Po stopách vlka (a jeho stopaře)

Po stopách vlka (a jeho stopaře)
Author	Radka Chromovská
Date	2009-02-06
Source	Mladá fronta Dnes
Genre	tisk
Respondent

Reportáž

„Kolega přísahal, že slyšel vlčí vytí.“ – „Jednou jsme našli vlčí chlupy.“ – „Já objevil vlčí stopu.“ – „A já zas našla vlčí trus.“ Vlk je v našich krajích přeludem. Málokdo ho viděl, ale hodně lidí o něm mluví. Pro dobrovolníky z vlčích hlídek je hledání vlka životní náplní.

„Stopy!“ natáhne ukazovák kluk v kulichu. Čtyři pohledy se upřou do dalekého sněhu. Všichni doufají v to samé. Kéž by byly vlčí! Už zpovzdálí je ale každému ve skupince jasné, že najít stopu vlka by byl malý zázrak. „Doufáme v to každý týden, ale vlků je tu stále poskrovnu. Bohužel,“ povzdychne si Miroslav Kutal, šéf této dobrovolné vlčí hlídky.

Zastřelte vlka!

Na území Čech a Moravy je vlků maximálně do patnácti kusů. Přesto byla tato šelma u nás kdysi celkem běžným zvířetem. Díky masivnímu odstřelu započatému v sedmnáctém století byla ale jeho původní populace zcela vyhubena a podle dostupných informací byl poslední vlk v Beskydech zastřelen v roce 1914. Vrátit se sem odvážil až v roce 1994, po osmdesáti letech. Přeběhl ze Slovenska. „Když se tenkrát vlci objevili, nastala hysterie,“ popisuje absolvent biologie na olomoucké univerzitě Miroslav Kutal. „Lidé panikařili a někteří začali vlky střílet.“ Dnes je možné říct, že se situace v Beskydech zlepšila. Hlavně díky dobrovolným vlčím hlídkám, které dnes celé území kontrolují.

Mířili mu na hlavu

Velké šelmy jsou sice v České republice chráněné zákonem, situace ale není růžová. Pytlák totiž normy nectí. A právě tohle dobře věděl ostravský zoolog a ochranář Ludvík Kunc, zakladatel vlčích hlídek. „Když jsem s tím začínal, žilo u nás jen pár rysů. Vybral jsem si oblast Smrku a Kněhyně. Měl jsem dost času, takže jsem tudy procházel dvakrát třikrát týdně. Na české straně Beskyd bylo zabito pět vlků. Chtěl jsem mít důkaz, že k tomu opravdu došlo. Mluvil jsem s člověkem, který mi říkal: „Já ti přísahám, viděl jsem je. Vím, kdo to je, ale nechtěj po nás, abychom to někde veřejně říkali. Vždyť nám podpálí chalupu!“ A tomu člověku věřím na dvě stě procent,“ vzpomíná na stránkách hnutí Duha Kunc.

Hledat se má všude

Pátek podvečer, stmívá se, vítr skučí korunami smrků. Supíme zasněženým lesem do výšky kolem tisíce metrů. Míříme k beskydskému vrchu Smrk, kde dnes budou v osamělé chalupě nocovat dobrovolníci vlčích hlídek. Jsme ve dvou třetinách cesty, dvě hodiny máme za sebou a rozbředlým sněhem se táhneme čím dál pomaleji. Tedy pouze já a fotograf. Šéf vlčích hlídek Miroslav Kutal si jen nadhodí těžký batoh na zádech a usměje se: „Pravda je, že naše ostatní stanoviště jsou přístupnější, ale já si tuhle cestu užívám.“ Není divu, je dostatečně trénovaný. Na pravidelné vícedenní vlčí hlídky vyráží Mirek Kutal celou zimu. Okamžitě s prvním sněhem. „Máme stanoviště po celých Beskydech. Snažíme se mapovat terén v každé volné chvíli.“

Předvečer

Nejasné obrysy rozlehlé chalupy vystupují z černoty. „Nazdárek.“ V zádveří čeká první dobrovolník; má se jich dnes sejít deset. Chalupa je ledová a temná, bez elektřiny, záchodu i vody. Paprsek čelovky osvítí chladnou místnost. Kamna. Dřevo. Váhavý oheň. Sušíme promáčené boty a propocená trička. Večeříme rohlík, hřejeme se ve spacáku. O půlnoci dorážejí poslední tři „hlídkaři“. Mirek Kutal svolá krátkou poradu, rozdělí trasy a domluví složení čtyř hlídek. Chalupa je plná, spí se skoro všude, kdo nestihl postel nebo matraci, rozložil si karimatku. Poslední cesta k potůčku pro vodu, vyčůrat do sněhu a spát. Zítra bude dlouhý den.

Za vlkem i medvědem

Sedmá ranní odkryje majestátní výhled. Z kopců stoupá mlha, přes noc nasněžilo. Snídaně se hltá v letu, balí se batohy, kontroluje proviant. Do večera zbývá dlouhá doba a lesy na Smrku jsou rozsáhlé. Dvě skupiny už vyrazily, někdo ještě nabírá vodu z potoka do láhve a už se boříme zasněženým svahem vstříc beskydským vlkům, rysům a snad třeba i šelmě největší. „Díky tomu, že jsme tady blízko Slovenska, je šance potkat se i s medvědem. Má mít sice zimní spánek, jenomže se někdy budí,“ směje se Kutal a před chalupou naposledy kontroluje mapu. Odhodlaně vyrážíme v šestičlenné skupince.

