Skončil čas zkamenělých slz

Z sumava-corpus
Verze z 10. 4. 2017, 02:48, kterou vytvořil Michal Horejsi (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „{{MediaBankArticle |Title=Skončil čas zkamenělých slz |Author=Libor Budínský, |Date=1997/08/01 |Source=Lidové noviny |Genre=tisk }} Pytlák je ztres…“)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání


Skončil čas zkamenělých slz
Author Libor Budínský
Date 1997/08/01
Source Lidové noviny
Genre tisk
Respondent

Pytlák je ztrestán na hrdle, šlechta si hledí vzácných mlžů. Již v 16. století jsou z kolonií perlorodek získávány perly. Později vznikají i speciální nástroje, místo zabíjení je mlž šetrně otevřen a opět vrácen do vody. Daleko největší ochrany však požívá dnes. Ale dávno nejde o perly.

Zapomenutý kout šumavské divočiny. Poslední vesnice na hony vzdálena, kilometry lesem, křížení špatných cest. Dvakrát doleva, rovně, doprava. Nebo zase doleva? Nikde ani živáčka, bloudění. Jediný orientační bod můstek přes řeku. Konečně. Bedlivě utajená národní přírodní památka, pro svůj význam zařazená mezi biogenetické rezervace Rady Evropy, bezkonkurenčně nejvýznamnější středoevropská lokalita perlorodky říční. Na deseti kilometrech prudké řeky žije sto tisíc kusů kriticky ohroženého mlže, tedy snad až dvojnásobek zbývající středoevropské populace (ta je odhadována na zhruba 140 tisíc kusů).

Škeble plná tajemství

Perlorodka není původním živočišným druhem, do českých řek byla pravděpodobně zavlečena ze Skandinávie svým hostitelem lososem v dobách středověku. Podle jedné z hypotéz ji až aktivita člověka, především odlesnění břehů řek, umožnila rozšíření. Nejprve v podhůří, později i v horách. Na Šumavě je tudíž poměrně krátce, až od vzniku četných skláren. Zde perlorodka osídlila prostředí pro jiné druhy téměř nevyužitelné -oligotrofní toky, které nemají téměř žádnou vlastní produkci živin. Rybáři tomu říkají hladové vody, ale právě takové prostředí je pro perlorodku nejlepší, zde se dožívá 100 ale i 130 let a do 90 let plodí (v úživnějším prostředí se jí urychluje metabolismus, rychleji stárne a dožívá se třeba jen pouhých třiceti let). Potravně se vzácný mlž váže na odumřelou rostlinnou hmotu, která nevzniká ve vodě, ale na povodí, a skrze pramínky přichází do řeky. Dlouho tak převládala představa, že perlorodka přežila jen tam, kde zůstala zachována čistá voda (vadí jí kyselé deště), tedy v opuštěném, ekologicky nenarušeném pohraničí. Až v poslední době se zjistilo, že chemie není jediným zhoubcem kolonií perlorodek, které se v posledních letech nereprodukují. "Příčinou je kupodivu hladovění. Vlivem dlouhodobých změn pozemků, půdy a vegetace dochází k podstatné změně v organické hmotě, která tvoří její potravu. Zhoršuje se kvalita, ještě tak stačí dospělým živočichům, ale ne už mladým. Člověk perlorodce život umožnil, a když odešel, přestalo se hospodařit selským způsobem, louky zarůstaly a měnily se v mokřiny, trpěla tím právě perlorodka. Teď je otázka, zda nechat přírodu, která dělá vše správně, nebo u kriticky ohrožených živočichů něco trochu řídit, aby se tato společenstva udržela," soudí Jaroslav Hruška, který vybudoval zdejší stanici a již patnáct let se zabývá záchranou perlorodek. Odborným garantem celého programu je Agentura ochrany přírody a krajiny.

