Pokračujeme v tématu NP Šumava

Pokračujeme v tématu NP Šumava
Author	Zdeňka Jelenová
Date	2010-02-20
Source	Písecký svět
Genre	tisk
Respondent

Na základě zveřejněného rozhovoru se senátorem Miroslavem Krejčou o Šumavě a tamním národním parku nám do redakce i na diskusní fórum přímo pod článkem dorazilo několik reakcí, stejně jako senátorovi samotnému. Téma je blízké mnoha Jihočechům a zdaleka v něm nepanuje shoda... Proto se Šumavě budeme věnovat samozřejmě i dále – dnes přinášíme podrobnější text, který nám M. Krejča poslal a v němž se snaží našim čtenářům více vysvětlit svůj názor na sporné otázky kolem Národního parku Šumava, z nichž některé jen letmo zmínil v předchozím rozhovoru.

Rádi na našem webu zveřejníme i jiné názory, týkající se NPŠ ve všech souvislostech – v případě rozsáhlejších textů samozřejmě jako samostatné články, které je možno na web Písecký svět vkládat buď jako registrovaný uživatel webu Písecký svět, nebo zasláním na e-mailovou adresu redakce@piseckysvet.cz. V každém případě prosíme pisatele, aby se řádně identifikovali a své názory, jak bývá ve slušné společnosti zvykem, podepisovali.

Připomínáme, že v píseckém hotelu Bílá růže je až do 1.března možno navštívit výstavu Šumava, kterou připravila Správa NPŠ ve spolupráci se senátorem Krejčou a Ekocentrem Královská elektrárna města Písku.

Miroslav Krejča: Zase ta Šumava...

Příští rok to bude již 20 let, co pouhým nařízením vlády vznikl největší národní park v České republice – Národní park Šumava. Po celou tu dobu ani z pozice exekutivy jako celku, ani z pozice ministerstva životního prostředí nebyl učiněn zásadnější pokus postavit tento NP na stabilnější legislativní základ (obecný zákon o národních parcích ČR či speciální zákon pouze o NPŠ). A to i přesto, že hned v následujícím roce bylo zákonem č. 114/1992 Sb. zakotveno, že „národní parky, jejich poslání a bližší ochranné podmínky se vyhlašují zákonem“.

Nebyla ani nalezena shoda na koncepci rozvoje tohoto z hlediska ochrany přírody asi nejdůležitějšího území v rámci celé naší republiky. Všechny politické parlamentní strany, které se za období naší novodobé historie vystřídaly ve vedení státu a jednotlivých ministerstev, nesou nezpochybnitelnou politickou zodpovědnost za současný neutěšený stav tohoto území a eskalaci emocí okolo něj. Ani naše odborná veřejnost se doposud nedokázala shodnout na několika základních principech fungování tohoto NP. Takže i oni mají své „máslo na hlavě“.

Již téměř dva roky se aktivněji účastním diskuzí o problematice NPŠ na straně zastánců bezzásahového managementu v centrální části Šumavy (tzv. první zóny, převážně v 8. vegetačním pásmu) – i když můj původní postoj k tomuto pojetí ochrany přírody byl spíše kritický. Bohužel musím konstatovat, že je to leckdy debata hluchých a slepých. A také často debata institucí a lidí, kteří se možná ani nechtějí nebo neumí dohodnout. Ale i debata osob, které spojuje se zájmem o Šumavu celá řada dalších osobních partikulárních zájmů (vlastnických, podnikatelských a jiných). Což pak samozřejmě vytváří ideální podhoubí pro to, aby se tato kauza průběžně politizovala a vyhrocovala a neřešila se již vůbec pragmaticky na odborných základech.

Správa NP a CHKO se občas tváří a chová, jako by bylo vše bez problému a v pořádku. Obce, tedy spíše představitelé obcí, naopak zase řadu věcí jenom zpochybňují a kritizují. MŽP se chová jako ten nešťastný kůrovec v zimě – prostě spí (možná efekt blížících se voleb a tudíž i personálních změn na centrálních orgánech státní správy). Každý z hlavních hráčů tohoto sporu si hraje především „na svém písečku“ a jakýkoli konsenzus je v nedohlednu. A je-li přece jenom přijata jakákoli dohoda, je vzápětí velice často některou ze stran zpochybněna či popřena. Prostě slepá ulička, kterou snad nikdo z kompetentních nechce či neumí zprůchodnit. Je chyba v používaných metodách, nebo v lidech? Anebo v obojím? Anebo je chyba ve vlastní existenci tohoto národního parku?

