Exkurze v šumavském absurdsáriu: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:36

Až třetí generace rodiny Pešlových se restitucí dostala zpět ke svému majetku. Pešlova chata v Bučině je usazena do neopakovatelně krásné šumavské krajiny, na úpatí Poštovní hory, pár set metrů od bavorské hranice. Panoráma, které se před vámi otevře za ideálních podmínek, nabídne výhled až na zasněžené vrcholky Alp. Když konečně došlo k vydání chaty vojáky, přesně Krajskou ubytovací správou v Plzni, až tehdy bylo zřejmé, že byrokracie je nesmrtelná, bez ohledu na režim.

Na koláčky napršelo štěstí

Vnučka původních majitelů s manželem, ač oba mimo obor, se odvážné rozhodli pro rekonstrukci zdevastovaného hoteluDnem, který měl jejich úmysl potvrdit, bylo slavnostní otevření hranic se sousedním Německem. Při této příležitosti, v lijáku pod deštníky, rozdávali účastníkům čerstvě napečené koláčky jako přislib budoucích pohostinských služeb ve znovuotevřené Pešlově chatě. Dnes vidí, že se radovali předčasně. Elán neztratili, ale tři roky času zcela určitě.

Pan Pešl se nedal odradit

Manželé František a Emílie Pešlovi byli původní nájemci chaty Klubu turistů u pramenů Vltavy, a to už od roku 1922. Možnost usadit se a postavit hotel v Bučině spadla shůry jako šťastná náhoda. Psal se rok 1937, když se v obci pohádal sedlák s majitelem jiného hotelu. Sedlák se svému sousedovi pomstil prodejem parcely Pešlovým, a ti se stali prvními Čechy, kterým tu něco patřilo. Neztráceli čas a pustili se do díla. Neuplynuly ani dva roky a Pešlova chata stála. Bylo ironií osudu, že otevřena vlastně nebyla, protože historie se vypravila tím nejhorším směrem, který si mohla vybrat. Při odchodu zamkli, klíče vrátili starostovi

a odešli do Zadova. František Pešl se nedal odradit a tamní hospodářskou budovu přestavěl na turistickou chatu. Když byl hotov, usadili se v ní rekonvalescenti zbraní SS.

Jednu totalitu vystřídala druhá

Válka skončila a na Bučině v Pešlově chatě se zabydleli Američané, kteří ji opustili v roce 1946. Dcera původního majitele se mezitím vdala a vrátila se sem společné se svým manželem. Až jim se podařilo uskutečnit otcův záměr a o rok později se chata otevřela pro návštěvníky. Nové zřízený horský hotel nabízel pětadvacet komfortně zařízených pokojů s ústředním topením, tekoucí teplou a studenou vodou, koupelny, společenské místnosti, garáže a vyhlídkové terasy. K tomu domácí kuchyně zásobovaná vlastním hospodářstvím, penze čtyřikrát denně a to všechno s ubytováním za 85 Kčs.

Historii se ale opět zastesklo po totalitních manýrech a březen 1939 vystřídal pro změnu únor 1948. Majitelé Pešlovy chaty byli zapojeni do ilegální činnosti a posléze Státní bezpečností také 15. 12. 1948 zatčeni. Štěstí, že četníci ve Šlachách jim umožnili útěk. Pan Pešl se se synem dostal v Německu k Američanům, jeho manželka takové štěstí neměla a prošla tvrdými podmínkami lágru. Za jedinou noc útěku ji na hlavě zešedivěl pruh vlasů. Dcera Bohumila Kyznarová zůstala, ale jejího manžela zatkli dvě hodiny po půlnoci. Propuštění nemělo dlouhého trvání, následovalo další, politický proces a nekonečných deset let v Jáchymově. Ani tehdejší Rudé právo na něho nezapomnělo fanatickým článkem „Skupina rozvratníků před soudem lidu„.

Přechodně zavřeno na jednačtyřicet let

Na paní Kyznarovou čekalo vyhoštění vydané Krajským velitelstvím národní bezpečnosti v Českých Budějovicích, ze dne 16. 11. 1949. Uvádělo se v něm: „Důvodem vyhoštění bylo spojení Vašeho manžela s protistátními živly. Váš pobyt v těsné blízkosti státních hranic nebyl žádoucí, neboť byl těžko kontrolovatelný.“ Podepsán bezpečnostní referent KNV dr. Anelt, za správnost vyhotovení Kostelecká. Bučinu se švagrem zamkli, ale na delší dobu než kdysi František Pešl. Na dlouhých jednačtyřicet let.

Manželé Pešlovi už svoji horskou chatu spatřili jen z druhé strany hraniční závory u dnešního přechodu Bučina – Finsterau. Na jejím pozemku mezitím vyklíčily strážní věže, všechno neprodyšně spoutaly ostnaté dráty. František Pešl zemřel v roce 1977 v rakouském St. Martin, manželka Emilie ho přežila jen o tři roky.

Co s takovou restitucí?

