Svatá válka s otesánkem

Svatá válka s otesánkem
Author	Martina Coufalová
Date	1996/12/12
Source	Reflex
Genre	tisk
Respondent

Ten malý černý brouček už sežral kdejaký kus lesa. Nejnověji se ve velkém pustil do šumavských smrků.

Kůrovce, alias lýkožrouta smrkového, považuje vedení Národního parku Šumava za nepřítele, kterého je třeba porazit. Vedení sousedního bavorského národního parku v něm vidí naopak doktora čistícího les. Otesánkovi smrkovému je to jedno a spokojeně žere dál.

Hoduje s námi, nebo proti nám?

No konečně, že voláte. Reflex je už asi poslední, kde se o kůrovci nepsalo, zasměje se ironicky do sluchátka ředitel Národního parku Šumava Ivan Žlábek. Novináři a televizní štáby, které se bez povolení potulují s kamerou po lese, mu evidentně pijí krev. Kůrovec mu zase evidentně požírá les. Mám pocit, že už ani neví, kdo z nezvaných návštěvníků mu leze na nervy víc.

Kůrovec přitom na rozdíl od novinářů není žádný novodobý vetřelec. Žije ve smrkovém lese odjakživa. Zdravé stromy ho nezajímají. U oslabeného smrku však – pokud mu zavčas nějaký jeho přirozený nepřítel nezakroutí krkem – vyžere lýko a smrk uschne. Když je oslaben celý les, vzniká to, čemu říkáme kůrovcová kalamita.

Selhání nervů

Současné vedení parku svaluje vinu za kůrovcovou kalamitu na své předchůdce. Za minulého ředitele se v první zóně parku netěžilo. Podle regulí platných pro národní parky měla zůstat bez jakéhokoli zásahu ze strany člověka. Kůrovec tam tedy mohl postupovat podle libosti a správa parku spoléhala na to, že příroda si poradí a nákaza se sama zastaví.

Když brouk v roce 1994 okousal několik stovek hektarů, ztratil ministr životního prostředí Benda nervy a ředitele parku odvolal. Nový ředitel Ivan Žlábek, původním povoláním lesní inženýr, zmenšil po nástupu do funkce první zónu na polovinu. Argumentoval tím, že do ní byly zahrnuty i velké plochy starých a poškozených stromů, které způsobily rychlý postup brouka. Od loňského roku se začalo v nárazníkových zónách těžit napadené dřevo.

Válečníci a pacifisté

V případě hospodářského lesa napadeného kůrovcem je potřeba napadené stromy v každém případě vytěžit. Nejdůležitější je, aby se tak stalo zavčas a šetrně. Problém nastává v případě, kdy se jedná o národní park. Správa Šumavského NP vyčíslila škody na 46 miliónů korun

Vyhlásila kůrovci boj na život a na smrt, v letošní hlavní letní sezóně zakázala turistům vstup do napadených území a vtrhla do lesů s těžkou technikou.

Ekologické organizace vzápětí ředitele Žlábka obvinily, že dochází k decimování šumavských lesů za účelem tučného zisku za prodané dřevo. Žlábek se pochopitelné brání: „Je to nesmysl. Jednak v okolí Modravý není nejkvalitnější dříví, jednak bychom je netěžili ve vegetačním období, ale v zimě. Správa sice na prodeji dřeva vydělá, ale všechny peníze musí vrátit do parku.“ Zdá se, že jde v první řadě o spor mezi dvěma koncepcemi. Zatímco „válečníci“ ospravedlňují boj proti kůrovci tím, že převážná většina porostů jsou uměle založené smrkové

monokultury, tudíž očekávat, že si příroda pomůže sama, je nesmysl, „pacifisté“ naopak přírodě věří a tvrdí, že je jen potřeba dát jí čas.

Pařezy, nebo souš?

„Počítáme, že za příznivých podmínek budeme kalamitu likvidovat ještě dva tři roky. Letos chceme stejně jako loni zpracoval 150 tisíc kubíků kůrovcového dřeva. Kdyby tady nebyl kůrovec, to si pište, že by se netěžilo. Ani suché dřiví,“ přesvědčuje nás Jan Šťastný, inspektor z útvaru správy tesů, který nás parkem provádí, a ukazuje na zahlazené koleje od těžké techniky. „Vyčítají nám rýhy, ale to, že je srovnáváme se zemí, už nikoho nezajímá.“

První zastávku děláme v Pytláckém rohu nedaleko německých hranic. Stromy, které ještě loni byty zdravé, pak je napadl kůrovec, takže do letoška uschly, jsou označeny červenou tečkou. Je jich tu spousta. „Ten brouk sežere všechno, co je dřevěné, snad jenom bakelitový les by nechal na pokoji. Když už člověk jednou zasáhl do vývoje lesa, měl by mu také v nouzi pomoct, aby zase začata fungovat autoregulace.“ říká Šťastný, když po čerstvě zasněžené silnici pokračujeme z Březníka na Černou horu, která je pro předvedení rozdílného postupu Čechů a Němců ke kůrovcové kalamitě víc než ilustrativní. „Podívejte se, jak to tam vypadá. Nic než souš,“ mávne pan Šťastný znechucené rukou směrem za hranice.

