Stará Šumava, 1991, Úvod (část)

Stará Šumava, 1991, Úvod (část)
Author	Václav Starý
Date	1991
Source	Stará Šumava
Genre	průvodce
Respondent

Šumava patří mezi nejvýznamnější středoevropské hory, které již od dávných let oddělovaly dva sousední státy – Čechy a Německo.

Vlastní Šumavu tvoří pohoří o délce 140 km od Všerubského průsmyku k průsmyku u Horního Dvořiště. Nejvyšší horou na české straně je Plechý (1378 m).

Šumavou procházelo v minulosti několik významných obchodních stezek. K jejich ochraně byly budovány pevné hrady a v jejich podhradí postupně vznikaly tržní osady a městečka. Vzkvétající obchod přilákal další obyvatele a obce se měnily v města se vším, co středověkým městům dávalo základní práva další existence – právo trhu, obchodu a řemesel. Obraz osídlení šumavské krajiny doplnil vznik množství větších i menších vesnic.

Na postupné kolonizaci Šumavy se podíleli členové různých církevních řádů a někteří světští feudálové. Šumava se stala také kolébkou českého sklářství, které je zde písemnými prameny doloženo již ve 14. století. S kolonizací velkého pohraničního lesa se začalo již ve druhé polovině 16. století, pokračovalo se v ní v 17. století a vyvrcholila v 18. století. Značný vliv na její rozvoj měla sklářská výroba a těžba dřeva.

Úpadek skláren koncem 18. století a na počátku 19. století měl za následek, že úsilí šumavského obyvatelstva se obrátilo jiným směrem. Zdrojem obživy se stala ještě ve větší míře těžba dřeva, jeho doprava a zpracování. K tomu ještě přistoupil chov dobytka. Tyto všechny okolnosti vedly k tomu, že v 19. století došlo k další kolonizační vlně osídlení Šumavy a k založení několika desítek vesnic ve výše položených místech.

Život lidí na Šumavě nebyl nijak snadný. Tvrdé přírodní podmínky, nedostatek vhodné zemědělské půdy k obdělání. Navíc není příliš kvalitní a leží ve vysoké nadmořské výšce. Kdo tady mohl očekávat velkou úrodu? Počátky průmyslové výroby na Šumavě se značně opozdily za některými vyspělejšími vnitrozemskými českými oblastmi. Na pozdní a nízký rozvoj šumavského průmyslu měly vliv mnohé nepříznivé okolnosti – chyběly zde větší vodní toky, síť silniční a železniční dopravy, a potřebné suroviny (uhlí, železo a další nerosty). Vzdálenost od středisek surovinových zdrojů byla přitom příliš velká.

Základním a hlavním zdrojem obživy tedy pro obyvatele Šumavy bylo dobývání, doprava a zpracování dřeva a výroba různých nástrojů ze dřeva. Velmi rozsáhlý byl chov dobytka, který na Šumavě usnadňoval dostatek trávy a její sklizeň a zpracování na zimu v podobě vonícího sena.

V zimě pokryly výše položené šumavské vesnice a samoty spousty sněhu, který je na několik zimních měsíců odřízl od světa. Bylo proto nutné se ještě před příchodem zimy důkladně zásobit dřevem k otopu a živobytím, postarat se o dobytek a o to, aby z hospodaření zbyl nějaký krejcar na horší doby. Ty s sebou obvykle přinášela nemoc. Šumavské chalupy navštěvovaly nemoci a úrazy často – cestu jim dělala těžká práce a nedostatečná výživa.

Jednotvárný každodenní život zpestřoval církevní rok svými svátky a různými slavnostmi, lidovými zvyky a obyčeji. Společenskému ruchu přispívala i značná účast na různých náboženských poutích, na něž se sjíždělo množství obchodníků a kramářů z blízkého i vzdálenějšího okolí. Při této příležitosti se také konala různá divadelní, hudební a jiná představení. Na poutích se scházeli příbuzní a známí, kteří v toku každodenní namáhavé zemědělské práce neměli dost příležitostí se sejít a pohovořit si. Navazovaly se zde různé druhy obchodních styků a při odpolední a večerní taneční zábavě se mladí lidé sbližovali často na celý život.

Další příjemnou změnu v jednotvárném denním životě představovaly různé místní slavnosti. V městech vznikaly slavnostní výbory, které připravovaly postavení a odhalení pomníků významným osobnostem. Jmenujme z nich alespoň některé významnější. Bylo to odhalení pomníku císaře Josefa II. v Prachaticích v roce 1903, odhalení pamětní desky básníka Fr. Schillera v Prachaticích v roce 1905, odhalení pomníku šumavského básníka a spisovatele Ad. Stiftera v Horní Plané v roce 1906 a odhalení pomníku Ondřeji Hartauerovi u Lenory v roce 1937.

Za první republiky (1918–1938) byly v mnohých šumavských místech postaveny pomníky obětem a padlým první světové války. Jejich odhalení bylo spojeno s pořádáním místní slavnosti za široké účasti obyvatelstva.

V různých místech (Prachatice, Vimperk, Volary a jinde) vznikaly různé hudební a zpěvácké spolky se značným počtem členů. Žily a pracovaly celé řady divadelních, sportovních, tělovýchovných, národnostních, školských, podpůrných a svépomocných spolků. Velkému zájmu a účasti se těšily sbory dobrovolných hasičů, jejichž členové pořádali cvičení, místní, okrskové a župní hasičské sjezdy a oslavy významných kulatých výročí svého vzniku. V mnoha místech byl při těchto slavnostech k vidění zázrak: mohutný deskový fotoaparát nebo dokonce filmovací kamera na kliku.

