Turisti první v řadě

Turisti první v řadě
Author	Radovan Holub
Date	1996/09/21
Source	Lidové noviny
Genre	tisk
Respondent

"Když se rozmnoží kůrovec, musí zůstat bez zásahu tam, kde jsou turisti," vysvětluje strážce Provinčního parku Algonquin cestou po silnici číslo 60, která prochází jižní částí parku. "Nesmí totiž dojít k tomu, že by lesáci turisty rušili. Turismus je tu průmysl číslo jedna."

Tam, kde vedou parkem turistické cesty, je kácení zakázáno po obou stranách. Turistická sezona vrcholí v létě, kácení stromů je načasováno na zimu. I tak po celý rok by Jeho Veličenstvo turista měl mít v parku pocit divočiny, nesetkat se s nákladními auty a stroji těžařů.

Ráj pro rybáře a táborníky

Algonquin leží 210 km od Toronta v provincii Ontario na 7725 čtverečních kilometrech plochy v nadmořské výšce 225 až 500 metrů. Původně šlo o francouzský název pro úhrnem třicet indiánských kmenů, které žily na severovýchodě amerického kontinentu a hovořily příbuznými jazyky. Říkalo se jim Algonquiňané. Park byl založen jako "ráj pro rybáře a táborníky" roku 1883, kdy začalo velkoplošné mýcení a vypalování okolních lesů. Smyslem bylo poskytnout útočiště zvířatům. V devadesátých letech tu byla postavena železnice. Znamenala postupné omezení riskantních svozů dřeva po vodě. Roku 1908 tu vznikl první hotel. Postupně v parku sílily rekreační aktivity a výzkum přírody. Ve dvacátých letech se začala po parku pohybovat první auta s návštěvníky a byly zakládány obchody podél cest. V roce 1974 posvětila vláda provincie Ontario oficiálně "rekreační a ekonomický" cíl parku, což jinými slovy znamenalo, že vedle turistů tu budou nadále působit těžaři. Park je rozdělen na šest zón od rekreační a hospodářské až po divočinu. Vnitřní park je dosažitelný v zásadě jen pěšky nebo na kanoích (2100 km kanoistických tras), případně malými letadly, která však mohou používat jen pracovníci ochrany přírody. Rozvojová zóna kolem silnice obsahuje na délce 56 km kempy s telefony, muzea, pohodlné naučné stezky, hotely, návštěvnická a informační centra. Při cestě do nitra parku lze použít jednu ze tří stezek pro náročnou turistiku. Na každé z nich je několik smyček dlouhých 6 až 88 km a mikrokempy na březích jezer pro maximálně devět lidí. Na některých jezerech jsou povoleny motorové čluny, ve všech je možno se koupat a ve většině chytat ryby. Park je financován na provinční bázi (národní parky mají víc prostředků, protože je platí stát). Má ibohaté zdroje vlastních výdělků, od vybírání poplatků za vstup po vydávání vlastních publikací. O činnost čítárny, kina a expozic v návštěvnickém centru se stará neprofitní kulturní organizace Přátelé Algonquinu. Park navštíví ročně kolem 800 000 turistů, z toho 200 000 táborníků, 50 000 vodáků a 60 000 trampů. K dispozici jsou programy pro školy, pro děti a pro dospělé, túry s průvodcem, výstavy modelů krajiny. Člověk tak může zažít přírodu, aniž by do ní vstoupil. Na třech čtvrtinách parku se těží dřevo v objemu 20 procent celkové produkce jižního Ontaria. V parku je zaměstnáno 100 lidí, další pracují na základě kontraktů. Roční náklady na provoz činí 6 milionů dolarů.

