Problém Šumavy nesmíte vidět černobíle: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:36

Marně jsem hledal v tisku nějaký článek o tom, že by politici chtěli rušit Národní park Šumava, jak tvrdí redaktor Jaroslav Nedvěd v MFDnes16. prosince 2009.

Pan redaktor také tvrdí, že kritici správy šumavského parku chtějí mít ze Šumavy zelená pole na dřevo. Nevím, jaké kritiky má na mysli, ale největším problémem Šumavy je dnes kůrovec, a proto si dovolím opravit jeho tvrzení v tom smyslu, že kritici správy šumavského parku nechtějí mít ze kdysi nejucelenější zelené plochy lesů ve střední Evropě především hnědá pole na dřevo. Stávající rekordní kůrovcové těžby, které o více než sto procent překračují letošní plán Správy NPŠ, jejich obavy jen potvrzují. A pravděpodobně bude hůř, protože odborné odhady o kůrovcové těžbě v roce 2010 hovoří až o milionu kubických metrů, což je třikrát více než loni.

Problematika lesů na Šumavě je v současné době daleko vážnější, než aby byla takto panem redaktorem černobíle zjednodušována.

Když se v roce 1991 zakládal Národní park Šumava, byla z jedním z nejhlavnějších cílů náprava chyb, které se staly v lesním hospodaření v 19. století a v první polovině 20. století. Tehdy ve snaze o rychlou nápravu chyb, vzniklých kolonizací Šumavy v důsledku činnosti sklářů, hamerníků, zlatokopů, dřevařů a jiných, kdy byly pokáceny jedle, buky a další cenné dřeviny, byly místo obnovy původních smíšených lesů vysázeny především smrky a pozměněna struktura lesa.

Náprava tohoto stavu měla spočívat v postupném doplnění chybějících dřevin tak, aby během 100 až 150 let dosáhlo složení šumavských lesů takové skladby, která pravděpodobně v minulosti na Šumavě byla.

Celkem logicky by se dalo říci, co člověk zkazil, měl i napravit.

V době zakládání národního parku nebyla uvažována žádná bezzásahová území a žádná divočina v souladu s populistickými hesly příroda si poradí, nebo příroda to ví nejlépe. Náprava nevhodné skladby lesa na tak rozsáhlém území nemůže být řešena nečinností, byť by spočívala v doporučovaném pokorném sledování matky přírody, ale naopak cílevědomou a trpělivou lesnickou prací ve smyslu původních záměrů z doby zakládání parku.

A pokud se po dobu existence národního parku dostala do řídících dokumentů národního parku teorie bezzásahovosti, která nemá podporu ve stávajících právních předpisech, kterými jsou nařízení vlády č. 163 a zákon č. 114/92 o ochraně přírody, měla být řádně dlouhodobě definována a hlavně projednána, protože na rozdíl od jiných srovnávaných světových parků, včetně parku bavorského, je NP Šumava kulturním územím ve kterém žijí lidé. Je pravdou, že s kůrovcem se po vichřicích potýká celá střední Evropa včetně tuzemských lesů, ale všude s ním bojují v souladu se staletými lesnickými zkušenostmi.

Na Šumavě bylo po Kyrillu vše pod údajnou kontrolou Správy NPŠ a skutečně se začalo bojovat až pět minut po dvanácté, když rozšíření kůrovce dosáhlo katastrofického rozsahu.

I přes veškeré chyby, které se v 19. století staly, předali nám naši předchůdci Šumavu, která přežila předchozí režimy i s jejími hraničními prostory, vojenskými újezdy, tankovými cvičišti a střelnicemi.

Možná však jejím osudem bude rozdílnost názorů na 3 až 5 mm velkého broučka.

Autor článku má pravdu, když tvrdí, že v přírodě se leckdy semele cosi, co se lidem nelíbí. Většinou však jde o problémy, které se nedají předvídat a které proto nelze srovnávat s těmi, na které si lidé úmyslně zadělávají svým experimentováním.

„Náprava nevhodné skladby lesa nemůže být řešena nečinností, byť by spočívala v pokorném sledováním matky přírody.“

František Nykles, Šumava