5. sněm Svazu obcí NPŠ + příspěvek J. Rippelové

5. sněm Svazu obcí NPŠ + příspěvek J. Rippelové
Author	Jiřina Rippelová
Date	2009-03-23
Source	TZ Svaz obcí NPŠ
Genre	internet
Respondent

Kašperské Hory – 23. března 2009 proběhl v hotelu Kašperk v Kašperských Horách 5. sněm Svazu obcí Národního parku Šumava. Mimo tradiční témata, která jsou důležitá pro udržení života a tradic na Šumavě v podmínkách Národního parku Šumava byla sněmem schválena a následně podepsána Dohoda o přeshraniční spolupráci v oblasti cestovního ruchu a kultury v regionu národního parku Bavorský les –Šumava. Dohoda byla uzavřena mezi Účelovým svazem obcí národního parku Bavorský les, Svazem obcí Národního parku Šumava, Regionální rozvojovou agenturou Šumava, o.p.s se sídlem ve Stachách a obcí Mauth.

Sněmu se účastnili tito významní hosté : senátorka Parlamentu ČR JUDr. Jiřina Rippelová, hejtmanka Plzeňského kraje Doc. MUDr. Milada Emmerová, CSc. a hejtman Jihočeského kraje Mgr. Jiří Zimola, kteří zároveň vystoupili na sněmu se svými projevy. Za senátora Parlamentu ČR Ing. Tomáše Jirsu, který se z důvodu nemoci nemohl jednání sněmu zúčastnit, přednesla projev starostka města Kašperské Hory Ing. Alena Balounová.

JUDr. Jiřina Rippelová – příspěvek

Vážené dámy a pánové, vážená paní hejtmanko, vážený pane hejtmane, vážení hosté.

