Velká hra malého broučka
| Velká hra malého broučka | |
|---|---|
| Author | Jan Jiřička |
| Date | 2009-09-25 |
| Source | Mladá fronta Dnes |
| Genre | tisk |
| Respondent | |
Asi málokterého návštěvníka Šumavy nechávají lhostejným velké plochy suchého, kůrovcem napadeného lesa. Na jihozápadě Čech se ale odehrává natolik komplikovaný problém, že jej nelze zploštit na jednoduché „líbí nelíbí“.
Co se to děje? Proč jsou nedávno ještě svěží zelená místa dnes mrtvolná a neduživá? Tak se ptá člověk, který má Šumavu rád a suchý les jej zaskočil. Obzvlášť když si kůrovec podmanil i atraktivní kouty, jako jsou prameny Vltavy, Březník nebo okolí Plešného jezera. Pohled na šiky šedivých párátek tyčících se k obloze lidi často skličuje a rozhořčuje. Nelze se tomu divit. Takový les skutečně působí nemocně, jako kdyby měl v ochromení zůstat navěky. Podobný dojem budí hlavně z dálky. Když přijdete blíž, zjistíte, že je sice s kmenem stromu amen, ale dole u země se pomalu rodí nový porost, který by měl být pestřejší a vůči kůrovci odolnější než ten předchozí. Někde se obnovuje víc, někde méně. Není to však nic ojedinělého, určeného pro zraky pár přírodovědců, ale rozšířený jev, který může vidět úplně každý. Teprve s touto zkušeností a potřebnými informacemi pak může člověk svůj názor přehodnotit. Navíc příroda na něj netlačí a poskytuje mu k tomu velkorysou porci času.
Škůdce i pomocník
Šumavský národní park je jako dítě, od něhož si rodiče slibují nejvíc. Žádný jiný český národní park není tak velký a žádný neuchovává hodnotnější přírodu. U takto chráněných území bývá pravidlem, že se v nich určí první, nejcennější zóna. V případě Šumavy to jsou například rašeliniště či unikátní zbytky horského lesa, kde člověk zasahuje minimálně, aby se uchovaly v co nejpřirozenějším stavu. Pokud se tu strom sesune k zemi, nechá se tam být stejně tak, jako když jej napadne kůrovec. U tohoto brouka je nutné rozlišovat jeden základní rozdíl. Zatímco v běžných smrkových lesích v nižších polohách, kde se objevil až ve 40. letech minulého století, platí za největšího škůdce a skutečně se proti němu musí zasahovat, zcela jiná je jeho role v horských smrčinách. Tam pobývá tisíce let a především díky němu se les přirozeně obnovuje. V horské smrčině je kůrovec přítomný pořád, tu a tam napadne stářím či vichrem oslabené stromy, které tak uschnou a uvolní místo svým následovníkům. „Že by smrk umřel na stáří, to se obvykle neděje. Většinou odumře právě tím, že jej napadne kůrovec nebo vyvrátí vítr,“ vysvětluje Magda Jonášová z Ústavu systémové biologie a ekologie Akademie věd ČR, která se na problematiku horských smrčin zaměřuje. Zdravé smrky dokážou kůrovce vypudit pryskyřicí nebo toxickými látkami. Jenže čas od času udeří velká vichřice, kdy stromy popadají na zem, nebo delší dobu trvá suché a teplé počasí, které vyhovuje kůrovci, a ten se pak rozmnoží do obrovského počtu. Dochází k takzvané gradaci, které neodolají ani zdravé stromy, kůrovec se šíří lesem jako vlna a zanechává po sobě hnědé a šedivé kostry. V hluboké minulosti se to stávalo vzácně: třeba jednou za pět set nebo tisíc let. Poslední století se ale interval mezi gradacemi výrazně smrskl. Stromy jsou totiž vinou znečištění ovzduší i půdy oslabenější než dřív, a vliv na to mají i teplotní změny. Sečteno podtrženo, v posledních letech se Šumava nachází pod permanentním atakem kůrovce.
S pilou do pralesa
Mezi důležitá místa národního parku patří Trojmezenský prales na severním úbočí Plechého. Nejen pro svůj přírodovědný význam, ale i pro úlohu, již sehrál v kůrovcové kauze. Když v polovině 90. let převzali kormidlo parku lesničtí odborníci, hlavní úkol měli jasný: zkrotit zlovolného brouka. Uvedli se ale tak, že první zónu, která má smysl, jen když ji tvoří velké celky, rozdrobili na 135 malých částí. Odtud kůrovec přelézal dál, správa se lekla, že sežere celou Šumavu, a tak v roce 1999 začala kácet i v prvních zónách. „Tím se popřel smysl národního parku,“ říká vedoucí programu Lesy ekologické organizace Hnutí Duha Jaromír Bláha. Byl to právě on, kdo spolu s kolegy a dalšími dobrovolníky přesně před deseti lety na Trojmezné blokovali stromy, a dřevorubci je tak nemohli pokácet. Akce Hnutí Duha, které se dodnes situaci na Šumavě věnuje a každý rok tu pořádá pro veřejnost několikadenní exkurze, splnila svůj cíl. Na Trojmezní se téměř přestalo kácet. Ne tak ale v jiných prvních zónách, kde pily rejdily dál, navzdory varování Světového svazu ochrany přírody, že park přesune do méně prestižní kategorie chráněných území (jako se to mimochodem stalo Krkonoším). Zásahy v prvních zónách ustaly až po změně vedení správy parku v roce 2003. V současnosti se proti kůrovci nezasahuje zhruba na čtvrtině území, na zbytku s ním ale urputně bojují. Podle ochranářů nemá význam kůrovce nahánět v prvních zónách i proto, že je to v době gradace stejně nemožné. Navíc pak zbude vysekaná holina, na které nový les vzniká obtížněji než přirozenou obnovou.
