Ze světa lesních samot, 1975, Medailon

Ze světa lesních samot, 1975, Medailon
Author	Marie Řepková
Date	1975
Source	Klostermann, K.: Ze světa lesních samot
Genre	beletrie
Respondent

Pro českou literaturu z přelomu století znamenal Karel Klostermann osobitý přínos hlavně tím, že soudobému čtenáři objevil dosud neznámý svět Pošumaví. Bral si pro své romány a povídky látky i z jiných prostředí, v prvé řadě však proslul jako autor, který věrně zobrazoval zvláštní, málo přístupný kraj česko-bavorského pomezí s jeho rázovitými obyvateli. Obohatil tak vývoj naší venkovské realistické prózy, reprezentované v té době i díly Karla V. Raise, Aloise Jiráska, Terézy Novákové, Josefa Holečka aj. Právě blízkost životní skutečnosti odlišuje Klostermanna od rakouského spisovatele Adalberta Stiftera, o něco staršího, jehož díla s šumavskou tematikou se vyznačují romantickým pojetím.

Klostermann se narodil 13. 2. 1848 v hornorakouském Haagu, oba jeho rodiče pocházeli ze Šumavy. Matka ze sklářského rodu Abélé, otec, lékař, byl synem německého sedláka v Rehbergu. Karel studoval na gymnasiu v Klatovech a v Písku, od r. 1865 medicínu ve Vídni. Ačkoli tam žil co nejskromněji, zakoušel mnoho nedostatku. Rodina však doma sama strádala (bylo deset dětí) a přispívala mu jen s velkými oběťmi. Proto, a snad i pro vnitřní nezájem o medicínu, Klostermann studia nedokončil. Po dva roky byl soukromým vychovatelem, další rok redaktorem vídeňského časopisu Wanderer. R. 1873 přijal místo suplenta na německé reálce v Plzni, kde se později stal profesorem a působil až do r. 1908. I tam ještě zpočátku zápasil s chudobou a musil si přivydělávat soukromým vyučováním. Přesto podle možnosti podporoval svou rodinu. Byl dvakrát ženat, a teprve druhý sňatek ho natrvalo hmotně zabezpečil. Život mu však ztrpčovala nevraživost německých kolegů, kteří ho napadali pro českou literární činnost. – Klostermann podnikl několik cest do ciziny (jihoslovanské země, Itálie, Francie), prázdniny trávíval od studentských dob většinou u otcových příbuzných v okolí Rehbergu. Tam právě důvěrně poznával život šumavských sedláků, pastevců, dřevařů, lesníků, z něhož čerpal náměty pro svá díla. Několikrát pobýval na Blatech, v posledních letech života ve Štěkni, kde 16. 7. 1923 zemřel.

Klostermann debutoval německými fejetony ze Šumavy v časopise Politik (knižně s názvem Böhmerwaldskizzen, 1890). Po jejich úspěchu napsal na vyzvání redaktora Osvěty V. Vlčka českou povídku a brzy nato první šumavský román Ze světa lesních samot (1891). V něm a v několika dalších souvisle zachytil historii Šumavy v rozpětí minulého století, měnící se hospodářské podmínky spolu s proměnami ve způsobu života a myšlení lidí. V závěru románu je vylíčena zhoubná vichřice, která r. 1870 zničila rozsáhlé plochy šumavského polesí. Děj románu V ráji šumavském (1893) spadá do 70. let, kdy další obrovské rozlohy tamních lesů ničil kůrovec. Nutnost narychlo zpracovat a odvézt spousty dřeva vyvolala dočasnou konjunkturu a kapitalistické podnikání se všemi hmotnými i morálními důsledky pro obyvatele, žijící dosud v starodávné prostotě: rozmařilost i lakotu, bezohlednou rvavost, pýchu a sobectví. Název „ráj“ skrývá tedy ironii, naznačující kritický pohled na toto dění. – Také román Kam spějí děti (1901) zobrazuje lidské konflikty a dramata, v jejichž pozadí jsou ekonomické a sociální převraty. Kreslí neutěšené poměry po přechodném blahobytu tzv. „broučkového ráje“: Šumava chudne, zemědělství upadá. Mladí odcházejí do měst, hlavně do Vídně, kde se odcizují domovu, propadají bídě a často klesají i mravně. (Vystěhovalectví do Vídně a ztroskotání většiny těch, kteří tam hledali lepší existenci, je námětem románu Za štěstím [1893], pro nějž byl Klostermann udán a málem suspendován.) – Se šumavskými romány souvisí množství povídek, publikovaných jednotlivě i v souborech (V srdci šumavských hvozdů, Pošumavské rapsódie aj.), z nichž mnohé vynikají povahokresbou svérázných lidských typů. Román Skláři (1893) ukazuje rozvoj i krizi šumavského sklářství v prvé polovině 19. století. Klostermann tu čerpal z historie matčina rodu. Vytvořil životně věrohodné, při vší individuální odlišnosti dobově i společensky typické portréty dvou podnikatelů a vylíčil prostředí sklářských manufaktur s jejich výrobními a obchodními problémy, s patriarchálními vztahy mezi majiteli hutí a domácími dělníky.

