Erhartovi: Šumava, 1965, Předmluva

Erhartovi: Šumava, 1965, Předmluva
Author	Ladislav Stehlík
Date	1965
Source	Erhart – Erhartová: Šumava
Genre	průvodce
Respondent

Slyším táhlý šum smrčin, zpěv běhutých vod, třaslavé znění kravských zvonců i hřmotné rány seker na prosluněných pasekách a z těchto hlasů si vyvolávám Šumavu od jejích jezer, zrcadlících melancholii a lesní stín, přes rokytské slatě, kam Rudolf Kalčík umístil jedno z dějišť Krále Šumavy, až ke kvildským pláním, krajině rodu Karla Klostermanna, spisovatele, jenž zasvětil Šumavě celé své životní dílo. Od pramenů Vltavy za Bučinou spěchá má mysl k zátoňské myslivně, stulené na úpatí Boubína, a dál k soumarskému mostu u Lenory, kudy vedla z Bavor stará kupecká stezka, po níž se od pradávna vozila do Čech sůl přes Vimperk až do Prachatic, kde byl po staletí její sklad pro celé království. Myslím i na lidské dílo v sklárnách u řek Vltavy a Otavy, na starou vimperskou tradici knihtiskařskou od Jana Alakrawa až po naše dny, na osamělé pastevce i dřevorubecké party, na zaniklé umění voroplavců, na dovedné tesaře, kteří sroubili krásu starých volarských chalup, i na hbité ruce děvčat ve vimperském a prachatickém Šumavanu.

Předlouhá hláď lipenského jezera, sahající od Želnavy k Lipnu, je dnes letním domovem milovníků koupání i plachtařského sportu. Na jeho březích se pasou kraví stáda a navečer sem přicházejí jeleni až k pionýrským stanům, kde před usínáním vstupují do dětských očí vzrušivé obrazy, plné dobrodružství. Rovněž rybáři prožívají v svých pokojíčcích radost z denního úlovku a znovu cítí v každičkém nervu cuknutí splávku pod rybářským prutem. V zemních hlubinách za přehradní hrází se roztočily turbíny i složité elektrárenské stroje. Klenutý tunel, mistrovská práce inženýrů a minérů, odvádí vodu k loučovické papírně a před starý klášter vyšebrodský. Dál nastaví voda Vltavy své zrcadlo rožmberskému hradu, krumlovskému zámku i zdem kláštera ve Zlaté Koruně, aby v stínohrách měsíčné noci promítla do našich vzrušených očí děje a příběhy jiných dob, kdy na nádvořích sváděli rytíři turnaje před očima krásných paní a mniši pod gotickými klenbami pěli za plápolu svic své hodinky. Granulitový, táhlý hřeben Kleti s věží rozhledny a televizním stožárem zavrcholuje obzor Blanského lesa, za nímž se pod vysokými nebesy rozkládá rybničná krása budějovické roviny. Tady už slyšíme Smetanovu hudbu Z českých luhů a hájů, i hudbu vln, tříštěnou o prsa hrází pod kosmatým větvovím dubů.

V střídě ročních dob projděme šumavské krajiny od vánoc až po čas, kdy se z nich ozývá troubení jelenů při podzimní říji.

Je vánoční čas.

