Trenéři parazitů: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:35

Na tiskové konferenci ve Vimperku 26. ledna 1993 vystoupil tehdejší ředitel správy Národního parku Šumava ing. Jiří Kec s téměř pohádkovou koncepcí: mezinárodní a národní investoři za plotem, servisní aktivity, obnovení historické šumavské zástavby a tradičních řemesel, ekologické zemědělství, agroturistika, rodinné farmy, výstavy, muzea, galerie, úplně jiný způsob pece o les.

Bohužel nebylo řečeno, jaký. Ředitele postavil do úzkých první erudovaný lesní technik otázkou, jestli má vůbec představu, kolik bude „úplně jiný způsob“ stát. Nadále se mluvilo o tom, že v lesích národního parku se nebude postupoval holosečně, že se bude sít k pařezům a v případě kalamit bude dohodnuta „kompromisní cesta„, i když, jak řekl ing. Kec. „slovo kalamita nepoužíváme rádi, protože je to většinou součást přirozeného procesu„.

Chiméry v praxi

Když si čtu po více než třech letech záznam z této konference, zjišťuji, že žádný z velkých záměrů se splnit nepodařilo. Ani „jiný způsob“ péče o les nefunguje. Proč? Jednak proto, že původní představy nebyly nic víc než chimérami, jednak tehdy prosazovaná teorie „les si pomůže sám“ se stala trnem v oku skupině lidí, která viděla v lesích parku obrovskou ekonomickou hodnotu. Ani další ředitel, ing. Filip, nebyl pro těžaře přijatelný, protože příliš stál na ekologických pozicích. Až konečně současný šéf parku ing. Žlábek, dal jasně najevo, že evoluční teorii lesa zavrhuje. Na druhé straně dovedl na svou stranu získat šumavské obce, zatímco předchozí ředitelé je postavili proti sobě a proti parku. Rovněž roztržka mezi parkem a ministerstvem životního prostředí byla Žlábkovým příchodem zažehnána. Technokrat a bývalý zaměstnanec Lesoparku ing. Žlábek je totiž jedním z nich.

Zlatý brouček

Ministerští úředníci už roku 1993 tvrdili, že ekologové v čele parku jednají neodpovědně a že připustit kůrovce v lesích parku by znamenalo nechat les vyhynout na „několika tisících hektarech„. Na otázku, proč ho mohou s úspěchem ponechat bez zásahu v sousedním Národním parku Bavorský les, odpovídali ministerští vyhýbavě: je to prý taková „divná koncepce„.

Kůrovec na Šumavě zahrál do noty technokratům a těžařům. „Je to zástěrka pro prosazení těžby,“ říká bývalý strážce parku v Modravé Martin Bláha. „Těží se napadené stromy, aby se kůrovec nerozšířil. Přitom vznikají holiny, vedlejší zdravé stromy se více osvítí dopadajícím světlem, dojde k teplotnímu šoku, který se přidá k dalším oslabujícím faktorům, jako jsou imise, sucho, nepřizpůsobivost nepůvodních ekotypů smrku atd. Příliš oslabený strom napadá opět kůrovec a celý proces se opakuje, holiny se stále rozšiřují další těžbou. Odkryté porostní stěny často poláme vítr.“

Ministr nemluvil pravdu

Strážci parku (později byli nahrazeni lesníky) v té době rovněž upozorňují na sílu místní těžařské lobby. Říkají, že technologie „péče o les“ zůstává de facto stejná jako za časů neekologického hospodaření a že lesní personál do parku přešel bez potřebné selekce. Tyto kritické hlasy však byly v šumavském parku násilím umlčeny. Bývalý ministr František Benda se snažil veřejnost znepokojenou transformací parku ve fabriku na dříví uklidnit takto: „Problém národního parku je zcela odlišný. Lesní hospodaření tu má charakter ochranářské péče o les, kterou nelze svěřit komerčnímu subjektu.“ Ministr Benda nemluvil pravdu. V parku se těží bezohledně a ve velkém. Situace se vyhrocuje. V Poslanecké sněmovně vystupuje poslanec dr. Jaroslav Vlček s interpelací, v níž poukazuje na tendenci zrušit

všechny ochranářské prvky uvnitř správy NPS s tím, že za nejdůležitější úkol je nyní pokládána těžba a odbyt dřevní hmoty.

