Pryč s cejchem fundamentalisty

Z sumava-corpus
Verze z 13. 9. 2015, 05:51, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „{{MediaBankArticle |Title=Pryč s cejchem fundamentalisty |Author=Marek Švehla |Date=1999-05-24 |Source=Respekt |Genre=tisk |Respondent= }} Přeměna Šum…“)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání


Pryč s cejchem fundamentalisty
Author Marek Švehla
Date 1999-05-24
Source Respekt
Genre tisk
Respondent

Přeměna Šumavy v divočinu se odkládá na neurčito Na úzké asfaltce uprostřed šumavských hvozdů prudce brzdí trojice terénních aut. Z nejmodernějšího landroveru vyskakuje muž s tmavými brýlemi, v lesnických holinách, saku a bílé košili s kravatou, s plandajícím dalekohledem kolem krku. Jako na povel začnou vrčet dvě kamery a mezi stromy zalitými jarním sluncem cvakají spouště fotoaparátů. Kvůli "řádění" kůrovce vydal ministr životního prostředí Miloš Kužvart před týdnem dřevorubcům propustku do nejcennějších částí Šumavy a dnes, tedy třetí květnové úterý, si do Klostermannova kraje přivezl speciálním autobusem novináře, aby jim své rozhodnutí vysvětlil. Inženýři lesních duší Spor o krásnou šumavskou krajinu se rozhořel počátkem devadesátých let a protivníci se v něm shodnou na jediném: pokud zvítězí protistrana, je se Šumavou konec. Po obrovské vichřici a následné kůrovcové kalamitě před sto třiceti lety přišla Šumava o veškeré své lesy. Horský kraj byl poté z hospodářských důvodů uměle osázen výlučně smrkem. Následující dlouhá desetiletí šumavské hvozdy na rozdíl od Bavorska či Rakouska nikdo neobnovoval, takže dnes jde v drtivé většině o monokulturní porost stejného stáří, oslabený kyselými dešti a nejrůznějšími jedovatými imisemi moderní doby. V roce 1991 se politici rozhodli zřídit na Šumavě po vzoru Bavorska národní park a postupně zde obnovit přirozený les. Za tímto účelem byl národní park rozdělen na tři zóny. Příroda v nejvíce chráněné první zóně (zabírá zhruba třináct procent rozlohy parku a leží většinou v bývalém pohraničním pásmu, do něhož čtyřicet let nevstoupila noha civilisty) přitom měla být od začátku ponechaná svému přirozenému vývoji. Počítalo se s tím, že se z těchto ohnisek budoucího pralesa bude postupné ozdravění šířit i do nižších poloh Šumavy. Ideální představa ochranářů o přirozeném vývoji bez lidského vměšování vzala ovšem za své už v polovině devadesátých let, kdy oslabené smrky neodolaly náletu kůrovce a začaly schnout na stovkách hektarů šumavského lesa. Vedení národního parku nakonec při pohledu na stále větší počet uschlých stromů ztratilo nervy a v roce 1995 začaly ve druhých, ne tak přísně chráněných zónách ryčet dřevorubecké pily a traktory. Po čtyřech letech usilovného boje s broukem ale přišla správa parku s odhalením, že se kůrovec šíří dál, a že je tedy třeba kácet i v první, až dosud nedotknutelné zóně. Obnovit prales na Šumavě chtějí jak ochranáři z národního parku, tak ekologové mimo něj, obě skupiny se ale nemohou shodnout na tom, jak vzdáleného cíle dosáhnout. "Brouk postupuje rychle, a když nyní nezasáhneme, do podzimu bude první zóna bez jehličí a do tří let nám suché stromy začnou padat," popisuje svou vizi ředitel parku Ivan Žlábek. "Pokud zasažené stromy pokácíme, les zůstane stát, bude zdravější a přirozenější obnovy dosáhneme rychleji." Hromadné usychání stromů připouštějí i zásadní odpůrci kácení, především aktivisté z Hnutí Duha, šéf Botanického ústavu AV František Krahulec a řada dalších významných vědců. Podle nich ale nepředstavuje takový průběh nic zkázonosného. "Mrtvé stromy neznamenají mrtvý les, ale jen mrtvé stromy," namítá člen ministerského grémia Leo Košťál. "Les je komplexní organismus, který žije i pod suchými stromy." Příkladem takového přístupu může být sousední Bavorsko, které se rozhodlo na třetině svého národního parku proti kůrovci nezasahovat. Výsledek nevypadá na první pohled radostně: k nebi trčí mrtvé kmeny, pod nimi je místy neprostupná džungle ze spadaných soušek, mezi nimi se však už derou vzhůru mladé smrky, jeřáby a buky, slibný zárodek přirozeného lesa. Léčba pilou Asi dvacetičlenná skupina s ministrem v čele se pomalu šourá od cesty do nitra lesa. Ne dlouho: po padesáti krocích vycházejí všichni na čerstvě vymýcenou paseku, místo boje dřevorubců se "zákeřným broukem". Znuděně postávající skupinka lesních dělníků čeká, aby se za přítomnosti ministra "slavnostně" pustila do dalšího kmene. Ten již stojí v nedotknutelné první zóně, kam je podle regulí parku obyčejným smrtelníkům vstup přísně zakázán. Lesní ticho prořízne řev pily, televizní kamery se sklánějí nad zpoceným čelem dřevorubce, ministr souhlasně pokyvuje hlavou. "Nejsme v situaci, abychom meditovali nad jedním nebo dvěma stromy, tady je epidemie," říká Kužvart a nervózně pokukuje po vlasatém muži s videokamerou, který si lesní spoušť pečlivě natáčí. "Hnutí Duha by si taky mělo natočit to rezavé, uschlé jehličí," prohodí ministr směrem k nezvanému kameramanovi. Odpůrci kácení varují, že "léčba motorovou pilou" Šumavu na dlouhá léty zničí. "Kácením se naruší celistvost porostu, prořídlý les nebude schopen odolat větru a vzniknou tady holiny," říká ministrův poradce Košťál. "Ne kůrovec, ale právě vítr je největším nebezpečím pro Šumavu." Vzniklé holiny pak v katastrofické vizi ekologů vysuší lesní půdu, nic se na nich přirozeným způsobem neuchytí a cesta k vytouženému pralesu začne znova od nuly umělým vysazováním stromků. "Nechme přírodu na pokoji, ať si poradí sama," opakuje Košťál hlavní zaklínadlo ekologů. Ministr Kužvart ale i přes nesouhlas svého vědeckého grémia a ministerského odboru ochrany přírody přijal za své názory lesáků a lidí ze správy parku. Šumavu tedy čeká "citlivá sanace" lesů první zóny. Jinak řečeno, v následujícím roce provedou dřevorubci probírku nejodlehlejších koutů Šumavy a na vykácených hektarech budou vysazeny nové stromky. Konečný cíl národního parku, vytvoření přirozeného lesa, musí prozatím počkat. "Po sérii negativních rozhodnutí chceme ukázat dobrou vůli," vysvětluje Kužvartův mediální poradce Tomáš Hájek sporné ministrovo rozhodnutí. "S cejchem fundamentalistů neuhájíme jiné dobré věci." Prohlídka dřevorubecké práce končí, práskají dveře aut a kolona uhání po lesní asfaltce vstříc bohatému obědu v hospodě na Kvildě. Po půl třetí už Kužvartův ministerský vůz směřuje zpět ku Praze.