Snad právě teď se vrátil z pochůzky do své hájovny za Modravou hajný z Rybárny, když u ošidných slatí zasypal do krmelců zvěři a prověřil si práci dřevařů. Možná, že potkal pohraniční stráž, právě nastupující noční službu do sněhové vánice, zatímco v předsunutých srubech se kamarádi sesedli k obrazovkám televizorů, vzpomínajíce svých drahých doma. Snad v této chvíli se rozjíždí sanitka kolem trojštíté barokní radnice na Kašperských Horách někam k Srní, aby převezla do sušické nemocnice mladou rodičku z některé samoty. Ztichly i sklářské brusy v Aníně, Lenoře a Vimperku, zastavily se na chvíli složité stroje v sušické sirkárně, i ty, které ve Větřní vyrábějí rotační papír pro naše noviny. Ach, kolik historie vydychly zčernalé štíty v prachatických uličkách i ony, schoulené v ohbí Vltavy pod krumlovským zámkem se zasněženými střechami v mrazivé noci, kdy jen Polárka zasvítí z třeskutých tmavých nebes! Ani pstruží hřbet se nevymrští z vln horské bystřiny, perlorodky odpočívají zahrabány do kamenitého dna a mráz zasklil tůně močálů, které můžeme bez obav přejít suchou nohou. Na stráních roztroušené chalupy zapadaly sněhem až po komíny a jen stará umrlčí prkna, postavená u kapličky za Železnou Rudou, připomínají dlouhá čekání nebožtíků na poklidný odpočinek v posvěcené zemi, než roztaje sníh a cesty se stanou sjízdnými. Do té doby ležel umrlec na prkně v zasypané chalupě. Jen skluzavky na dlouhé dříví jsou v plné činnosti. Je potřebí dopravit k cestám a prudkým vodám polání, určené sirkárně, i brusné dříví do papíren, aby je nákladní auta zavezla až na nádvoří podniků. Když se do tmy rozsvítí okna kravínů a z otevřených dveří se vyvalí pára, když koňské uši jsou samé jíní a na cestách se lesknou koleje po těžkých saních, když jen hladová liška se vyplížila z nory, zametajíc huňatým chvostem své stopy na sněhu, koroptve zalehly pod mez a veverky se schoulily ve svém pelíšku, tu se krásně poslouchají u praskajícího ohně staré povídačky o vlčích jamách a divoké honbě, i vzrušující vyprávění o odvážných pytlácích v knížecím lese. Romány Karla Klostermanna oživují tyto staré děje i příhody lidí, dávno žijících a nyní rozpadlých v prach na horských hřbitůvcích, kde vladaří nad zrezivělými kříži jen lupina a ticho. Jen zakrákání vran a srnčí stopy v sněhu dávají svědectví o přítomnosti života v těchto končinách.

O vánocích přijíždějí plné vlaky lyžařů, kteří se rozběhnou ke Kubově Huti i k Hartmanicům, do Železné Rudy, na Špičák i k Hojsově Stráži, kde jsou skokanské můstky. Kolem ožehlých tváří vlaje šál při prudké jízdě a veselé oči přitakávají této zimní kráse.

Když se na slunečné straně rozzáří u závěje fialové hvězdičky rozkvetlých dřípatek a lýkovec přivábí první včely svým voňavým růžovým květem, to ještě není jaro.

K jaru patří prudká píseň spěchajících vod a teplý vánek, větrající hrob zimy; teprve na jaře ucítíme parnatý vzduch nad rozkvetlým trnčím, opojnou vůni střemch i duhový kvítek lechy. Užovka se protáhne v travách močálu a horský konipas zamrská ocáskem na kameni pod kočičkami vrb, jejichž pel padá do očí vod. Klenba boubínského pralesa se rozsvítí křehkou zelení rašících buků, rozhučí se lesy, štěpy s praskotem ohýbají své kmeny, voda prudce padající do koryta z vydlabaného kmene se rozstříkne a ochladí paty trav. Omládá i starý Krumlov uprostřed bíle kvetoucích stromů a u železniční trati před Kájovem rozkvetou zvláštní druhy sasanek.

Hospodyně ještě před velikonocemi bílí vesnická stavení, poprvé od zimy umyjí okna a pasáci se připravují na první pastvu. Vytáhli z kolny čtverec drnu a nakladli jej před dveře chlévů, aby si dobytek na některé skalnaté stráni nezlámal nohy. Než vyhnali krávy z chléva, skrápěla je hospodyně žitným dvojklasem, namočeným v svěcené vodě. Každý pasáček musil po staré zvyklosti prožít křest mohutným proudem vody, vychrstnutým náhle na jeho hlavu z plechové dížky. V ten čas je také sadba lesních stromků a na Šumavu přijíždějí první brigády...