Z Klostermannovy ostatní tvorby dosáhl obliby román Mlhy na Blatech (1906), kde se autor pokoušel – asi i pod vlivem Holečkových Našich a souběžně s Baarovým Janem Cimburou – vystihnout příznačné rysy jihočeského selství. Obšírný román Suplent (1913), do něhož vložil své trpké zkušenosti učitelské, přeplněný figurami, dějově roztříštěný a kompozičně nezvládnutý, je zajímavý spíš jako dobový dokument o poměrech v rakouském školství. Rozvleklostí trpí i román Ecce homo (1915), je však cenný psychologicky pronikavou charakteristikou manželské dvojice vesničanů z Pošumaví, kteří se marně snaží zachránit svůj rozbitý vztah.

Román Ze světa lesních samot chce zachytit Šumavu v její původní nedotčené podobě, z doby před živelními pohromami, které ji od základu změnily, ukázat nespoutanost přírody, která tam tehdy byla neomezenou vládkyní. Život prostých lidí v osamělé březnické myslivně a kolem ní, úmorná služba lesníků a přetěžké práce dřevařů, to je v podstatě denní zápas s přírodou. Proto zde přírodní živel ve své kráse i krutosti vystupuje výrazně do popředí a má roli stejně významnou jako postavy. Sugestivní líčení přírodních nálad, charakteristické pro celou Klostermannovu tvorbu, je tu zvlášť bohaté, neotřelé, působivé. Není jen „rámcem“ děje, ale jeho součástí, má svou dynamičnost i dramatičnost. Převládají obrazy temného, mrtvého pralesa, tichých, vlhkých, těžko prostupných a odlehlých lesních končin, záludných močálů, bažin a slatin, strašidelných mokřin s bludnými světélky, – nehostinné prostředí, které člověka děsí, tísní, ohrožuje. Střídají se s popisy letních i zimních bouří, nekonečných dešťů a mlh, divokých vánic, které uzavírají lidi do samoty, odsuzují je k dlouhé nečinnosti, rozleptávající mysl pocity stesku, opuštěnosti, nudy. Jako vrcholný projev nezkrotné moci přírodních sil je podáno v předposlední kapitole řádění strašlivé vichřice, která bez milosti smetla vše, co jí stálo v cestě. Vzácné chvíle pohody, prosluněné dny, kdy horská krajina uchvacuje svými kouzly a půvaby, představují spíš výjimku a kontrast k její převážně drsné a nepřívětivé tváři.

Lidé pak jsou vykresleni právě především ve vztahu k tomuto „světu lesních samot“, v němž všemocná příroda si je podřizuje, přizpůsobuje, určuje jim životní rytmus, ovlivňuje myšlení a cítění, spoluvytváří jejich povahy a osudy. Ti, kteří zde žijí trvale, se jí připodobňují a přijímají její neúprosné zákony. Stávají se tvrdými, mlčenlivými, fatalisticky odevzdanými do svého údělu, napohled i málo citlivými. Takoví jsou dřevorubci, hajný Vavruch s rodinou, revírník Malý, sedláci z okolních vesnic. Pochmurný zjev hajného Vavrucha, po léta bojujícího s pytláky, pašeráky a zloději skotu, jako by ztělesňoval nelítostnou morálku prostředí, které v určitých chvílích dává jen dvojí možnost: zničit nebo být zničen. Revírník Kořán, který se ve svém humanismu snaží toto kruté dilema popřít, stává se málem jeho obětí a tak spíše potvrzuje jeho platnost. Současně však tito drsní lidé dojímají a budí úctu svou pracovitostí, nenáročností, trpělivostí a houževnatostí, s níž se přírodě brání a zároveň si na ní namáhavě dobývají svůj denní chléb. Jsou také schopni soudržnosti a obětavosti v katastrofách a neštěstích, jak ukazuje třeba vyprávění o smrti dřevaře Matýska nebo vzpomínka paní Malé na to, jak se kdysi dřevaři s nasazením života vydali pro pomoc jejímu nemocnému muži. Milostný příběh Vavruchovy dcery Katy, která se s klidnou samozřejmostí plně oddá lásce a se stejně klidnou velkorysostí se jí dovede zříci, je-li to nutné, dává nahlédnout do citového i myšlenkového světa těchto dětí přírody, jimž je pevně vštípeno vědomí, že o nich často rozhodují jiné síly než jejich vlastní vůle. – Hůře je těm, kteří sem přicházejí z krajů, kde se žije snáze, pohodlněji, kulturněji. Jsou-li lidsky méně hodnotní, pak otupěle rezignují, chátrají, utápějí se v pochybných zábavách (adjunkt Bártovec a jeho společnost). Ti lepší bojují a bývají zcela nebo zčásti poraženi, jako revírník Kořán se ženou a příručí Svijanský. Zůstávají však tak či onak poznamenáni a spjati s tímto podivuhodným krajem, i když ho po čase opouštějí. Zlom jejich osudů je proto také viděn souběžně s tragickým zlomem v osudu kraje. Kořán, který k němu hluboce přilnul, jeho žena, která i přes prožité utrpení nezůstala nedotčena jeho krásou, i Svijanský, který se sem po tříletém odloučení touží natrvalo vrátit, odcházejí ve chvíli, kdy následky vichřice navždy uzavřely jednu etapu v životě Pošumaví a připravily příchod nové době.

Klostermannova románová prvotina se vyznačuje jakousi spontánností tvůrčího gesta, která jí dodává místy až básnické účinnosti. Autorovi se podařilo podat umělecké svědectví o dávno zaniklé neporušené Šumavě, jak o ní slýchal vyprávět a jak ji sám poznal a miloval, a uchovat tak její obraz pro paměť příštích generací.