Kůrovcová clona?
„V letech 1995 a 1996, kdy tu nastala kůrovcová kalamita, tady bylo jen pár drobných smrčků. Dnes je to celé podrostlé malými smrky a jsou tu trochu i jeřáby,“ ukazuje dlouholetý pracovník Správy NP Šumava Pavel Hubený na Malé Mokrůvce kolem sebe. Některé smrčky sice začaly růst ještě v době, kdy tu stál zelený les, ale většina vyrostla ze semínek, která zplodily stromy, než je napadl kůrovec. Jejich následovníci od něj mají poměrně nadlouho pokoj, protože pro kůrovce začnou být atraktivní až od sto let výš. V nejvyšších nadmořských výškách se kvůli drsnějším podmínkám les obnovuje pomaleji, a to poblíž pahýlů a posléze na popadaných tlejících stromech. V nižších polohách smrčky hustě pokrývají zem, zápolí mezi sebou o živiny či světlo a přežijí jen ty nejsilnější. „Nově vznikající porost se zatím jeví poměrně věkově i prostorově rozrůzněný. Vzhledem k působení přírodního výběru lze očekávat, že bude dobře přizpůsobený místním podmínkám,“ říká Magda Jonášová, která s dalšími vědci v únoru vydala prohlášení, v němž jasně podporuje bezzásahovost v prvních zónách. Plno lidí ale ponechání stromů napospas kůrovci odmítá. Velké části kritiků však ve skutečnosti nejde o dobro Šumavy, ale sledují tím nějaký vlastní zájem. Ať je to stavba lyžařského areálu v první zóně na Smrčině (usiluje o to řada politiků a podnikatelů), nebo těžba dřeva (například Šumava 21, sdružení pro záchranu lesů Šumavy). „Podle našeho názoru je kůrovec zčásti záminkou, jak destabilizovat národní park a uměle udržovat konflikt mezi ním a obcemi,“ tvrdí Jaromír Bláha. Hody kůrovce nejsou po chuti ani řadě vědců, co do akademických titulů a věhlasu podobného kalibru, jako jsou zastánci bezzásahovosti. Jenže jde především o odborníky z lesnických fakult zaměřené na klasické hospodářské lesy, kterým nečinnost vůči kůrovci vadí z principu.
Jsme tu i my, lidé
V šumavském národním parku však nežijí jen věkovité stromy, vzácní tetřevi či rysi, ale také lidé. Není jich mnoho, ze známých důvodů jen zlomek stavu před rokem 1945. V kraji s vyrvanými kořeny tu pracně obnovují jeho identitu a zvykají si na každodenní život v přísně chráněné přírodě. Antonín Schubert, původním povoláním lesník, ten proces sleduje zevnitř, protože už patnáct let působí jako starosta Modravy. Za velkou újmu považuje fakt, že se místní obyvatelé s národním parkem dodnes neztotožnili. To není jen převládající nesouhlas s nezasahováním proti kůrovci, ale celkový pocit, že pro ochranu životního prostředí se občas zapomíná na zdejší lidi. „Život člověka je tady trochu degradován,“ míní modravský starosta. Spolu s kolegy už dlouho upozorňuje, že národní park ani po osmnácti letech existence nemá žádnou ucelenou koncepci. Ta by podle nich neměla řešit jen to, jak chránit přírodu, ale také jak tu rozvíjet řemesla, drobné zemědělství, domácí dřevovýrobu, kulturu či spolkový život - tedy udržet současné obyvatele a přilákat další. Jeden takový plán se zrovna rýsuje. Jmenuje se Vize Šumava 2020 a vpůli září s ním přišel ministr životního prostředí Ladislav Miko. Obce jeho iniciativu chválí, ale zůstávají opatrné. „Tady už toho bylo naslibováno mnoho, takže čekáme na něco konkrétního,“ říká Antonín Schubert. Správa NP a ministerstvo se občas chovají k místní samosprávě lehce nadřazeně, ale to neznamená, že ta by neměla možnost spolurozhodovat o dění v parku a řadu věcí vetovat. Co se týče první zóny, obě strany se například shodují, že je nesmyslně roztříštěná. V názoru, jak ji scelit a jak by měla být velká, se už ale liší. Zatímco ochranáři usilují, aby prozatím tvořila 30 procent parku, a dostála tak mezinárodním závazkům, místní starostové chtějí menší plochu a mají výhrady i k současnému systému zón. Modravští mají například obavy, že se vykácený les v příštích letech přiblíží do bezprostřední blízkosti obce. „Modrava ztratí atraktivitu vesničky uprostřed lesů. Je to něco, co tady lidem nikdo neřekl, že budou mít baráky uprostřed paseky,“ tvrdí Antonín Schubert a prosazuje, aby obec kryl pruh zeleně. Jak to s rozdělením zón bude, ale zatím není vůbec jasné. Domorodci se především bojí, že kůrovec a jeho dílo odradí turisty. Podle statistik správy parku se však počet návštěvníků v posledních letech nijak razantně nemění. Letos prý se dokonce zdá, že do NP Šumava přijede nejvíce lidí v jeho historii; na tom se ale zčásti podepsala ekonomická krize.
