Z hradu krutého knížete zbylo pouze kamenné moře: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 9. 2015, 05:37

Plešné jezero – Ten, kdo se vydal k Plešnému jezeru, nemohl přehlédnout ohromné množství kamene, které zde vytváří jakési zkamenělé moře, sahající dobrých sto padesát metrů pod jezero.

Však se také tomuto jezeru dříve říkalo jezero Balvanité. Vědci sice jeho původ i přítomnost balvanů svádějí na ledovec, ale ten, kdo zná dějiny Šumavy, ví své.

Kdysi dávno, v dobách, kdy i ty nejstarší a nejmohutnější šumavské smrky byly jen semínkem v právě zrající šišce, žil dole v kraji neskutečně zlý a krutý kníže. Jeho řádění neunikla žádná živá duše a kdo neutekl, skončil ve sklepení, odkud se již nikdy nevrátil.

Když už nebylo komu by krutovládce panoval, nechal si vystavět na hoře rozlehlý hrad. A že trpěl i velikášstvím, vybral si pro hrad ten nejvyšší kopec na české straně Šumavy – Plechý.

Mohlo by se zdát, že na vrcholu Plechého, od kraje odděleného nejenom výškou, ale i neprostupným pralesem, bude od knížete klid. Jenže i sem čas od času zabloudil nějaký ten pocestný, zlatokop, či lovec, který se přilákán světlem z hradních oken, stal posléze obětí krvavých hrátek knížete.

Ten jej nejprve vřele přijal a s vlídným úsměvem pozval dál. Pohostil a nešetřil na jídle ani na dobrém pití. Po večeři však zatáhl za lano ukryté pod knížecím stolcem. Pod hostem se otevřela hlubina a za hrozivého smíchu se nešťastník propadl do útrob hory. Avšak žádná hora ani strom nerostou do nebe a jednoho dne narazil kníže na sobě rovného, ba dokonce ještě daleko hroznějšího pána.

Zlo se srazilo se zlem. Jednoho večera kdosi zabouchal na hradní bránu, kterou si onen neznámý hned bez pozvání otevřel. Do hradu vstoupil poutník, v podivném rozervaném hávu, a přestože vypadal jako trhan, vyzařovalo z něj cosi podivného. Jakýsi znervozňujíci klid a jistota. Kníže sice vycítil, že asi není vše tak úplně v pořádku, nicméně toho nedbal a chystal pro návštěvu svoji krutou hostinu.

Zdvořile usadil poutníka ke stolu a dokonce mu sám přinesl pečínku s lahodným vínem. Posadil se na svůj stolec a pozoroval strávníka. Když poutník spolkl poslední sousto a pohár vyprázdnil do dna, s poděkováním vzhlédl k hostiteli. Ten se místo odpovědi zašklebil, zatáhl za provaz a pod stolem se rozprostřela propast.

Jenže poutník seděl dál na své židli, která zůstal viset nad bezednou dírou.

Zasmál se tak, že i krutému knížeti ztuhla v krev v žilách a pomalým krokem se vydal k proradnému hostiteli, který poznal, že se střetl se samotným ďáblem. Ďábel knížete popadl, roztrhl jej v půli a znetvořeným tělem mrštil do hlubiny.

Avšak ani tím náš příběh nekončí. Rukama i nohama se rohatý opřel do stěn hradu a všecek jej do poslední stěny rozvrátil.

S ohromným duněním se z Plechého dolů valily kameny, až se zarazily o hradbu lesa, kde vytvořily kamenné moře, jediného svědka těch zlých událostí.

I když ne tak úplně jediného, protože, kdo pátral ve starých knihách ví, že jezero, které zbylo z oné hlubiny pod hradem, je dodnes bezedné.