Šetrná těžba

Přestože většinu turistického ruchu zachytí trasy, odpočivadla a kempy kolem silnice číslo šedesát - a tady se také vydělává nejvíc peněz -je volání divočiny největším magnetem parku. Iti, kteří na deset minut vystoupí z auta na bobří nebo jiné naučné stezce a zapíší se do návštěvnické knihy, získají většinou pocit, že uvnitř parku leží tajemství přírody. Každé ráno jezdí do buše lesní dělníci svými auty, výzkumníci na motorových člunech a strážci parku šestimístným de Havillandem, který startuje a přistává na jezerech. Strážci mají za úkol především údržbu cca 2000 tábořišť. Starají se i o stezky. Často se třeba stane, že cesta se zabahní z okolních močálů. Strážci pak porazí několik stromů, rozříznou je vejpůl a vytvoří z nich chodník. Zájmy ekologů a lesáků jsou však protichůdné. Ti první říkají, že v parku je především třeba chránit přírodu a ukazovat ji lidem, ti druzí tvrdí, že obce a lesy tu byly dřív. "Tady se kácelo dávno předtím, než byl park založen," říká vedoucí návštěvnického centra Dan Strickman. "Tehdy přišel, kdo chtěl, porážel stromy a spouštěl je po řece. Dnes pracujeme výběrným způsobem a svážíme nákladními auty. Hledíme, aby se v lese zachovaly všechny druhy stromů, aby tu přežila izvířata. Hospodaření v lese nepovažujeme za ohrožení divočiny. Zvířata, o něž se návštěvníci nejvíc zajímají, mají z kácení lesa výhody. Kdyby se nekácelo, stromy by stárly a žilo by z nich a na nich méně zvířat. Takhle se celý ekosystém očišťuje. Pokud by se měly těžby zastavit, šlo by o politické rozhodnutí. A každý politik se bojí připravit o práci pět tisíc lidí." Šéf lesního provozu Jack Mihell vidí hospodaření v lese parku rovněž jako přínos: "Je to ekonomická záležitost. Teď vyděláváme 130 milionů dolarů ročně. Přímo v lesích parku máme na 300 pracovních míst, ale další stovky jsou v návazných pracích. Při těžbách se snažíme postupovat šetrně. Likvidujeme stromy, které mohou způsobit požár. Kácíme asi 12 000 hektarů ročně, ale vysazujeme jen na 400 hektarech, a to především borovici a smrk. S ostatním si poradí sama příroda. Les se obnovuje přirozeným způsobem."

Turisti těžbu nevidí

Přesto je jak lesní provoz v parku, tak pokračující lov ve velkých oblastech parku hořkou pilulkou. Phil Kor z torontského ministerstva životního prostředí, kam park spadá, krčí rameny. "Park tvrdí, že musí těžit z historických důvodů. Je těžké se v tom vyznat. Je to jako džungle." A protože v Kanadě jsou těžko možné totalitní praktiky jako v našem Národním parku Šumava, kde lze v době těžeb uzavřít celé oblasti před turisty, byl vymyšlen kompromis. Lesní a turistický provoz byly hermeticky odděleny. Během letního náporu turistů těžaři přechodně mizí. V zimě, kdy turistický boom ustoupí, nastává vrcholná lesnická sezona. Cílem je ukazovat lidem krásnou přírodu, anebo ji alespoň simulovat. Například cesty pro lesáky nejdou až do těsné blízkosti jezer a řek, kde se pohybují turisté na kanoích. Lesácké kempy jsou schované před pohledem veřejnosti. Existují dvě různé mapy parku, pro turisty a pro lesáky. "Kdyby lidi měli možnost získat lesnickou mapu, měli by pocit, že jsou ve městě. Tolik je tu cest," říká jeden ze strážců parku. Ministerstvo ani správa parku nechtějí, aby si návštěvníci těžbu uvědomovali. I v hospodářsky využívaném parku je možno zachovat si iluzi, že všechno je tak, jako bylo v první den.