Po regionu (i mimo něj) cestují různé výstavy, konají se různá setkání se vztahem k této problematice. V pondělí 15. února byla takto zahájena výstava „Zachraňme Šumavu“ v Horažďovicích a současně též výstava „Šumava“ v Písku. Měl jsem tu čest druhou z těchto akcí spolupořádat. Písek byl jejím třetím zastavením po prezentování v Poslanecké sněmovně a poté v Senátu Parlamentu ČR. Nasměrovat tuto výstavu vytvořenou Správou NP a CHKO Šumava právě do Písku, který je mekkou lesníků spíše inklinujích ke klasickému pojetí hospodaření v lesních ekosystémech, bylo určitým rizikem a možná i provokací. Přesto celý večer proběhl naprosto korektně a při individuálních diskuzích se rozebralo nepřeberné množství témat souvisejících s problematikou Šumavy. Jestli někdo přesvědčil svého názorového oponenta o své pravdě, to nedokáži posoudit. Mně se tak nestalo a ani já neustoupil ze svých pozic. Přesto považuji tuto téměř pětihodinovou kultivovanou diskuzi za velice přínosnou.

Drobným handicapem bylo pouze to, že „odpůrců“ Parku bylo na této akci podstatně větší množství než „zastánců“ Parku, a tudíž nebyly „síly“ vyrovnané. Na závěr této akce jsme v malé skupince hodnotili celou situaci okolo Šumavy a efekt právě uskutečněného setkání. Mé opublikované názory vyvolaly následně celou řadu reakcí. Konečně se našlo něco, co by rezortní ministerstvo, Park, obce a některé jednotlivce přece jenom spojilo. A to výbuch emocí proti senátorovi Krejčovi, který si drze dovolil v roce 2010 veřejně vyslovit svůj názor.

Kůrovec sice ještě spí, mně se ale, jak vidno, podařilo probudit ze zimního spánku téměř všechny aktéry této partie. Možná ale, že i ten kůrovec se chystá pronést svoji repliku. Nerad nechávám otevřené jakékoli téma. Za této situace si ale myslím, že je postačující „kontrareagovat“ několika následujícími obecnými poznámkami (pakliže se budou někomu zdát jako nedostatečné, nebráním se jakékoli další polemice, a to na jakékoli platformě – samozřejmě vyjma soubojových technik, protože tam bych byl jako osoba požívající určitý stupeň imunity přece jenom ve výhodě, a to by nebylo fér):

1. Po řadu desetiletí v duchu „poručíme větru, dešti“ znásilňujeme okolní přirozené přírodní prostředí. Vytváříme zcela nové pseudoekosystémy, značně geneticky ochuzené, špatně adaptovatelné na změny vnějších podmínek a značně zranitelné. Původních přírodních, minimálně člověkem ovlivněných ekosystémů ubývá a nejraději bychom je snad zlikvidovali úplně – výtěžnost území „zaplevelených“ McDonaldy, erotickými kluby, casiny, diskotékami, hernami, supermarkety a jinými civilizačními vymoženostmi je bohužel doposud podstatně vyšší, než přirozené přírodní prostředí. Stojíme ale před velice významnými změnami vnějších podmínek existence všech ekosystémů (včetně nás samotných) v souvislosti s klimatickou změnou, jejíž nástup je asi již nezpochybnitelný. Není v tomto kontextu podstatné, zda se nacházíme na začátku teplé či chladné periody, ani do jaké míry jsme tyto jinak přírodní procesy svou činností akcelerovali (chcete-li ale znát můj názor i na tuto problematiku, stačí rozkliknout www.miroslavkrejca.cz). Podstatné je, že tato změna nastává a že jedině rozsáhlé a člověkem minimálně ovlivňované ekosystémy nám dají odpovědi na otázky, které si v této souvislosti klademe, a naznačí nám, co nás čeká a jak se na to připravit. Tyto přírodní ekosystémy si totiž na rozdíl od nás uchovaly genetické informace ukládané po miliony let jejich existence. A tyto informace v sobě nenese ani hospodářský les založený na sazenicích vypěstovaných ve školkách z nepůvodních semen, ani pole oseté geneticky modifikovaným osivem, ani vyšlechtění zástupci rostlinné říše a domestikovaní zástupci říše živočišné, kterými jsme se obklopili jako vozovou hradbou proti „nepřátelské“ divočině.

