Šumava potřebuje klid zbraní

Šumava potřebuje klid zbraní
Author	Radovan Holub
Date	2009-05-11
Source	Lidové noviny
Genre	tisk
Respondent

Názory

Spor o národní park je obrazem českého politického života. Nikdo nechce kompromis

Nad Šumavou létají v helikoptérách politici. Jedni vystupují z letadel konsternováni pohledem na velké plochy uschlých lesů, zatímco jejich oponenti jsou nadšeni, jak se lesy samy od sebe krásně zmlazují a říkají, že v suchém lese bují život podobně jako v lese zeleném. Ti první mluví o katastrofě, tragédii a nezodpovědném ekologickém experimentu, ti druzí chválí přírodu, jak si sama pomohla a jak se všechno krásně zelená, samo od sebe, jen díky přírodním silám. První vidí hnědou barvu sežraných stromů, druzí malé zelené smrčky, které rostou v podrostu. Prvním říkejme pro přehlednost zasahovači, druhým nezasahovači.

Zasahovači si žádají zásahů proti kůrovcové pandemii šumavských lesů, nezasahovači říkají, že kůrovec do šumavských lesů patří, vždycky tam byl, a že příroda si pomůže za pět až deset let sama. Jádro šumavského problému tkví v tom, že každý jev je tu možné nahlížet ze dvou diametrálně odlišných stran a že mezi oběma stranami není dohody. Buď je to hot, nebo čehý. Celý šumavský spor je věrným obrazem českého politického života. Ani jedné skupině nejde o kompromis, který je na Šumavě nezbytný. Jde jim o mocenské prosazení vlastní pravdy. Obě skupiny svou argumentaci přehánějí a straší veřejnost, zasahovači uschnutím celé Šumavy, nezasahovači hrozbou pokut od Evropské unie nebo tím, že Šumava je poslední národní park v Evropě, kde lidé bojují proti bezzásahovosti. Ale i jiné národní parky v Evropě mají podobné problémy jako Šumava, jakmile tam začnou schnout dříve obhospodařované lesy. Mezi zasahovači a nezasahovači probíhá likvidační boj a obě zneužívají neznalosti veřejnosti. Politický boj o Národní park Šumava rapidně zesiluje od roku 2005 a dostává se do nejvyšších pater české politiky. Problematiku Šumavy řeší v srpnu 2005 na popud místopředsedy Senátu Petra Pitharta tehdejší předseda vlády Jiří Paroubek, v dubnu 2007 je svoláno veřejné slyšení Senátu k situaci v Národním parku Šumava, na podzim 2007 slibuje premiér Mirek Topolánek hejtmanům Plzeňského a Jihočeského kraje v Klatovech, že problém Šumavy definitivně vyřeší. V roce 2009 přijíždí na Šumavu náměstek ministra životního prostředí František Pelc, později i Martin Bursík s Kateřinou Jacques. Bursík se dokonce při druhé návštěvě setkává se zástupci obcí a slibuje dotace a ekologické farmy, což se na Šumavě slibuje už dvacet let vždycky, když jde do tuhého.

Ekologové jako dřevorubci

Dnes, pět let po nástupu nového ekologického vedení, které vystřídalo vedení lesnické, je zřetelně vidět, že ekologické vedení udělalo na Šumavě stejné chyby jako dřevorubci vedení Ivanem Žlábkem ve druhé polovině devadesátých let. Jaké chyby byly nejmarkantnější? Ekologické vedení šumavského parku připravilo na rok 2004 takzvanou novou zonaci, která měla v horizontu 10, 30 a 50 let rozšířit až na 30 % takzvaná bezzásahová území, v podstatě shodná s tzv. I. zónami, kde se proti kůrovci nezasahuje. O rok později však stejné ekologické vedení škrtlo na základě politického zadání u této „vědecké“ zonace nuly a usneslo se, že bezzásahovost na ploše 30 % plochy parku musí přijít v horizontu jednoho roku, tří a pěti let. To byla hrubá chyba, která zdiskreditovala argumenty vědecké obce zainteresované na Šumavě. Nenechme se mýlit: Teoreticky je myšlenka bezzásahovosti správná a do národních parků patří. Národní park přece není hospodářské území, neslouží hospodářské exploataci. Cesta k obhájení této myšlenky však byla zvolena špatně. Další kardinální problém spočívá v tom, že naši ochranáři neustále lákají veřejnost na přirozenou divočinu v Národním parku Bavorský les – a bujné zmlazení kalamitních ploch bez pomoci člověka je tam bezesporu markantní. Navzdory prohlášením obou parků o tom, že tvoří jeden celek, se však není možné dostat z české strany přes státní hranici do jádrového území bavorského parku, tedy na cesty, kde se bavorští sousedé bez problému promenují. Je tu totiž rozsáhlé zakázané území, přestože jím vedou cesty a silničky a přestože tu celkem běžně jezdí auta s emblémy Národního parku Šumava. Plánované letošní uvolnění hraničního přechodu Modrý sloup, za jehož otevření obce i bavorský park bojují už patnáct let, má tragikomickou příchuť. Turisté budou k hranici z české strany vedeni tak složitou obchůzkovou trasou, že ji těžko ujde jiný turista než skalní. Z bavorské strany mohou přímo. Další debakl vědeckých argumentů přinesly vody horního toku Vltavy, která se k nelibosti ochranářů dosud splouvá. Správa parku si objednala podrobný monitoring toku, ze kterého vyplynulo, že vodáci v lodičkách ohrožují chráněnou perlorodku říční minimálně, protože tam jednoduše žádná není. A že mnohem víc než vodáci škodí Vltavě průmyslové znečištění, které dosahuje až na Šumavu. Monitoring objednaný Správou parku pak na samotné správě způsobil bouři. Místo ní pak výsledky monitoringu perlorodky dementovalo jednak Hnutí Duha, jednak Agentura ochrany přírody a krajiny. A lidé se začali oprávněně ptát, jestli je možné odborníky brát vážně, když se nedokážou mezi sebou domluvit. Letos se bude poprvé v historii parku splouvat omezeně, s poplatkem a s kvótami. Není to špatné rozhodnutí, ale mějme na paměti, že vědecké argumenty kolem splouvání se totálně provařily, ještě než k letošnímu rozhodnutí došlo. Škrtání nul, šokové rozšíření bezzásahových území bez souhlasu obcí, šachy kolem splouvání a zákazy vstupu do území, odkud by si turisté mohli přinést největší poučení o rytmu přírody, byl patrně největší kiks, který se v posledních letech na Šumavě podařil. Současný likvidační boj mezi oběma nepřinesl nic dobrého, podobně jako nepřinesl nic dobrého do české politiky. Dnes jsme na Šumavě zas na začátku a je jen otázkou času, kdy se bohužel ozve nové volání po zrušení nebo zmenšení šumavského parku.