Kalamita; Václav Bělohradský nemá pravdu: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:35

Václav Bělohradský nemá pravdu. „Strašný lesů pán“ není církev, ale lesní závody.

A taky Okresní úřad Klatovy, Správa NP a CHKO Šumava. Ti všichni uzamkli letos před občany do 31. října srdce Šumavy, rozsáhlé území modravských slatí podél hranice se středem v Březníku (Pürstlingu) – mimochodem legendárním dějišti Klostermannova románu Ze světa lesních samot. Důvody jsem si přečetl v jazykově vytříbené Informaci o omezeních, týkajících se pohybu veřejnosti v oblasti Modravy. V prostoru podél státní hranice se SRN „došlo ke kalamitnímu přemnožení lýkožrouta smrkového (kůrovce), druhu podkorního hmyzu, bylo nutné mnohonásobně vyšší nasazení těžební, přibližovací a odvozní techniky, než je pro tuto lokalitu běžné. Riziko ohrožení návštěvnické veřejnosti... “ atd. atd.

Nedalo mi to a šel jsem se na tu spoušť těsně před uzavírkou podívat. Začal jsem u klasika. „Pohroma postihla celou oblast, sousední Bavorsko zrovna tak jako Čechy,“ píše Klostermann o zatím největší „broučkové“ katastrofě po vichřicích r. 1870. „Nedávno tu ještě stály temně zelené, nádherně vysoké smrky, ale najednou na nich začalo jehličí červenat. Změna postupovala od špičky pořád níž a níž a nakonec zrezivělo všechno jehličí odshora dolů a začalo opadávat.“ Také Ottův slovník naučný u hesla Bostrychus typographus (Lýkožrout smrkový) konstatuje, že „strom jím nakažený počíná od vrcholu schnouti„. První, co mě napadlo, byl obdiv k národní uvědomělosti broučka: zatímco r. 1870 ještě nerozlišoval státní hranici (zde dosti klikatou), dnes se zakusuje výhradně do českého lýka. V Bavorsku se oblast neuzavírá, žádnou těžkou mechanizaci tu není slyšet ani vidět. Žádná průmyslová těžba, žádný vývoz lesa. A smrku tu vcelku broučkovi odolává, neboť v nadmořské výšce na 1 100 m se kůrovec nezakuklí „ve 2 generacích za rok“ (jak v rozporu z poznatky přírodovědců stojí v české „Informaci„), nýbrž spokojí se s generací jedinou, která napadá jen nemocné stromy.Snad je to všechno tím, že Bavorský národní park je veřejnoprávní kulturní instituce na úrovni národních muzeí či veřejnoprávních médií, nikoli anonymní sovět, ovládaný těžařskou lobby a řízený ministerstvem jako u nás. bavorský park je spravován radou známých odborníků, lesáků a přírodovědců, nezávislých na změnách vlád a rezortních ministrů: ti všichni soudí, že národní parky jsou tu od toho, aby se v nich příroda uchovala, nikoliv vyvezla na základě „komparativních výhod„. (Ne že by u nás mezinárodně uznávaní odborníci na lesy a jejich škůdce nebyli: jmenujme alespoň zoologa profesora Dalibora Povolného, z něhož čerpám v tomto článku většinu vědomostí.) Oba přístupy k lesu, bavorský i český, mají tuhou tradici, jak o tom svědčí můj průvodce po kraji Josef Váchal: „Příslovečná láska Němců k lesům jeví se pečlivým ošetřováním i probírkami v stávajících hvozdech, přičemž tu dbáno pralesního rázu odvěkých přirozených rezervací... Jinak na české straně, kde obstojí leda hvozd slatěmi chráněný či nedotčený pro obtížnost odvozu dřeva; tam jedině ponechá se přírodě volné pole. Stačí porovnati jen lesy revíru scheureckého... s lesy kolem Pürstlingu.“

Když jsem doklopýtal po zemině, rozryté traktory a připravené při první spršce k masivní půdní erozi, do oblasti chráněné Cikánské slati (jejíž bažina, nikoli státní úředníci, zabránila bagrům zničit i tento úsek lesa – ani zde kupodivu brouček stromům nevadil), dospěl jsem konečně ke smyslu uzavírky: aby jim veřejnost do toho nekoukala. Žádný Bostrychus nemůže totiž les poničit víc než zdejší způsob těžby. Zeptal jsem se, kdeže jsou ty nakažené kmeny: jsou to prý ty natřené fialově. Leželo jich tu míň než kmenů zdravých. A namísto rezavých uschlých korun registroval jsem jen na zemi uřízlé zelené vršky smrků, plné šišek. Vyhlašuji tímto svou privátní kampaň občanské neposlušnosti a hodlám po zbytek léta do pásma znovu pronikat: doufám, že na mě nepošlou vlčáky, jak byli čtyřicet let zvyklí.