2. Každý z nás někde bydlí, někde pracuje, někde tráví svůj volný čas. Někdo v bezprostřední blízkosti dálnice, po které třeba ani on sám zase tak moc nejezdí. Někdo za plotem nějaké fabriky, která není určitě tím nejlepším sousedem. Někdo v dosahu třeba čistírny odpadních vod, skládky, vepřína apod., což jsou zařízení, která občas prostě nevoní a hlavně se nám ani obvykle moc nelíbí. Někdo bydlí v sousedství diskotéky či herny a spíš než aby docílil jejich zrušení (ejhle – převaha podnikatelského lobby nad přirozenými potřebami člověka), musí se s touto skutečností smířit, anebo hledat klidnější lokalitu. A někdo bydlí uvnitř nebo na okraji území, které z hlediska přírody požívá vyšší než standardní stupeň ochrany. A každý z nás si musí vyhodnotit, zda mu stojí za to bydlet u dálnice, za plotem fabriky, vedle vchodu do herny či v národním parku. Anebo podle individuálních postojů bez respektování celospolečenského zájmu budeme překládat dálnice, bourat fabriky, likvidovat a jinak přesouvat nepříjemné provozy? Samozřejmě za určitých podmínek to lze, ale nefunguje to tak automaticky a univerzálně. Vezměte si třeba kauzu vepřína v Letech. Kam jsme se po létech diskuzí dostali? A národní park je přece něco mnohem trvalejšího, dlouhodobějšího a významnějšího než ta dálnice, kasino nebo vepřín. Každý z nás si musí vyhodnotit veškerá pro a proti. A to je i důvod toho, že se lidé stěhují od dálnice třeba k plotu fabriky. Od vepřína do města, kde mu pod okny místo prasat smrdí auta a zvoní tramvaje. A to je i důvod, proč zase někteří hledají klid a inspiraci v lokalitách bližších přírodě (ať již trvale či dočasně), a jiní zase odcházejí z různých důvodů do měst či kamkoli jinam. Podstatně větší problém ale nastává, když se celá (nebo alespoň podstatná část) jakékoli komunity dlouhodobě staví proti něčemu okolo ní. Zde by pak bylo korektní nechat na rozhodnutí této komunity (např. cestou obecního referenda), zda její příslušníci chtějí či nechtějí být součástí nějak specificky organizovaného společného prostoru. Naprosto reálně si tedy dokáži představit situaci, kdy zastavěné a zastavitelné území obcí ošetřené platným územním plánem nebude součástí národního parku a tudíž se tyto obce budou moci chovat se vším všudy jako jakákoli jiná municipalita ve vnitrozemí.

3. Slovíčko „národní“ v sousloví „národní park“ má stejný význam a stejnou váhu jako ve spojení se slovy jako je např. „muzeum“, „divadlo“ apod. Jasně vymezuje vztah jednotlivce a celé společnosti k takovémuto útvaru (a nemusí vždy být zcela jasně zdůrazněn ten atribut „národní“ – stejné postavení má přece třeba i Karlův most, zámek Český Krumlov, hrad Zvíkov a mnoho dalších). A to vztah, který se nachází na mnohem vyšší úrovni než standardní vztahy vlastnické. To platí samozřejmě i o národních parcích v této republice, a tudíž i o Národním parku Šumava. Nevlastní ho ani MŽP, ani Jihočeský či Západočeský kraj, ani Správa parku, ale ani obce na jeho území, ani jednotlivci zaštiťující se v diskuzích o Šumavě jakýmkoli subjektem. Patří v přeneseném slova smyslu mně, stejně jako komukoli jinému v této republice, včetně toho milionu návštěvníků, kteří se v loňském roce rozhodli v něm strávit nějaký ten čas. Problém Šumavského národního parku je tedy problémem nás všech. A s tím se musíme smířit a to musíme respektovat, včetně práva kohokoli se k této problematice vyjadřovat. Anebo musíme Národní park Šumava zrušit a rozparcelovat si ho.