Šumavské léto má barvu sytě zelenou a je rozvoněno senem a pryskyřicí pokácených stromů, zavoní sloupanou kůrou, štiplavým koňským potem, ovane nás vůní hřibů a podkořání i hořkým výdechem rozkvetlých arnik. Lesní paseky jsou rozeznívány dívčími hlasy a vystlány slunečním jasem, v rašeliništích zasyčí černá zmije, zažehne rubínové jiskry svých nehybných očí a její uštknutí bývá smrtelné. V ten čas vyskočí jelen z mraku much a skládá na hřbet své mohutné paroží tak plavným pohybem, jako by stál před filmovou kamerou. Sluší mu opravdu tato důstojná příprava k startu. U břehů Vltavy za Lenorou se rozhořely ohníčky pod zavěšenými kotlíky a první kanoisté odpádlovali k lipenskému jezeru. U Zátoně na travnatém hřišti natáhli volejbalové sítě a pionýři z blízkého tábora nastoupili k ranní rozcvičce. Vojáci spravují lesní cesty a u Rejštejna pionýrská služba vztyčila na stožár vlajku a připravila se k hlášení celodenního pracovního programu. V ten čas je i celé Povydří změněno k nepoznání. Stojí stan vedle stanu a pro opálená těla není vidět ani kameny. Dřevěný antigelský dvorec se ozývá písničkou šťastného mládí a senná brigáda suší seno za Klostermannovou chatou na Modravě. Je čas kopulace bělásků, sbírání borůvek a malin, doba dovolených i toulek na lesních pěšinách pod prchajícími oblaky za slunoher a motýlího letu.

Tady u Čeňkovy pily strmí Smetanův smrk, zasazený před sto lety na památku jeho pobytu v zdejší končině, vzpomíná i na malíře Josefa Navrátila, který tu maloval jeden výlet se všemi hosty svého hostitele Čeňka Bubeníčka, zde inspiroval svou vznícenou obraznost grafik Josef Váchal, jenž ze šumavských motivů vytvořil celý cyklus barevných dřevorytů prudké emocionality a básnické síly. Sem na Modravu, k Mrtvému lesu a na Javoří pilu přijíždíval Antonín Hudeček, lyrik mezi našimi krajináři, okouzlován zdejší utichlou barevností. I Alois Moravec rok co rok maluje zkroucené kořání kosodřevin nad hnědou rašelinitou vodou u Tří jezírek, v mechu jako krvavé krůpěje rudnou plody klikvy a modrají se kuličky vlochyně, k nerozeznání podobné borůvkám. Miluje trpasličí břízy, dřevěné vodoteče i fialové zvonky hořců panonských, které kvetou u Filipovy Huti na Zlaté stezce, odkud tolikrát maloval a kreslil panoráma lesů s mohutným dvojhřbetím Roklanu.

Když u Čertovy stěny zfialoví stráně kvetoucím vřesem i vzácným vřesovcem, vzpomínám na básnickou krajinomalbu Nerudovu a čítám si v knížkách Adalberta Stiftra, umělce z rodu velkých básníků a lidských spravedlivců, tak blízkého našemu srdci. Znovu a znovu čtu jeho Lesního poutníka, okouzluji se četbou jeho historického románu o Rožmbercích, který je upřímnou oslavou jeho i naší domoviny. Už za jeho Horní Planou neuzříme „srdce Vltavy“, neuslyšíme pod Čertovou stěnou kaskády jarního tání, velmi se změnila jeho rodná krajina u Frymburka i u Vítkova kamene. Od Svatého Tomáše je stále nádherný pohled na alpské velikány jako za jeho mládí. Jen Plešné jezero se nezměnilo a jako tehdy mohl bys i dnes sáhnout po nějakém svazku z přebohaté knihovny vyšebrodského kláštera. Myslím i na Mařákovy kresebné básně lesního příšeří, které objevil na své šumavské pouti, kdy rosa dlouho prodlévá na travách a mlha zjemňuje obrysy. Jen prsty deště ťukají do šindelů a probírají se ve vlasech trav. Když ztichnou, slyšíme jen srdce vod bít písní věčného života k našemu okouzlení vstříc šťastnému životu budoucích.