Za France Josefa

Pracovní stůl, kanape, lednička, kamna. A spousta laboratorního skla, přístrojů, knih. Něco jako malá chatka. Či chatrč, výzkumné centrum, okolo spousta potůčků, tůní a ramen odvedené řeky, největší přírodní laboratoř perlorodky říční. Řízená rezervace a modelové území pro ostatní lokality. Od Novohradských hor po Ašský výběžek je jich vytipováno, v závislosti na geologických, půdních i klimatických nárocích, celkem třináct, v povodí Blanice, Vltavy, Malše a Rokytnice. Tam ještě perlorodka žije a její populace by mohla být zachráněna. "Když se ze všech lokalit podaří zachránit jednu či dvě, už to bude úspěch. Hlavním problémem je stagnující reprodukce. Většina perlorodek je stará padesát až sto let, chybí dorost. Prvním úkolem polopřirozeného odchovu je proto doplnění mladých ročníků. Vstupujeme do přirozeného procesu určitými zásahy, například se nám daří zvýšit množství malých perlorodek uvolňovaných z ryb tím, že z povodí odlovíme část ryb, vykoupeme je ve vanách s velkým množstvím larev a znovu je vypustíme do povodí. Ale ukázalo se, že to nestačí, protože stejně nevyrostou. Proto se snažíme budovat umělá ramena řek, kde připravíme potravně vhodné prostředí. Sem pak jsou mladé perlorodky z ryb uvolňovány a my máme zhruba deset let času na to, abychom zlepšili i podmínky v hlavním toku řeky, respektive v celém povodí," vysvětluje ochranář Hruška s tím, že na jeho domovském území se mu zatím program daří. Odchoval již třicet tisíc nových jedinců do věku pěti let a zdejší populaci, kterou tvoří sto tisíc dospělých mlžů, mnohdy narozených ještě za vlády císaře Františka Josefa, považuje již za zajištěnou. "Já jsem optimistou, bez toho by to vlastně nešlo ani dělat. Ale všechna čísla nám budou k ničemu, když nebude fungovat příroda, které to nakonec stejně musíme předat," říká Jaroslav Hruška.

Vandal, nebo obchodník

Už samo jméno mlže odráží schopnost tvořit perly coby druhotný produkt schránky. Buňky na plášti vylučují uhličitan vápenatý ve formě perleťoviny a tvoří z něho schránku. "Představa o zrníčku, které se uvnitř perlorodky obalí a vznikne perla, je chybná. Buňky jsou uvnitř pláště, tam nemůže zrnko spadnout. Pouze když se něco zaseklo a poranilo plášť. Tak to dělají Japonci, skalpelem poraní plášť a vsunou tam tělísko, v přírodě k tomu dochází někdy při velkých vodách, když se valí štěrk, ale spíše tehdy, když se naštípla schránka," popisuje Jaroslav Hruška tvoření perel. To však může probíhat jen v dobách, kdy roste schránka mlže. Naposledy tak české perlorodky "rodily zkamenělé slzy" zhruba před padesáti lety (skutečně hodnotná perla se však vyskytovala zhruba v jednom ze tří až pěti tisíc jedinců). V programu záchrany samozřejmě o perly nejde a nebudou hrát žádnou roli ani v případě, že se perlorodkám začne opět dařit. Právě proto Jaroslava Hrušku mrzí, že v místech, kde řeku protínají turistické stezky, nachází mnoho zničených schránek. "Největší nebezpečí je však obchod. Dnes se kšeftuje se vším a ani perlorodky nejsou výjimkou. Spodní část řeky, kde vede silnice, je vykradená a to nedělají turisté, ale obchodníci s chráněnými živočichy," stěžuje si ochránce Hruška. Většina takto získaných mlžů údajně směřuje do potoků na soukromých pozemcích v Německu. Perlorodka, nikoli jako zdroj perel, ale jako ozdoba vlastních potoků, je tam prý velmi žádána.

(Respektujeme přání Jaroslava Hrušky a neuvádíme informace vedoucí k přesné lokalizaci kriticky ohrožené perlorodky říční.)

Reprodukce Zajímavý je reprodukční proces perlorodky říční. Samci vypouštějí spermie, samička je nasává a oplodní vajíčka. Asi za měsíc jsou živé larvičky vystříknuty samičkou do vody (od jedné samičky dva až tři miliony ve velikosti O,O3 milimetru). Když se tyto larvičky čistě náhodou dostanou do žaberního aparátu ryby, zaříznou se do tkáně a mohou se dále vyvíjet - pouze však na lososech a pstruzích potočních (u jiných ryb jsou obrannou reakcí zničeny, což platí iv případě podruhé napadeného pstruha či lososa). "Proč se jiné ryby dokážou larvy zbavit a pstruh ne, to je zázrak přírody. Ostatní ryby by však nebyly schopny splnit úkol, který perlorodka pro svou reprodukci potřebuje, vynést ji nahoru proti proudu řeky. Na dlouhé vzdálenosti to činí losos, na krátké pak pstruh," vysvětluje Jaroslav Hruška. Pstruh snese až tisíce larev, které v jeho žábrách vyrostou desetkrát (doba vývoje v těle hostitele je závislá na teplotě vody, zhruba od tří do jedenácti měsíců). Pak se mladý živočich vypouzdří, klesne na dno a snaží se rychle zahrabat až do hloubky deseti centimetrů (kde žije do doby, než vyroste). V současné době však reprodukční proces končí zde, mladá perlorodka dál neroste a umírá.