Děkuji vám za pozvání na jednání 5. sněmu Svazu obcí Národního parku Šumava. Dobře asi víte, že problematiku obcí a NP Šumava sleduji už dlouhou dobu a důsledně. Jsem ráda, že šumavská příroda je natolik cenná a krásná, že si zaslouží nést označení národní park a jsem ráda, že šumavským obcím se daří rozvíjet se, i když někdy s obtížemi. Všímám si, že mnohé z šumavských obcí mají ve městech zvuk. Lidé sem rádi jezdí, vracejí se sem. O problematice Šumavy se nehovoří jen na sněmech obcí, na jednání zastupitelstev, ale i na půdě Senátu, na grémiích politických stran, prostě v nejvyšších patrech politiky. Situace obcí a obou národních parků na české i bavorské straně se velmi často ventilují jak v Mnichově, tak v Praze. A já si kladu otázku, jestli toho, co jsem právě řekla, je normální. Jestli je opravdu nutné, aby šumavské obce musely hledat zastání u svých hejtmanů a dokonce i u premiérů, mám na mysli bývalého bavorského premiéra Edmunda Stoibera a českého premiéra Mirka Topolánka. Budu upřímná. To, že šumavská kauza se bezvýsledně řeší už bezmála dvacet let, není znakem normality. V posledním, jarním čísle občasníku Správy Národního parku a V Chráněné krajinné oblasti Šumava, v novinách s názvem Nová Šumava, píše ředitel Správy parku František Krejčí, že letošní rok bude rokem dialogu. Na tom by nebylo nic špatného. O dialogu ale mluví Správa parku už dlouhá léta. O nutnosti dialogu hovořil jako první statutární ředitel národního parku Jiří Kec na počátku devadesátých let minulého století, mluvil o něm také ředitel Ivan Žlábek v druhé půli devadesátých let, slovo dialog skloňoval další ředitel správy parku Alois Pavlíčko a nyní o něm hovoří František Krejčí. Ráda bych se zeptala, jestli to, co mezi správou parku a obcemi bylo, byl opravdu dialog a jaké přinesl konkrétní výsledky. S tím šumavským dialogem je to podle mého názoru trochu jako s turistickým přechodem Modrý sloup. Všichni ředitelé šumavského parku hovoří o tom, že ho chtějí, ale Modrý sloup zůstává uzavřený, navzdory přání obcí, navzdory žádostem Svazu obcí, navzdory interpelacím hejtmanů, navzdory politickým jednáním na Šumavě, v Plzni, v Českých Budějovicích, v Praze, v Mnichově i v Berlíně. Nechci zpochybňovat existenci Národního parku Šumava. Jistě jsme všichni rádi, že v šumavském regionu národní park vznikl, že přitahuje turisty a návštěvníky Šumavy, že dává lidem na Šumavě práci. Patrně se těžko najde někdo, kdo by ho chtěl zrušit, protože právě etiketa národního parku je v dnešní přetechnizované době cennou marketingovou značkou. Na Správě parku pracuje celá řada pro věc zapálených, erudovaných a skutečně kvalifikovaných lidí. Můžeme diskutovat o tom, jestli je jich tam málo nebo moc, ale to nyní ponechme stranou. Zamysleme se společně nad tím, proč v letošním roce, v roce 2009, osmnáct let po založení Národního parku Šumava, by měl teprve začít dialog o koncepčních věcech obcí a parku. Není na začátek takového dialogu příliš pozdě, neměly být věci, která zajímají šumavské obce i park, už dávno prodiskutovány? Neskrývá se pod hezkým slovem dialog něco trochu jiného, co dialogem ve skutečnosti není? Zastavím se u několika bodů, které podle mého názoru hrubě porušily pravidla dialogu, po kterém ředitel Krejčí, doufám upřímně, volá. Začalo to v roce 2004 škrtáním nul. To je věc mediálně dostatečně známá, diskutovalo se o ní a diskutuje se o ní, zatím bezvýsledně. Vysvětlím. Správa parku připravila na září roku 2004 dlouho požadovanou novou zonaci. Zonaci koncipovaly týmy odborníků, lesníků, zoologů, biologů. Počítalo se s tím, že I. zóny ochrany přírody (ve kterých se většinou nezasahuje proti kůrovci) budou tvořit 36 % plochy parku, ale až v roce 2050. Nejbližší malé rozšíření mělo podle těchto vědeckých podkladů proběhnout v roce 2014, další mělo být v návaznosti na rozšíření bezzásadového území v Národním parku Bavorský les, plánovaném na rok 2027. Nakonec ale bylo všechno jinak. Na základě nezávazné tiskové zprávy Ministerstva životního prostředí bylo zčistajasna vyhlášeno, že na Šumavě by mělo být 30 % bezzásahového území zřízeno do pěti let. Správa parku si pro tohle šokové rozšíření našla spojence přes tehdejšího náměstka ministra životního prostředí ČR a nyní ředitele Odboru ochrany přírodních zdrojů Evropské komise Ladislava Mika. Miko pomohl, vždyť měl dlouholeté vazby na řadu vědců i na Hnutí Duha. Tedy na organizaci, která se na Šumavě dlouhodobě angažuje a chce tu prosadit až 50 % plochy divočiny, kde se nebude proti kůrovci vůbec zasahovat a kde stromy budou umírat vstoje. Jen malá odbočka: Hnutí Duha zhruba před týdnem vydalo za jihočeské vědce tiskovou zprávu o tom, že Šumavě nejvíc uškodilo kácení stromů. Můžeme se ptát, proč si tiskovou zprávu nevydali sami jihočeští vědci, kteří se v internetových diskusích velmi často chlubí svými publikačními kredity. A jsme u jádra věci. Skutečným tiskovým manažerem šumavských lesních ekosystémů není totiž nikdo jiný než Hnutí Duha. Dokonce i ministr životního prostředí přiznal, že s nimi šumavské záležitosti konzultuje. Hnutí Duha, jehož napojení na ministerstvo životního prostředí byl zdokumentováno v listopadu roku 2008, se stalo v šumavských věcech významným lobbyistou. Vraťme se však k oné vědecky připravené zonaci, o které jsem před chvílí mluvila. Hnutí Duha bylo jedním z významných hráčů, kdo podporovali zonaci