Uniformy a krize myšlenky

Znepokojeny jsou i nadnárodní orgány a vedení sousedního párku Bavorský les. Správu Národního parku Šumava navštívil ředitel Národního parku Bavorský les dr. Hans Bibelriether. Ředitel českého parku ing. Žlábek se ho snažil ovlivnit poukazem na zlepšený technický stav budov, uniforem pracovníků a vozového parku. Hans Bibelriether reaguje takto: „To je krásné, ale s myšlenkou národního parku to nemá nic společného!„

Přicházejí další vážná varování. Například studie ředitelky Federace přírodních a národních parků Evropy Evy Pongratzové „Konec myšlenky bilaterálního Národního parku Bavorský les Šumava?„, která vyšla ve 124. čísle evropského bulletinu Přírodní a národní parky. Pongratzová shrnuje hlavní nedostatky, které vyústily v dosud nebývalou koncepční krizi parku: nedodržování závazných pokynů Mezinárodního svazu pro zachování přírody a přírodních zdrojů IUCN, chybějící turistická infrastruktura, redukce prvních zón, další rozšiřování těžby dřev, lov zvěře jako komerční aktivita neslučitelná se statutem parku. Pongratzová upozorňuje, že český park je na nejlepší cestě ztratit kategorii II v mezinárodním seznamu národních parků a po vzoru Krkonoš sestoupit do kategorie V jen jako chráněné území.

Správa parku na studii Evy Pongratzové reagovala tvrzením, že jde o polopravdy a lži. Americký expert Boyd Evison při návštěvě Národního parku Šumava konstatoval, že nejkritičtějším bodem parku je závislost na těžbě dřeva. Ředitel sousedního parku Bavorský les píše, že platným kritériím IUCN odpovídá jen takový park, v němž na 3/4 celkové plochy nejsou využívány přírodní zdroje. „Les je jedním z přírodních zdrojů. Boj proti kůrovci a zpracování polomů vede k rychlejšímu zničení horských smrkových porostů, než kdyby se tato opatření nerealizovala.“ píše Hans Bibelriether.

Mimořádná opatření

Ani vyhrocená situace nezabránila tomu, aby letos nebyla znovu přijata „mimořádná opatření„, související s asanací kůrovce a těžbou dřeva. Těžařská hysterie dosáhla vrcholu. Správa párku ve spolupráci s Okresním úřadem Klatovy sáhla dokonce k totalitní praktice a uzavřela „v zájmu bezpečnosti návštěvníků“ ty části parku, kde se zvýšeně těží. Ve skutečnosti jde spíše o to, aby drastické těžební metody v nejcennějších částech národního parku, při nichž teče volně do přírody olej, jsou tu instalovány lanovky a devastován půdní kry, nebyly pod veřejnou kontrolou.

Argumenty z německé strany, kde jsou dlouholeté dobré zkušenosti s kůrovcem jakožto „zdravotní policií lesa„, jsou vydávány za nekompetentní. Přesto však – ověřeny praxí – platí. „V průběhu mnoha let je možno pozorovat na bavorské straně státních hranic, že kůrovcem zničené smrkové lesy se dále nerozšiřují... Na české straně se plošné holiny stále zvětšují.“ píše Hartmut Strunz z Národního parku Bavorský les. Vedení Národního parku Šumava však tento názor nezajímá, jeho cílem je především odůvodnit těžby. Jakkoli. A tak se mluví o dožívajícím mýtním lese, o cizorodé populaci smrku, o kalamitě století, o tom, že u nás půjdeme svou cestou.