Zatímco na České půlce je paseka hemžící se pařezy, podél hranice na německé straně se táhne pás uschlého smrkového lesa. Na rozdíl od ředitele šumavského národního parku Žlábka – „válečníka“ reprezentuje ředitel Národním parku Bavorský les tábor „pacifistů.“

Čekání na les

Správní středisko a informační centrum národního parku Bavorský les je ve vesnici Neuschönau asi půl hodiny cesty za česko-německým hraničním přechodem. Cestou se při pohledu z auta smějeme, že ačkoliv les na hranice kašle, tady jako by se přizpůsobil německému řádu. Krajina je úhlednější, jehličí i tráva ví, kterým směrem mají růst. Paradoxní je, že právě doktor Hans Bibelriether, ředitel Národního parku Bavorský les, který už v tomto kraji žije takřka třicet let, na rozdíl od svého českého kolegy rozhodně nehodlá přírodu usměrňovat. Dokonce ani kůrovcovou žravost nepovažuje za katastrofu.

Ptám se, jestli ve věci kůrovce spolupracuje s českou stranou. Bibelriether jako správný diplomat odpovídá, že postup vedení NP Šumava nechce komentovat, je to totiž jediná věc, ve které se s druhou stranou názorově liší. „Jestli česká strana nechce zasahovat nebo se bojí veřejnosti, to skutečně nevím,“ krčí rameny.

Přiznává, že pohled na velké plochy mrtvých stromů u česko-německé hranice není nijak zvlášť povzbudivý. „Ale uvědomte si, že je to jen dočasně, protože pod nimi je už spousta nových mladých a spontánně rostoucích smrčků, odolnějších než jejich předchůdci. Za pár let tam bude už mladý les, jako v místech, které zničil kůrovec v roce 1988.“ Sázet by se podle jeho názoru mělo až tehdy, když se zjistí, že stromy by samy nedorůstaly. Když totiž letos

v létě dělali v Bavorském lese inventuru mladých stromů, zjistili, že mimo národní park jich roste stejné množství jako v mrtvé části parku.

Deprese v zeleném

První vlna kůrovce se v německé části Šumavy vzedmula v letech 1986–90. Poté, co brouk zlikvidoval 200 hektarů lesa, přestal žrát bez jakéhokoli zásahu. Do práce se znovu vrhl v letech 1994–96, kdy přibylo dalších 350 hektarů uschlých starých porostů. Příčiny jsou trojího druhu: dvě extrémní bouře, které sice stromy nepolámaly, ale oslabily je poškozením kořenů. Dále znečištění ovzduší plus dvě nadprůměrně teplá léta 1994–5, kdy se oslabené stromy, neschopné udržet si vláhu, staly útočištěm pro kůrovce. „Přesto kůrovec není žádná katastrofa, ale pouze prostředek přirozené obnovy lesa, díky které jsou slabé stromy nahrazeny novými. Uvidíme, jestli to bude příští rok pokračovat,“ přesvědčuje Bibelriether.

Už patnáct let se smí na ploše přes 10 000 hektarů bývalých hospodářských lesů volně rozvíjet přírodní společenství, aniž by do jeho vývoje zasahoval člověk. Zatímco my jsme na české straně první zónu zmenšovali, německým ochranářům se naopak po několikaletém úsilí podařilo první zónu rozšířit na celý park. (Je ale třeba dodat, že NP Bavorský les je menší než Šumavský NP.)

Ještě v prvních letech po vzniku národního parku, který byl založen v roce 1969, se však věřilo, že je možné pečovatelskými zásahy napomoci hospodářskému lesu ke vzniku žádoucího pralesa. „Lidské znalosti komplikovaných životních pochodů uvnitř ekosystémů jsou však natolik omezené, že každé přání uměle dotvořit přírodu se podobá snaze automechanika, který se svým hrubým nářadím snaží opravit hodinky,“ hodnotí minulé snahy Bibelriether.“ Ukázalo se, že příroda se odvrací od změn, k nimž ji člověk nutí, svým vlastním způsobem, který se nám sice může zdát dramatický, ale není tomu tak. Nakonec se vždy přizpůsobí podmínkám životního prostředí klimatu i počasí. Takhle to už funguje dlouhá tisíciletí a bude to takhle fungovat, když se stáhneme do pozadí.“ V přírodě neexistuje nic zdravého či nezdravého, kalamity ani polomy, existuje jen přirozený vývoj. Protože ho v Bavorském lese respektují, nezasahují ani proti kůrovci. Mrtvé stromy jsou nezbytnou a plnohodnotnou součástí v koloběhu vzniku a zániku. Žijí na nich spousty rostlinných a živočišných druhů, jež by v hospodářském lese neměly šanci na přežití. „Na zdraví Bavorského lesa se však podepsalo znečištění ovzduší. Kdybyste chtěla začít účinně bojovat s kůrovcem, musela byste napřed odstranit znečišťování ovzduší,“ říká doktor Bibelriether.