Vlci – samotáři

Šance, že najdeme vlka, je přesto minimální. Vlk je velice plaché zvíře, ať se o něm vypráví cokoli. Jakmile zaznamená lidský pach, což je mnohem dříve, než si ho všimneme, zdaleka se nám vyhne. „I kdyby tady, na Smrku, teď byli, nemuseli bychom si toho vůbec všimnout. Vlčí trasy jsou neodhadnutelné a stopu nacházíme zřídka. Bývá to spíš náhoda,“ líčí Kutal. Sníh nám křupe pod nohama a cesta z kopce je rychlá. „Vlk se v terénu pohybuje rychle, dokáže se přemístit i tisíce kilometrů daleko. Ale i tak zůstávají hlavním vlčím teritoriem jenom Beskydy.“

Vyděláte i padesát tisíc

Vlčí hlídky mají přehled také o situaci na Šumavě. „Tam to jsou spíš rysí hlídky,“ říká Kutal. Rysů je u nás sice víc než vlků, mluví se o počtu kolem stovky, ale i tak je situace na hraně. Nedávná anketa pracovníků akademie věd totiž ukázala, že přítomnost velkých šelem považuje zhruba třetina myslivců za pouze negativní a 20 z 204 oslovených se dokonce v anonymním dotazníku přiznalo, že kupříkladu rysa aspoň jednou nelegálně střelili. „Navíc už jsme párkrát v terénu objevili masité návnady na šelmy, což je také v rozporu se zákonem. Snažíme se proti tomu bojovat, ale i když už vám dneska většina myslivců odkýve, že by vlka ani rysa nestřelili, najde se pořád dost těch, kterým je každý zákon ukradený.“ Lidé z Hnutí Duha však tato situace stále trápí, a proto bojují, jak se dá. Odměnu 50 000 korun vypsali za informace, které povedou k dopadení pytláka volně žijícího vlka, rysa nebo medvěda. „Zatím jsme nikoho neodhalili, ale doufat nepřestaneme nikdy.“

DNA vlka

Máme stopy. Jsou jasné a čitelné. Vybíhají z hlubokého lesa, křižují cestu a mizí v prudkém svahu. „Co vy na to?“ zkouší Mirek Kutal dva nováčky, kteří dnes hlídkují poprvé. „Vlk to jasně není, to je vidět.“ Zkoumají stopy, chvíli mlčí. „Liška...?“ Šéf výpravy vytahuje z batohu „vzorník“ stop a pokládá ho do sněhu. Otisk sedí, je to liška. „Tu je celkem snadné rozpoznat,“ vysvětluje Kutal. Se stopou vlčí je to prý ale horší. „Vlka je těžké rozeznat od psa, stopu můžou mít stejnou. Ale jde to. Při sledování delší trasy poznáte rozdíl podle rytmu stop. Pes běhá sem a tam, všude čuchá, ale vlk je cílevědomý. Ví, kam chce běžet, a nikde se nemotá,“ tvrdí zkušený zoolog Kutal. „Nejlepší je najít vlčí trus anebo chlupy, potom máme jistotu. Testy DNA z toho totiž o zvířeti řeknou mnohem více. Druh, pohlaví a podle trusu i to, jestli před chvílí sežralo srnu nebo tetřeva.“ Místo nálezu stop je proto nutné důkladně prohlédnout a zdokumentovat, kromě nákresů a poznámek se dělají i fotky, vše se eviduje.

Do hlídky!

Vlčí hlídky voní romantikou. „Je to ale hlavně užitečná činnost,“ doplňuje Mirek Kutal. Monitoring šelem provádějí běžně terénní pracovníci Správy CHKO Beskydy, kterých je však málo a území nepokryjí. „Dobrovolníci tak svou činností doplňují jejich počet a předávají jim velmi cenné informace.“ Hlídkařem se může stát prakticky každý. Jednou ročně, zpravidla na podzim, se koná několikadenní školení nových dobrovolníků o biologii a ekologii velkých šelem, jejich monitoringu a zásadách bezpečnosti v horách. Ale i neproškolená osoba je vítaná. „Stačí zavolat na Duhu a domluvit se. Vždycky se najde někdo, kdo nováčka zasvětí,“ říká Kutal. „Mezi našimi hlídkaři jsou totiž nejen začátečníci, ale i zažraní nadšenci, kteří mají z praxe mnohaleté zkušenosti.“

Šelmy žijí!

Po šesté odpolední padá na Beskydy soumrak. Čtyřem vlčím hlídkám už došly tatranky, i termosky jsou téměř prázdné. Desatero párů nohou obešlo celý kopec Smrk. Bystré oči objevily jasné důkazy tepajícího lesního života: stopy veverčí, liščí, srnčí. Vlk o sobě vědět nedal. Přesto byla mise úspěšná – nalezené stopy rysa jasně mluví o tom, že velké šelmy v našich lesích zůstávají. Možná i díky těm dvaceti cedulkám, které o víkendu uvázaly vlčí hlídky v lese na smrky. Na těch je totiž jasný vzkaz všem pytlákům: „Území sledují dobrovolné hlídky.“