Zápas o budoucí smrk

Teorie přirozených procesů a evoluce lesa, nad níž současné vedení parku velkoryse mávlo rukou, nebo ji přímo zakázalo, však nelze vylučovat ze hry. Dnes se jí řídí příliš mnoho národních parků po celém světě, než abychom u nás mohli jednoduše říct ne. Teorie samoregulace, která vede k obnově lesních společenstev, je evropsky i celosvětově uznávaným trendem. „Na správě parku si pletou ochranu lesa s ochranou přírody. Jde jim jen o to první. Tedy aby narostlo kvalitní dříví do doby, než se vytěží,“ komentuje situaci ekolog, který si přál zůstat v anonymitě. Pokud by však správa parku přijala teorii samoregulace přírodních procesů, znamenalo by to nutně konec těžeb. Ukázalo by se totiž, že teorie o

„semenech cizí provenience“ nemá smysl, že v průběhu přírodního procesu přežije jen genotyp, který na Šumavu patři, že tam, kde se nechá kůrovec „řádit„, jako se stalo v oblasti Mokrůvky, dojde ke zničení pouze oslabených jedinců a okamžitému rozmnožení velkého množství roztočů. A ti si s broukem efektivně poradí. „Paraziti jsou smrky, které padnou a leží na zemi,“ píše mezinárodně renomovaný český odborník ing. Karel Kaňák, zakladatel plzeňského Arboreta Sofronka a bývalý pracovník Národního parku Šumava. „Parazitem není kůrovec, který plní svou funkci v ekosystému. Dokud nenecháte lýkožrouta v klidu přemnožit, nemůže nastartovat proces redukce nebo zániku vůbec. Když člověk, který dělá strašně rad režiséra všeho ve svém okolí, zasahuje do stresových situací, pokládá to totiž za svou povinnost, jen tím prodlužuje průběh a trénuje subjekt procesu k bojové pohotovosti. To platí právě tak u brouka jako u lidí... Smysl nemá genocida brouka, ale využití toho pozitivního, co přináší jeho úloha v přírodě, to jest vyklidit všechny oslabené jedince z populace, takže zbydou jen nejvitálnější, kteří zůstávají. Ti jsou pro nás ovšem zárukou budoucí, daleko vitálnější, a tudíž odolnější populace smrku.“

Lesní plantáž Šumava

Přijmout teorii evoluce lesa a řídit se mezinárodně platnými ustanoveními by znamenalo pro současné vedení parku záhubu. Muselo by totiž uznat svůj omyl. O práci by přišli mnozí z lesního personálu, byla by značně oslabena moc lesnické lobby, která je nyní pro park určující, přišlo by se o statisíce metrů krychlových dřeva, které byly od roku 1994 z parku vyvezeny (průměrné zpeněžení v roce 1994 činilo 979 Kč za kubík). Ano, jde o velké peníze. A samozřejmě právě proto nemohl ředitel správy parku ing. Žlábek akceptovat námitku Evy Pongratzové, že pokud by park fungoval tak, jak má. Muselo by být vytěžené dřevo ponecháno na místě jako biologická hmota tvořící „ochranné lože„. (Ing. Žlábek totiž v dopise jí adresovaném tvrdil, že v Národním parku Šumava se netěží kvůli získání finančních prostředků.) Nejde o nic jiného než o ně. Současný šumavský park je zcela podřízen lesnímu provozu a stal se jakousi novodobou lesní plantáží.

Turisté musili opět – jako tolikrát v historii – ustoupit. Je alarmující, že sedm let po listopadu je něco takového vůbec možné. A tak se bojem proti kůrovci dál úspěšné ruinuje Šumava a z turistů se opět stává škodná, která do parku nepatří A to, co bylo v roce 1993 krásným snem, jím zůstalo.