jinou, rychlejší. Správa Národního parku Šumava na jaře 2005 u „vědecky připravené“ zonace jednoduše škrtla nuly u časových pásem 10, 30 a 50 let, v nichž se měla bezzásadová území rozšiřovat. Tím se dostala na 30 % bezzásahovosti do pěti let, čímž uspokojila jak šumavské lobbyisty, tak Hnutí Duha. V listopadu 2006 posvětil ministr Bursík Zásady diferencovaného managementu. Diferencovaný management na Šumavě platí, a to navzdory tomu, že jeho předchůdce Libor Ambrozek novou zonaci zrušil na jednání v Modravě v dubnu 2006 a navzdory správní žalobě šumavských obcí proti postupu ministra Bursíka. Bursíkovy zásady znamenají ponechání 20 % plochy lesů parku k samovolnému vývoji a 10 % s výjimečnými zásahy, a to s termínem ihned. Šumavské obce se snažily tento šokový management lesů napadnout, ale neuspěly. Ministr Bursík prohlásil, že kůrovec je přítelem šumavských lesů. Po Kyrillu byl tento šokový management posvěcen. Kalamitní dřevo se v NPŠ nevyklízelo nejen na území I.zón, ale i na části II. zón. V šumavském parku tak proběhla de facto nová zonace, i když nikoli de iure. A ještě jedna věc: Správa parku loni v médiích tvrdila, že napadeného dřeva je tu „jen“ 200 000 kubíků, tedy tolik, kolik dělaly loňské kůrovcové těžby. Zbývá podotknout, že bývalý ředitel Správy Národního parku Šumava Ivan Žlábek, kritizovaný za drastické těžby, byl pro vysoké kalamitní těžby odvolán. Loňské kůrovcové těžby jsou druhé nejvyšší v historii šumavského parku. Dnes se však říká, že to nejsou těžby drastické, ale „ekologické“. Něco podobného Správa parku provedla s perlorodkou. Zájmem skalních ochranářů, kteří po roce 2003 obsadili klíčové pozice na Správě parku, je turistickému splouvání horního toku Vltavy zabránit. Argumenty správou provedeného odborného monitoringu sice potvrdily, že perlorodka se v tocích šumavských řek prakticky nevyskytuje, a to ani tam, kde se splouvá, ani tam, kde nesplouvá. Potvrdily i to, že na středním úseku horní Vltavy mezi Soumarským mostem a Pěknou se nevyskytuje pstruh, tedy druh, který perlorodka nutně potřebuje ke svému vývoji. Výsledek odborného monitoringu však správa parku vzápětí popřela, protože se jí argumentačně nehodil. K dementi využil park své kontaktní osoby na Agentuře ochrany přírody a krajiny. Tato agentura plus Hnutí Duha vydali dementi tohoto odborného monitoringu. Loni dokonce Správa parku pohrozila úplným uzavřením řeky pro vodáky. V současné době se snad rýsuje naděje na kompromis. Ještě jedna věc mě trápí. Možná jsem ji měla jmenovat na prvním místě. Jde o turistické přechody mezi Národním parkem Šumava a Národním parkem Bavorský les. Ty totiž zatím neexistují, přestože oba parky už čtyři roky tvrdí, že vytvářejí jeden souvislý „bilaterální“ park. Hodlají dokonce požádat federaci Europarc o statut přeshraničního národního parku. Přechody mezi parky jsou více než důležité. Oba parky tvrdí, jak se oblasti ponechané po kalamitách bez zásahu na obou stranách hranice, samy od sebe zmlazují, ale veřejnost nemá do těchto míst přístup. Je tu zelená opona se zákazem vstupu. Průchod do hraničních oblastí by lidem umožnil konečně na vlastní oči zhodnotit, jak kalamitní plochy vypadají. Po masivní kritice ze strany šumavských a bavorských obcí se ministr Bursík 15.9. 2008 setkal se se svým bavorským kolegou Otmarem Bernhardem v Železné Rudě, a to bez přítomnosti zástupců šumavských obcí. Oba ministři uzavřeli dohodu o třech turistických přechodech mezi oběma národními parky (přestože se do té doby veřejnosti tvrdilo, že jakýkoli přechod musí projít několikaletým hodnocením vlivu na životní prostředí EIA). Dohodli se i na zřízení velké přeshraniční bezzásahové oblasti divočiny o velikosti 13 800 ha, tzv. Divokého srdce Evropy. Pro srovnání připomínám, že zatím největší české bezzásahové území, Javorina v Bílých Karpatech, má výměru 166 ha. Písemná dohoda o třech přechodech ale zatím podepsána nebyla a my nevíme, jestli toto Divoké srdce Evropy existuje nebo ne. Správa šumavského parku už sice vydala leták nazvaný Divoké srdce Evropy s předmluvou Ladislava Mika, ale nikde se v ní nedočtete, jestli tohle území už vzniklo nebo teprve vznikne a za jakých podmínek. Osobně bych šumavským obcím ráda doporučila, aby důsledně sledovaly přípravy na status bilaterálního parku i stav žádosti o udělení Diplomu Rady Evropy. Oficiálně posvěcený bilaterální park spolu s diplomem a Divokým srdcem Evropy se totiž stanou nepřekonatelnou překážkou při otevírání dalších turistických přechodů mezi oběma parky. Proto myslím, že před přijetím těchto dokumentů by šumavské obce měly mít jasně a termínově dojednáno se správou šumavského parku, kdy a za jakých okolností bude otevřeno všech pět požadovaných turistických přechodů. Včetně těch, které umožňují přístup českých turistů do lokality Hochschachten, na Velký Roklan a na horu Luzný v Národním parku Bavorský les. Jinak totiž hrozí, že žádný další turistický přechod mezi oběma parky už otevřen nebude.

Vážené dámy a pánové, nejsem proti myšlence šumavské divočiny. Musí být však jasně řečeno, za jakou cenu ji na Šumavě budeme mít, musí být stanoveno, jestli to bude divočina jen pro hrstku vědců, kteří ji budou monitorovat nebo jestli bude sloužit i pro obyvatele a návštěvníky Šumavy. Říkejme lidem věci otevřeně a dbejme víc na jejich přání. To je moje přání pro Šumavu.

Tisková zpráva, příspěvek senátorky J. Rippelové