Ráj na pohled

Ráj na pohled
Author	Marek Šálek
Date	1997/03/20
Source	Mladá fronta Dnes
Genre	tisk
Respondent

DO ČESKÉ KRAJINY SE VRACEJÍ NĚKTERÁ ZVÍŘATA. ZDÁ SE, ŽE PŘEDČASNĚ.

Na Labe připluli bobři a pod střechou Týnského chrámu v Praze se uhnízdil pár sokolů. Každé jaro se na venkově objevuje víc a víc motýlů, v moravských řekách je už zase možné chytit jesetera. Vlčí smečka v Beskydech odchovala mláďata. Vše nasvědčuje tomu, že se česká příroda konečně uzdravuje.

Zoolog Jan Buchar vloni narazil při návštěvě své rodné vesnice v Podkrkonoší na pavouka slíďáka, kterého tu naposledy spatřil v roce 1948. Podobné změny pozoruje také u motýlů. "Ještě to není jako za mého mládí, kdy jich seděly na každé louži desítky, ale už se to výrazně zlepšilo," říká docent Buchar a uvádí, že na některá místa se vrátil i žluťásek a otakárek fenyklový, kteří předtím nebyli k vidění desítky let.Čím to je? Ulevilo se snad českému hmyzu po návratu demokracie? Je tu dnes k dýchání o tolik čistší vzduch než před rokem 1989?Je pochopitelně lákavé tvrdit, že uzdravování přírody souvisí s rozkladem komunistické moci. Například celkové emise hlavních látek znečišťujících ovzduší skutečně za uplynulých sedm let poklesly přibližně o jednu třetinu. Vědci však před takovým zobecněním varují a upozorňují, že návraty zvěře do krajiny mají obvykle rozmanitější a méně jednoznačné důvody. Parafrázují tak svého o dvě generace staršího kolegu Julia Komárka, který už v roce 1942 v doslovu své knihy Česká zvířena napsal: "Jisto jest, že živočišné společenstvo oživující naše země není útvar strnulý." Slavný zoolog měl na mysli časté případy spontánního stěhování i zavlékání zvířete člověkem, ale zejména přirozené kolísání, které zkrátka čas od času přinese zvěři "šťastné roky".

HEMŽENÍ V TRÁVĚ

Zásahy do krajiny, které v padesátých letech zorganizovaly státní úřady, však rozhodně za ukázku přirozeného kolísání označit nelze, neboť obrátily mnoho přirozených dějů naruby.Jako první zmizely koroptve. Rozorání mezí je zbavilo úkrytu, používání pesticidů je připravilo o semena plevelných rostlin a z půdy, deptané těžkou mechanizací a chemikáliemi, nakonec zmizely i další složky koroptví potravy. Těžké časy nastaly i dalším ptákům, například dudkovi, jehož obživa závisí na volně se pasoucím dobytku, nebo strnadovi, kterému se daří ve vlhčích nížinách s rozptýlenou zelení. Taková místa od konce sedmdesátých let přestala existovat.V poslední době se projevuje obrat k lepšímu. V Podyjí se znovu objevují dunajské druhy ryb a obojživelníků, břehy českých rybníků si oblíbili kormoráni a jeřábi.Oldřich Syrovátka z Entomologického ústavu Akademie věd často navštěvuje oblast mezi Slavonicemi a Jindřichovým Hradcem, přezdívané Česká Kanada. Říká: "Přibývá různých chrobáků, střevlíků a dalších brouků, kteří většinou ani nemají české názvy." Podobně mluví i soukromý farmář Miroslav Šrůtek z Benešova nad Lipou, který už pět let dodržuje zásady ekologického hospodaření. "Nevím jak u družstevníků, ale v mojí půdě se to hemží vším možným." Biologové se obecné příčiny takového zmrtvýchvstání ostýchají formulovat, ovšem v případě motýlů je to prý jasné: za minulého režimu museli zemědělci orat až k silnicím, neboť na úrodu čekalo i sovětské politbyro. Dnes některá místa leží ladem, zarůstají, a tak přibývá míst vhodných k líhnutí motýlích housenek. Brněnský ornitolog Karel Hudec dodává: "Nejživěji je tam, kde zemědělci nemají na hnojiva, případně ani na obdělávání půdy."

