Nejnavštěvovanější v historii
| Nejnavštěvovanější v historii | |
|---|---|
| Author | David Zabilka |
| Date | 2009-10-13 |
| Source | Mladá fronta Dnes |
| Genre | tisk |
| Respondent | František Krejča, Nora Jelínková |
Výstavu Šumava Karla Klostermanna v Jihočeském muzeu za více než rok vidělo už 60 tisíc lidí
České Budějovice – Moje Šumava, ta stará Šumava, jak bývala, ta již nežije. Tyto řádky napsal Karel Klostermann před více než sto lety. Nyní tento výrok vítá i lidi, kteří zavítají do Jihočeského muzea v Českých Budějovicích na nejnavštěvovanější výstavu v jeho historii.
V pátek si výstavu nazvanou Šumava Karla Klostermanna a příběh šumavské podmalby prohlédl jubilejní šedesátitisící návštěvník. Ten poslední sem pak může zavítat 31. října. „Je možné, že lidem schází poklidný, i když těžký život staré Šumavy. Právě ten jsme se na výstavě snažili různými způsoby zprostředkovat,“ říká etnograf a garant výstavy František Krejča. Spolu s historičkou umění Norou Jelínkovou patří k patronům výstavy.
- Proč má právě tato výstava napříč generacemi takový úspěch?
F. K.: Mezi muzejníky se říká, že ty nejúspěšnější výstavy jsou ty, kde dokončujete práce na jednom konci sálu a na druhém už přicházejí lidé. Je pravda, že výstavu jsme byli schopni připravit za několik měsíců, ačkoli v takovém rozsahu se obvykle dělají několik let. Výstavu ale samozřejmě podpořil široký kolektiv nadšených lidí a v neposlední řadě jsme získali i rekordních 12 milionů korun z evropských fondů.
- Co bylo počátečním impulzem pro výstavu?
F. K.: Výstava vznikla v podstatě na zakázku. Cílem bylo společným tématem spojit české a rakouské země. To nakonec nebylo tak těžké. Šumava promluvila za nás jak společnou sklářskou minulostí, tak i společným spisovatelem Karlem Klostermannem.
- Výstava zasahuje svým tématem i do složité sudetoněmecké otázky. Ovlivnilo ji to nějak?
F. K.: Sudetoněmecký aspekt je samozřejmě ve hře, snažili jsme se mu ale vyhnout. Právě klidný, i když těžký tehdejší život naopak ukazuje, že je možné bezkonfliktní soužití mezi etniky. Žádným tlakům jsme ale při přípravách vystaveni nebyli.
- V muzeu, stejně jako na mnoha místech po kraji, se lze v posledních letech setkat s oprašovanými řemesly, jejich ukázkami ze starých časů. Čím si vysvětlujete tento trend?
N. J.: Trh je zaplaven technikou a spotřebním zbožím na jedno použití. Lidé mají možná potřebu vidět něco, co bylo vyrobeno rukama konkrétních lidí, na co si mohou i po stu letech sáhnout.
- Expozice obsahují mnoho interaktivních prvků –děti se projedou například na rotopedu, vyzkoušejí si v praktické ukázce znalost dřev. Je opravdu tak těžké zaujmout malého i velkého diváka?
N. J.: Ano. Sami pozorujeme, že děti jsou zmlsané technickými podněty ze svého okolí a příliš je nebaví číst popisy na panelech. Potěšující ale je, že to není jen na nás. Úžasné je, když babička nebo dědeček svým vnoučatům na výstavě sami z vlastní zkušenosti povyprávějí o tom, co by si jinak děti na panelech nepřečetly.
- Překvapilo vás něco v průběhu výstavy?
N. J.: Nedávno nás velmi překvapila skupinka německých návštěvníků, kteří si v jedné části výstavy ustlali na seně a přitom si neuvědomili, že jsou na výstavě. Ale to je koneckonců i jeden z účelů této výstavy - aby tady lidé alespoň na chvíli zapomněli, že jsou v muzeu.