Pešlova chata je typickou vizitkou totality. Už na první pohled je zřejmé, že zničeno je téměř všechno. To, co vidět není, jsou hořké osudy lidí, které uzavírají čtyři polorozpadlé zdi, ve kterých se kdysi o všestrannou spokojenost P.T. hostů starají pečlivě manželé Kyznarovi.

Paní Bohumila Kyznarová převedla svá vlastnická práva na dceru Bohumilu Markovou a jejího manžela. Byli to oni, kdo tehdy v deštivém počasí při otevření hranice pod deštníkem rozdávali koláčky a plánovali znovuotevřeni Pešlovy chaty. Pustili se do práce a za nemalý obnos si nechali vypracovat projekt veřejného ubytovacího zařízení kategorie „Zelený hotel“ s kapacitou 30 lůžek. V té době neměli ani tušeni, co všechno na ně ještě čeká.

První jednání k celému záměru se uskutečnilo 4. 2. 1993. V něm si Správa NP a CHKO Šumava vyhradila právo na prodloužení termínu k vyjádření stanoviska. O jedenadvacet dní později vydal MÚ Vimperk, odbor výstavby a životního prostředí, rozhodnutí. Konstatuje se v něm, že nesouhlasné stanovisko vydala pouze Správa NP a CHKO Šumava. „Návrh na vydání rozhodnutí o umístění stavby rekonstrukce Pešlovy chaty Bučina se zamítá.“ Ve zdůvodnění se kromě jiného uvádí, že „je třeba zabezpečovat rovnoměrnější rozložení výstavby pro bydlení, občanskou vybavenost, rekreaci a cestovní ruch, výstavbu soustřeďovat do stávajících sídel, respektovat ekologické a estetické hodnoty přírodního a krajinného prostředí.“ A dále: „V oblasti cestovního ruchu a rekreace přednostně zabezpečovat turistické aktivity s důrazem na všechny formy pobytové návštěvnosti orientované vně národního parku.“ (Bučina se nachází ve II. zóně národního parku).

Škoda, že posuzovatelé všeho toho, co na Šumavu patří a co ne, nebyli tak důslední, když v sousedství Pešlovy chaty vyrostlo turistické a informační centrum. Tento paskvil by mohl spíše zdobit odpočívadlo na dálnici. Když už se podařilo usadit ho právě sem, hodilo by se v něm prodávat plyšové medvědy, láhve becherovky a sektu, snad i broušené sklo.

Výsledek stejný, jen s jiným razítkem

Bučina má zkrátka smůlu. Čtyřicet let se nacházela v zóně, kde se střílelo na živé terče a bývalý botel vydatně plenili pohraničníci. Z jedné zóny se zakrátko dostala do jiné, ale pro majitele i budoucí hosty je výsledek bohužel stejný.

Jak jinak, než že majitelé nesouhlasili a odvolali se. Následovalo rozhodnutí vyšší instance OÚ Prachatice, referát regionálního rozvoje. Ukázalo se, že u nižší instance zas ve všem úplně pravdu neměli. „Předchozí rozhodnutí se ruší a věc se vrací k novému projednání a rozhodnutí správnímu orgánu, který je vydal.“ Jistě není bez zajímavosti, že všichni účastníci řízeni, s výjimkou Správy NP a CHKO Šumava, na svých původních kladných stanoviscích trvali.

Územní odbor MŽP ČR v českých Budějovicích je mínění, že stavby sloužící turistice zakázány nejsou. Jeho realističtější stanovisko pokračuje: „Návštěvnost v této oblasti je povolena zřízeným hraničním přechodem a mají-li být podmínky alespoň částečně normalizovány, je nutno s nějakým objektem zde počítat.“ Pešlovu chatu na Šumavě doporučuje obnovit jako restaurační zařízení bez ubytovací části. Ubytování se má směřovat do větších center. Pokud by však veškeré turistické ubytování mělo být vně národního parku, vypadne se hry i Kvilda, která do národního parku patři. Přesto územní plán právě tady počítá s kapacitou 300 lůžek.

Z Pešlovy chaty zbyla Pešlova lavička

Majitelé píší, odvolávají se, zadávají doplňující projekty, platí kolky a poplatky a výsledek je stále v nedohlednu. Jedinou jistotou je čas, který plyne a oni jsou stále tam, kde začali. Pozor, ještě jedna jistota by tady byla – musí z nemovitosti platit daň! Ve srovnání s obdobím totalit, které se na Bučině vystřídaly, mají Markovi přece jenom určitou výhodu. Dnes se mohou na svůj utěšeně se rozpadající majetek chodit dívat. Přinesli si bílou zahradní lavičku a postavili ji k průčelní zdi, kdysi prosperujícího podniku, odkud se naskýtá tak idylický pohled na panoráma Šumavy.

Je na ni možné uvažovat i o tom, jak série křivd může být nekonečná. Jen s tím rozdílem, že na sebe vezmou rafinovaně vždy jinou podobu.