PŘIPLOUVÁ BOBR

Přírodovědci - v obavě před politickým zneužitím jakéhokoliv jednoznačného soudu - doporučují zamýšlet se nad každým živočichem zvlášť. Podle abecedy by přišel mezi prvními na řadu bobr.Zatímco v osmnáctém století byly české potoky i řeky plné bobrů, o dvě stě let později po nich nebylo ani památky. Genocida začala komerčním využíváním téměř všech částí bobřího těla. Žlázy naplněné říjným sekretem zpracovával voňavkářský průmysl, sádlo se schraňovalo jako univerzální lidový lék. Za léčivé se pokládala i bobří varlata, krev, kosti a zuby. V roce 1956 začalo umělé vysazování bobrů ve Švýcarsku a o deset let později v Rakousku. Bobrům - pokud se zrovna neperou a nehrozí jim infekce - se daří i v poměrně špinavé vodě, a tak se někteří odvážlivci vydali i naším směrem. První narušitel hranic mezi zeměmi NATO a Varšavské smlouvy byl zaregistrován roce 1984 jižně od Hodonína: po průniku železnou oponou postupoval po řece Moravě a Jihlavce, ale u Dačic ho přejel vlak.Na českém úseku Labe se bobr objevil v roce 1993. Odpověď na otázku, jak se sem dostal, není nijak složitá. "V okolí Magdeburku, kde jsou bobři už desítky let přísně chráněni, došlo k přemnožení. Mláďata si hledala obživu jinde a tady jí našla dost," říká Pavel Benda ze Správy Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce, který bobry už několikrát spatřil na vlastní oči a nedávno našel u Děčína i "přesýpací hodiny" vykousané bobrem v kmeni topolu.Dál než do Ústí nad Labem se bobři zatím nedostanou. Brání jim v tom přehrada pod Střekovem, sevřená z jedné strany mezinárodní silnicí a z druhé železničním koridorem Praha-Berlín. "Úživnost" patnáctikilometrového úseku mezi státní hranicí a přehradou pod Střekovem odhaduje Pavel Benda na deset bobrů. V současné době jsou tu však nanejvýš tři a jejich budoucnost je navíc nejistá. Prvního samce, který se objevil na českém území, našli ochranáři zastřeleného a napůl staženého z kůže. Jeho potomky zase ohrožují plány podniku Hydročez na vybudování dvou přehrad u Děčína.

SOKOL NA EXPORT

Důležitým indikátorem celkového stavu životního prostředí jsou dravci. Ti stojí na vrcholu potravní pyramidy, a proto se na nich nejvíc projevují účinky nejrůznějších škodlivin.Sokola stěhovavého člověk vyhubil bez jediného výstřelu. Stačilo používat pesticidy, zejména DDT, a v organismu sokola se začaly hromadit chemikálie z těl ulovených kořistí. Samice sokolů dokonce snášely tak křehká vajíčka, že je nemohly vysedět - praskaly pod nimi skořápky.Od sedmdesátých let platí pro DDT zákaz, poločas rozpadu DDT končí právě v těchto letech. Na Západě probíhá rozsáhlé vysazování sokolů a například v Německu se už jejich množství začíná přibližovat někdejšímu stavu. U nás probíhá regenerace pomaleji - v současné době hnízdí v Čechách deset párů sokolů.Jedna sokolí rodina se uhnízdila v centru Prahy, v krovech Týnského chrámu na Staroměstském náměstí. Jako důkaz "ekologizace" hlavního města však taková zpráva příliš neposlouží. Pražská volba souvisí u sokolů s tím, že zdejší holubi už ztratili většinu přirozených instinktů a řada z nich je nemocná či zraněná, takže ulovit si nějakého nedá příliš práce.Zatímco centrum Prahy je pro sokola téměř ideální nikou, volná krajina mu přináší spoustu nebezpečí i po odeznění účinků DDT. Chybějí v ní totiž osamělé stromy, a tak sokolům nezbývá než dosedat na sloupy vysokého napětí. Zkrat, ke kterému dojde při kontaktu s ocelovou konzolí a doteku křídla o vodič, bývá obvykle smrtelný.Nejisté vyhlídky sokolů násobí i vykradači hnízd, neboť v zemích Středního východu je možné získat za jednoho dravce k sokolnickým účelům deset tisíc dolarů a v případě, že reaguje na pokyny v arabštině, ještě o třetinu víc. A zatímco v Anglii kvůli tomu hlídá vejce dravců v době hnízdění britská armáda, u nás na to musí stačit několik mladých dobrovolníků z řad ekologických organizací.

NÁVRAT ŠELEM

Dokladem toho, že k sebevědomému partnerství s divokou přírodou máme zatím daleko, může být historie šelem na našem území.K vyhubení rysa docházelo dlouhá staletí. Nejdříve - v 16. století - zmizel z úrodného Polabí. Nejdéle, až do poloviny minulého století, se udržel v jihočeském pohraničí.V osmdesátých letech ochránci přírody vypustili na Šumavu 17 rysů. Od té doby myslivcům vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Díky tomu, že rodiče rysů zahánějí svá mláďata už v prvním roce života, aby si našla svoje vlastní loviště, obsadil rys v poměrně krátké době nejen vylidněnou Šumavu a Novohradské hory, ale i hustě zabydlené Vodňansko, Netolicko a Písecko. V posledních měsících byl pozorován dokonce v Brdech, na Křivoklátsku a na Benešovsku.Stížností myslivců a zemědělců přibývá. Děčínský zoolog Pavel Benda připouští, že rys může lovit i na pohled zdravou zvěř, ale dodává: "Zvířata, která na něho nejsou zvyklá a ignorují ho nebo se chovají jinak nenormálně, za svou neznalost pochopitelně zaplatí, protože šelma si vybírá jako kořist jedince se špatnými instinkty." Ochránci přírody argumentují ve prospěch rysa rovněž tím, že mezi jeho časté úlovky patří zvířata nemocná vzteklinou. "Stalo se zvykem za každou zdechlinou vidět rysa, ale jen hloupé zvíře jde po úplně zdravém zvířeti, protože to znamená zbytečný výdej energie," vysvětluje Pavel Benda.Dnes žije v Čechách nejméně 150 rysů. Například v hospodách na Českolipsku se vypráví, že jen v tamním kraji jich žije patnáct. Pracovníci Správy CHKO Labské pískovce však považují takové řeči za důkaz hysterie. Podle nich se v blízkosti česko-saských hranic uživí nanejvýš šest šelem. Za důkaz, že kampaň proti rysovi je bezdůvodná, považují i to, že dosud nikdo z okolí nepožádal o náhradu škody způsobené rysem.