Nedostatek pracovních příležitostí vedl k tomu, že značná část venkovského šumavského obyvatelstva odcházela na sezónní práce do Rakouska, Bavorska, Saska a některých dalších evropských zemí, odkud se na zimu vraceli zpátky domů. Kromě toho část obyvatelstva ze Šumavy trvale odcházela do Uherska, Štýrska i Bosny, ale nebylo jich zdaleka tolik, kolik jich odešlo do zámoří.

V druhé polovině 19. století část šumavského obyvatelstva nastoupila dalekou cestu za moře. Zámořské vystěhovalectví z Rakouska-Uherska nabylo hromadného charakteru po roce 1848. Ve druhé polovině 19. století začal masový přesun obyvatelstva ze Starého do Nového světa. Vystěhovalectví mělo různé kořeny – jedním z hlavních byly špatné hospodářské podmínky v Čechách. Někdy k tomu přistupovaly i pocity politické nesvobody nebo iluze o snadném způsobu života za mořem. V neposlední míře k rozšíření vystěhovalectví přispělo uvolnění a zmírnění úředních předpisů.

První velká vlna emigrace se zvedla v padesátých letech minulého století a trvala do sedmdesátých let. Z této doby se v řadě církevních kronik setkáváme se zápisy o vystěhování řady farníků do Ameriky. Další vlna začala v 80. letech 19. století a pokračovala až do vypuknutí první světové války. Příliv nových lidí z Rakousko-Uherska zvýšil počet obyvatelstva Severní a Jižní Ameriky. Spojené státy se přistěhovatelství nebránily, naopak Amerika dosud trpěla citelným poklesem počtu místního obyvatelstva v důsledku občanské války a války Severu proti Jihu v 60. letech 19. století.

Lidnatost a hustota osídlení Šumavy byla v minulosti velmi vysoká a mnohé vesnice ležely až po samé státní hranice. Teprve nepříznivý vývoj po druhé světové válce, odsun německého obyvatelstva z pohraničí, další nepříznivý politický vývoj po roce 1948 a zřízení různých hraničních a zakázaných pásem měly za následek, že celá řada dříve osídlených míst a obcí násilně zanikla vědomou a soustavnou likvidací těchto lidských sídel z obavy, aby se opuštěné a nuceně vysídlené domy a samoty nestaly dočasným úkrytem nebo místem odpočinku lidí, ilegálně prchajících na území sousedního, tehdy západního Německa. Ale i přes přísná opatření se mnohým podařilo překročit překážky státních hranic a zvolit nový způsob života v cizině.

Obyvatelstvo Šumavy tvořily v minulosti příslušníci dvou národností – české a německé. Češi i Němci si vzájemně svobodně vybírali své ženichy a nevěsty, navzájem se mezi sebou ženili a vdávali a vytvářeli tak pevné základy různých stupňů příbuzenských vztahů a vzájemných přátelských a sousedských styků. Lidé v rodině i obecní pospolitosti obvykle znali alespoň základy druhého jazyka a mohli se lépe dohovořit a dohodnout se o sporných záležitostech. Teprve nástup fašismu a rozvoj sudetoněmeckého hnutí začal oba národy stále více rozdělovat a odcizovat. Průběh druhé světové války vytvořil mnohé překážky na cestě k porozumění a sblížení obou národů.

Pro lepší pochopení významu a úlohy českého a německého národa v dějinách Evropy bude třeba ještě mnohé udělat. Bude třeba se vrátit i do minulosti, kde jsou kořeny a základy naší budoucnosti.

Zázrak zastaveného času

Mnozí z těch, které státní hranice uměle rozdělila, vzpomínají s úctou a láskou na své rodiče, prarodiče a předky a rádi se vracejí na místa, kde strávili čas svého radostného mládí anebo další léta dospívání a zralého života a kde jejich předkové nalezli místa svého posledního odpočinku. Hledají místa, která jim byla dříve tak důvěrně známá. V mnoha případech jim hledání přináší zklamání, protože kdysi upravené návsi jsou v ruinách, základy zbořených stavení zarostlé kopřivami, mnohdy místa svého mládí již nenaleznou. Jejich vesnice změnily svou tvářnost a některé zcela zanikly a zmizely ze zemského povrchu.

A tak jediným ze zachovaných svědectví o těchto zaniklých místech jsou staré fotografie a pohlednice, které nám umožňují vrátit čas.

S fotografem se člověk obvykle setkává už v nejnižších školních třídách, když vždy na ukončení školního roku pořizuje skupinové fotografie, aby si žáček mohl odnést trvalou vzpomínku na školní léta a spolužáky.

Zdálo se, že předchozí generace měly větší smysl a zájem o uchování trvalého dokladu o své dočasné existenci na tomto světě příštím generacím. Ovlivnil to i vznik fotografie a její další úspěšný rozvoj a rozšíření zájmu o ni. Kromě fotografií, které zaznamenávaly události společenského života, nescházely ani různé osobní fotografie, které zachytily významné životní události, kterými byly křtiny, biřmování, svatby, odvody k vojenské službě a setkání členů rodiny při různých životních výročích. Nescházely ani fotografie smutných událostí posledních chvil lidského života – pohřby.

Všem pamětníkům jako vzpomínka a nové mladé generaci jako varování před opakováním takových lidských osudů, v nichž by ke vzpomínání nezbylo víc než pár fotografií, je určena tato skromná publikace.