Přes hranice mi pomáhal Král Šumavy

Přes hranice mi pomáhal Král Šumavy
Author	Prachatický deník
Date	2010-04-02
Source	Prachatický deník
Genre	tisk
Respondent	Petr Lampa

Pravětín – Petr Lampa se narodil ve Zdíkovci v roce 1917, tedy ještě v době Rakousko – Uherské monarchie.

Téměř šedesát let ale strávil v zahraničí. Jeho život se obrátil naruby v roce 1949, kdy byl pod hrozbou komunistického žaláře nucen uprchnout. Zanechal v Čechách manželku s dcerou a vlastně celý život. Přes hranice ho převáděl Kilián. Když míjeli hraniční kámen, Petr Lampa ho objal. A plakal.

„Jednou v noci nám na dveře zaklepal jakýsi člověk. Tvrdil, že přichází z Německa, kam uprchl, a že chce vyhledat svou ženu. Nechal jsem ho tedy přespat v kolně za domem. Ráno jsem mu dal peníze a stravenky a odvedl ho na autobus do Prahy. Za dva dny nato vše začalo – pozvali mě do Vimperka, kde mě vyslýchali – facky a rány pěstí to provázely – a já si uvědomil, že ten člověk byl agent provokatér,“ vyprávěl Petr Lampa.

Při vyšetřování mu dali na výběr – buď soud a deset let v kriminále, nebo podpis spolupráce. Petr Lampa si vybral to druhé, aby získal čas. Na motorce jezdil potom nějaký čas k rybníčku Kramata, kde se setkával s agentem, který po něm chtěl informace. „Chtěli vědět, kde jsou vydávány Pastýřské listy a kdo je čte. A také chtěli, abych je dovedl ke Kiliánovi, kterého už jsem znal z dřívějška přes rodinu známých,“ vysvětloval Petr Lampa.

S Králem Šumavy

Místo toho ale slavnému Králi Šumavy pomáhal, seznámil s ním dokonce pět lidí, kterým potom Kilián pomohl, tak jako jemu samotnému, přes hranice.

„Kilián chodil vždycky v noci až do Zdíkovce. Donášel vzkazy z Německa a přenášel věci, které si lidé porůznu poschovávali. Dávali jsme mu také cigarety. V té době to bylo ještě celkem snadné, na hranicích bylo hodně lidí, kteří spíše pomáhali. To nejhorší nastalo v padesátých letech, kdy se na hranicích objevili noví lidé, kteří byli vycvičeni od komunistů,“ upozorňoval pamětník.

Ten byl v té době již za hranicemi. Přešel v roce 1949. Ani v uprchlickém táboře nesměl vyzradit s kým a jakou cestou se přes hranice dostal. I v uprchlických táborech v Německu totiž měla STB své špicly, na které doplatilo mnoho lidí. V roce 1950 se Petr Lampa dostal do Francie, kde pracoval jako zahradník u příbuzných, kteří vlastnili květinářství.

Po dvou letech již bylo jasné, že se vrátit nemůže, proto si zažádal o vízum do Spojených států, na které musel čekat další čtyři roky. Přes New York se potom dostal do Chicaga, kde v té době byla silná česká menšina. Práci si našel u firmy Woodwork corporation of America, která vyráběla výkladní skříně. „Tam se mnou pracovalo dalších asi dvacet krajanů. A drželi se. Zaváděli nové věci, jako třeba nové způsoby ohýbání dřeva. Ještě neuměli ani pořádně anglicky, a už měli lidi pod sebou. Místní jim trochu záviděli,“ vyprávěl dále Petr Lampa a upozorňoval, že v roce 1969 se do města Jurica Spring, kde bydlel, přestěhovali také kuchaři z Kašperských Hor. A jejich motely také vzkvétaly. „Americe všichni hodně dlužíme. Nikdo se tam na nás nedíval skrz prsty. Tam vždycky platilo, že když nemůžeš pomoci, tak alespoň neubliž. Měli jsme se tam opravdu dobře,“ vzpomínal Petr Lampa.

STB v zádech

Přesto se vždy vracel do Evropy, zejména do Francie. Poprvé se vracel lodí Libertina, kterou Američané restituovali po Němcích – z přístavu Le Havre jel vlakem do Paříže a odtud dále do jižní Francie. V roce 1965 se poprvé vrátil v souvislosti s uvolňováním poměrů do Čech. Ve Zdíkovci na něj ale opět čekala Státní bezpečnost, která ho odvezla do Prachatic.

„Měl jsem za úkol donášet jim z Ameriky. S dalším agentem jsem se tak scházel v Downtownu v Chicagu. Ale byl jsem jim asi k ničemu, protože jsem jim říkal to, co si mohli přečíst v každých novinách. V roce 1968 jsem se jim na to vykašlal. Dokonce FBI mi dala štěnici a sledovala mě,“ vzpomínal teď s úsměvem Petr Lampa. Veselé časy to ale prý rozhodně nebyly. O rok později se přes ambasádu rozvedl se svou ženou a znovu se oženil v roce 1970 se svou nynější ženou Helenou, která celý náš rozhovor poslouchala.

Do Evropy se oba dostali znovu v roce 1973, kdy projížděli na lodi z Itálie do Černé Hory. Svou rodinu viděl Petr Lampa až v září roku 1982, kdy dostal vízum do tehdejšího NDR. V jeho hotelu se tehdy vystřídali všichni jeho příbuzní i dcera s vnuky. „Dost jsem se tehdy divil, že jsem vízum dostal tak snadno. Vypadalo to tam tou dobou již dost uvolněně, byly tam i soukromé živnosti. Kamarád ale jel do toho hotelu dva týdny po mě, dostal ten samý pokoj – a objevil odposlechy.

Zpátky domů

Od roku 1989 podnikli manželé Lampovi do Čech deset cest, až se v roce 2004 rozhodli, že se sem nadobro přestěhují. Část své knihovny věnovali univerzitě v Texasu, pronajali si kontejner, do kterého naložili dlouhých šedesát let života, a přijeli zpět na Šumavu. V letošním roce spolu žijí již čtyřicet let, z toho čtyři a půl roku v Domě klidného stáří sv. Zdislavy v Pravětíně, kde jsem je v jejich pokoji, zaplněném fotografiemi, knihami a dalšími památkami na minulost, navštívil. Když jsme se loučili, řekl mi na rozloučenou Petr Lampa ještě jednu větu, kterou musím napsat: „Go west, young man, to mi říkali. A já šel.“