Připouští, že samozřejmě ne všichni s tímhle postupem souhlasí. Kromě mnoha odpůrců z řad místních politiků i obyvatel, protestujících proti zvětšení parku o 10 000 hektarů, které schválila v loňském roce bavorská vláda, existuje i spousta těch, jimž se nelíbí nezasahování proti kůrovci. V obou případech jsou to mnohdy titíž lidé. Správa Bavorského lesa stanovila 500 metrů širokou zónu mezi lesy NP a sousedními soukromými lesy, která má zabránit přeletu kůrovce. Ale je tam prý spíš z psychologických důvodů, protože kůrovec nikdy neodletí tak daleko. „Lidé vědí, že při pohledu na les shora by uviděli hektary hnědých fleků, které pociťují jako ošklivé, protože v létě má být les přece zelený. Myslí si tedy, že je zničený. Tento názor sdílejí i mnozí lesníci. Víte, já jsem taky hajný, takže vím, jak se někteří kolegové těžko srovnávají s tím, že by měli upustit od péče o les a ponechat ho jeho osudu. Nikdo však jistě nepochybuje o tom, že les poroste i bez nich.“

Ať tak, nebo tak...

„Válečníci“ pochopitelné vědí, že na německé straně Šumavy se proti kůrovci nezasahuje. Odmítají však uvěřit, že by se postup brouka mohl zastavit sám od sebe. Vyzkoušet to jim připadá hazardní. Jako protiargument uvádějí, že na Šumavě je osmdesát procent smrkových porostů nepůvodních, tudíž oslabených, tudíž pro kůrovce zvlášť přitažlivých.

„Tvrzení, že nepůvodní porosty jsou méně odolné, je teoretická spekulace, která není doložená,“ tvrdí František Krejčí, náměstek bývalého ředitele NP Šumava. „Kolega, který odešel nějakou dobu po mně, bohužel nestačil dokončit výzkum přizpůsobivosti smrku v té které konkrétní lokalitě. Neobstojí ani argument, že na některých sežraných partiích se už les sám od sebe neobjeví. Naopak – jen když se tam uschlé stromy nechají stát, je pravděpodobné, že se les vrátí. Protože jde o přirozené procesy, účinek se neprojeví v krátké době. Stačilo však počkat ještě nějaký rok a nákaza by ustoupila.“ Ani řediteli Bibelrietherovi se původnost či nepůvodnost porostu nejeví jako nejdůležitější. Podstatná část problému podle něj vychází z oteplování klimatu. Průměrná roční teplota se v NP Bavorský les zvýšila v letech 1972–92 o 0,6 stupně. „To znamená, že pro smrk pocházející z alpských oblastí tu bude příliš teplo a do drsných oblastí stejně více proniknou teplomilné stromy, jako buk nebo horský javor. Stav horských lesů na česko-bavorském hraničním pohoří je tedy stále labilnější. Když teď zasadím původní smrky, za třicet až padesát let s nimi taky budou problémy. Proto je lepší nechat přírodu, aby se sama přizpůsobila konkrétní situaci, a nedělat to uměle.“

I námitka, že nelze nezasáhnout, pokud už byl vývoj lesa jednou regulován lidskou rukou, je podle něj lichá: „To je ale otázka cíle národního parku. Národní park znamená chránit

přírodní procesy a dnes se přírodní procesy odehrávají ve změněných přírodních podmínkách, takže jsme opět u znečištěného ovzduší.“

V Evropě existují včetně Bavorského lesa jen tří národní parity, kde se proti kůrovci vůbec nezasahuje. Kdyby začaty všechny správy národních parků akceptoval mezinárodně stanovená pravidla fungování parků jako přikázání, a ne jako pouhá doporučení, musely by způsob hospodaření těchto tří parků následovat.

O mrtvých jen dobře

Zdá se, že „estetické“ problémy s mrtvými stromy mají jen Evropané. Pravděpodobně za to může technokratické chápání přírody, které se rozvinulo v posledních dvou třech stoletích: lidem připadá normální ukončit život stromu motorovou pilou, protože důležitý je užitek. Mrtvé stromy tím pádem nemají v lese místo.

„Každý dnes mluví o ochraně přírody, přitom málokdo dokáže objasnit, jakou přírodu má vlastně na mysli,“ říká Bibelriether. „Mnozí ochraňují třeba orly, ale nejsou snad krysy, ovádi, kůrovci nebo moskyti součástí přírody? Jaká měřítka vlastně používáme, když rozhodujeme, co je ochrany hodná příroda a co už ne? V Národním parku mají všechna zvířata a rostliny stejné právo na život.“