Výti s vlky

V parku Algonquin žije asi 2000 medvědů, 3500 losů a 300 vlků. Medvědi putují, losi se drží na místě. Jednou se stalo, že medvěd zabil najednou v kempu tři děti, muže a ženu. Za agresivitu zvířat většinou mohou návštěvníci, kteří nechávají povalovat zbytky jídla kolem stanu. Medvěd se pak naučí chodit do kempů, a pokud nenajde jídlo, zuří. "Je to stejné jako v restauraci, když se číšník snaží podvést hosta," vysvětluje medvědí komplex Dan Strickman. Hlavní zvířecí atrakcí parku je veřejné vytí s vlky. Jednou za rok se ve městech rozvěsí pozvánky a inzeráty a na silnici v parku se pak nahromadí přibližně 6 kilometrů dlouhá šňůra aut. Dva tisíce nočních návštěvníků potom čekají, až strážci přiloží ruce k ústům a začnou výt. Vlci jim odpovídají. Kritici této komerční praktiky tvrdí, že organizované vytí z buše ruší ostatní zvířata. Patrně to však není pravda, protože jednak vyjící vlk není přímým nebezpečím, jednak většina zvířat neumí určit souvislost mezi zvukem a jeho zdrojem. Vysoká zvěř zůstává během vycích manévrů klidná. Vlci ostatně vyjí proto, aby v noci udrželi kontakt se smečkou, a také tehdy, když dospělí odcházejí od svých mláďat na noční lov. Vznikla také pověra, že "silnice číslo šedesát tvoří pro zvířata nepřekročitelnou bariéru". Dan Strickman však argumentuje, že nebyl dosud podán jediný důkaz o tom, že silnice porušuje ekosystém. "Zvířata si na zastavující auta a na lidi zvykla. Není v tom žádný problém," říká.

Příroda tak, jak je

Turisté zejména oceňují, že Algonquin je typický vzorek kanadské přírody. Jsou rádi, že tu mohou najít restauraci, benzinovou pumpu, půjčovnu psích spřežení, kanoí i divočinu. Těch, kteří mají možnost zjistit, že park je zcela průchodný po lesních cestách, není mnoho. Tu a tam na to přijde pár kanoistů na spojnicích mezi jezery, kde se přenášejí loďky, a vodák může vidět křižovatky cest i velká vykácená místa. Pak zase nasedne do lodi a ocitne se o dvě stě let nazpět. Buš však nevyhlíží jako prales. Původní přírodní les je mnohdy docela dobře průchodný. Tu a tam smrk napadený kůrovcem, ale kolem zeleno. Brouci se prý časem z parku vystěhují. Příroda si pomůže sama. "Stane se, že kůrovce objevíme. Není to problém. Strom ošeříme většinou chemickým nástřikem a utrum," vysvětluje jeden lesník. Jiný však říká, že během kůrovcové invaze zažil také vypalování lesa. To byla však spíše výjimka. Zdá se, že moderní tendence "zachovat přírodu tak, jak je", získává navrch i v Algonquinu. Dřevorubecké tábory postupně mizí, nebo jsou měněny v "historická místa", tedy turistické atrakce. Turisti jsou první v řadě.

V parku Algonquin žije 45 druhů savců a 257 druhů ptáků. Jeden týden v roce je možno lovit losy, dva týdny medvědy a vysokou, a to jen na určitých místech. Domorodí indiáni však odmítají tyto restrikce respektovat. Střílejí a loví bez povolení a kdykoli. Odhaduje se, že ročně uloví 700 losů. Indiáni žijí v rezervaci 50 km od parku a v pěti osadách přímo v Algonquinu. Říkají, že na lov zvěře mají nárok, protože půda patří jim. Správa parku se obává demonstrací, případně ozbrojených akcí. "Nejlepší řešení by bylo jejich půdu odkoupit," říká vedoucí návštěvnického centra Dan Strickman. Nejsou to však jen indiáni, kdo v parku vlastní půdu. Je tu dalších sto soukromých obydlí, která stojí na pozemcích, jež získaly v 19. století různé lesní společnosti. Roku 2017 však nájemní smlouvy vyprší a ministerstvo životního prostředí dostane patrně půdu zpět.