulém století je nyní opět na nás, abychom mu k přirozené obnově v národním parku znovu pomohli, a zajistili tak geneticky vhodné a stabilní porosty. Naše cesta je z těchto důvodů odlišná a bohužel zcela zaručené složitější.

Ing. Aleš Sulc, náměstek ministra – ředitel sekce ochrany přírody a krajiny