Bavorský příklad
Za zjištěním, že ponechat les nenažranému brouku není žádný experiment „Made in Czech“, netřeba jezdit nikam daleko. Stačí se podívat do přilehlého Národního parku Bavorský les na druhé straně Šumavy. Například když půjdete z uhrančivého vrcholu Luzný směrem na Bučinu, tak se vnoříte do území, které lze opravdu bez nadsázky nazvat divočinou. Procházet se touto krajinou je docela nevšední dobrodružství. Přitom před čtvrtstoletím tu také úřadoval kůrovec a i tady proměnil zelený les ve hřbitov. Ve stejném bezzásahovém režimu je dnes 75 procent parku, i když ne všude roste tak bujný porost. Po obvodu NP Bavorský les pak vede vnitřní zóna, široká 200 až 1200 metrů, kde se proti kůrovci zasahuje, aby se nedostal do sousedních lesů. Celkově je tu znát, že se les ponechaný kůrovci a dalším přírodním živlům nepovažuje za žádný výstřelek sebestředných ekologů, ale za samozřejmou součást parku, jak je vidět na množství pohlednic, propagačních materiálů či informačních tabulí. Na české straně hor se podobná osvěta pozvolna děje také, ale správa parku pořád opatrně našlapuje, jako kdyby tím ještě nechtěla příliš dráždit. Němci mají výrazný náskok hlavně proto, že Národní park Bavorský les vznikl už v roce 1970. Jenže ani u sousedů nešlo všechno naráz, bez emocí a protestů. Ani dnes nemá tamní národní park a jeho filozofie samé přátele. „ Pro Němce je typický zvýšený smysl pro pořádek. Potřebují všechno krásně zorganizované – a někteří pro tento zmatek nemají pochopení. To se týká především starší generace, která měla celý život spojený s lesem,“ říká strážce NP Bavorský les Lothar Mies. Podstatně menší souhlas je s bezzásahovostí v nové části parku (vyhlášena v roce 1997), kde se také počítá s tím, že pánem tří čtvrtin území bude příroda. Tamní obyvatelé z toho ale nejsou vůbec nadšení a vymohli si, aby k tomu nedošlo v roce 2017, jak se plánovalo původně, ale až o deset let později. A tak se tam mezitím kácí i v poměrně vzácných partiích lesa. Ani v české části Šumavy kůrovec nepolevuje. Už dnes jsou pracovníci správy parku schopní určit, které úseky lesa během několika let velmi pravděpodobně stráví. Ocitli jsme se holt v době, kdy se v šumavských horských lesích střídají generace. Někdo to považuje za smůlu, jiný za štěstí. Potíž je hlavně ve vnímání času. Pro člověka je to totiž strašně pomalý proces.
Co tě žere, brouku?
Lidem, kteří se o kůrovce nezajímají ani trochu, se může třeba až zdát, že na Šumavě řádí jakési abstraktní monstrum. Přitom ve skutečnosti je to čtyři až pět milimetrů velký brouček. V internetových vyhledávačích se objevuje skoro tak často jako Jiří Paroubek či Madonna, takže je užitečné něco vědět o něm samém. Tak například, že se správně jmenuje lýkožrout smrkový. To proto, že se živí lýkem, kterým strom vede vláhu od kořenů po korunu. Brouk ale přeruší její tok a strom usychá. Na jeho skonu se postupně podílí celá lýkožroutí rodinka. Nejprve začne do kmenu vyvrtávat komůrky sameček, pak přivábí samičku, jež v lýku naklade až šedesát vajíček. Z nich se vylíhnou larvy, které tu neúnavně hlodají chodbičky. Když se vytvoří zmiňovaná gradace, tak kůrovec nesežere všechny stromy, které jsou široko daleko. Gradace vždycky trvá několik let a pak prostě skončí. Vědci usilovně zkoumají, čím je to způsobené. Kůrovcem se živí jednak mnozí ptáci – nejvýkonnějším je u nás kriticky ohrožený datlík tříprstý - a také brouci. Například takový pestrokrovečník mravenčí, tvor jen o málo větší než lýkožrout, dokáže denně spořádat až dvacet kůrovců. Ptáci i brouci ale mají nevýhodu, že se rozmnožují pomaleji než jejich potrava. Zastavit kůrovce v jeho křížové výpravě tak mohou především houby a bakteriální či virové infekce.