ČEKÁNÍ NA LOSOSA

Když Londýňané vyhodili v padesátých letech ze svých domácností kamna na uhlí a instalovali topení na plyn, vrátily se do města vlaštovky. Následné vyčištění anglického průmyslu a vybudování "rybochodů" kolem přehrad na Temži umožnilo zase návrat lososů."Na takový signál aktivního přístupu k ochraně životního prostředí zatím čekáme marně," říká brněnský zoolog Karel Hudec. Návrat raků do českých vod, který občas bývá v podobné souvislosti zmiňován, prý za nic takového považovat nelze. Jde o raka kanadského, zavlečeného sem z Ameriky, který snese mnohem větší znečištění než původní rak říční. O tom ostatně svědčí i nedávný nález živého raka, spokojeně přisátého u výtoku městské kanalizace v Ústí nad Labem.Spolehlivým indikátorem změn na živočišné scéně jsou ptáci, kteří mají díky křídlům největší svobodu pohybu. Česká společnost ornitologická uvádí v této souvislosti následující čísla: V republice dnes hnízdí 202 druhů ptáků. 87 z nich nevykazuje žádné změny. 35 druhů přibývá. 80 druhů jednoznačně ubývá.Přírodovědec Vojen Ložek je už v důchodu, a tak má dostatek času na pěší pochody českou krajinou. Svou zkušenost hodnotí těmito slovy: "Krajina se rozbíjí na kousky, příroda je stále fádnější. Na některých místech sice dochází ke zdivočení, ale celek se ničí." Tvrzení, že "příroda se zlepšuje" označuje náš přední zoolog za "ideologický blábol". "Proměny některých území v zanedbanou džungli jsou důkazem rostoucí pohodlnosti člověka," říká.Jedno ze zdivočelých zákoutí Vojen Ložek nedávno objevil přímo uprostřed Prahy, mezi bludištěm a lanovkou na Petříně. "Nemohl jsem tam prolézt ani po čtyřech," říká sedmdesátiletý přírodovědec, který si podobné zážitky přiváží i ze svých výprav na venkov. "Lidé si myslí, že už přírodu nepotřebují a vnímají ji nanejvýš jako tělocvičnu, bazén nebo sjezdovku. Jinak je nezajímá. Honí se, aby měli na dovolenou u moře, zatímco u potoka kousek za vsí byli naposled před svatbou."

MIŠO ZABIJÁK

Svá první mláďata nedávno odchovala v Beskydech smečka vlků, která se tu objevila v létě před dvěma roky. Bouřlivá atmosféra, která výskyt vlků od první chvíle provází, se tím nijak neuklidnila, spíš naopak. "Lidé odvykli žít vedle šelem," říká Dana Bartošová ze Správy místní chráněné oblasti a upozorňuje, že chovatelé ovcí nechávají svá stáda venku i v noci, zcela nechráněná, bez bači a bez psů. "Kdo přijede dohlédnout na své stádo jednou týdně o víkendu, nemůže se divit, když mu vlk nějakou ovci roztrhá," říká zooložka z Beskyd.Podobný rozruch občas vyvolá na Moravě i medvěd.Jedno z dosud posledních setkání domorodce s medvědem se odehrálo v roce 1989 v Nízkém Jeseníku. Mládě zatoulané ze Slovenska se poprvé ukázalo u vsi Těšíkov. Odtud je lidé vyhnali, a tak se dalo na pochod. Během několika dní došlo na předměstí České Třebové a zamířilo přes Vysočinu na Drahanskou vrchovinu. Ochránci přírody se pokoušeli přimluvit za medvěda u veřejnosti a kontaktovali Českou televizi. Ta jim navrhla, ať se ozvou "až něco bude".Medvědovy dny se sečetly u Prostějova. Zatímco v Rakousku, kam zabloudil medvěd ze Slovinska, probíhala ve stejné době ve prospěch šelmy veřejná sbírka na zakoupení partnerky, prostějovské oddělení VB povolalo do zbraně myslivce se psy, členy městského zastupitelstva a odstřelovací protiteroristické komando. K zátahu došlo u obce Pivín. Když lovci medvěda spatřili, naskákali do vozů a rozjeli se za ním do pole vojtěšky.Štvanici, která následovala, zvíře ještě přežilo. Medvědobijci se vrátili do vesnice. Tam se mezi ně vmísili účastníci právě probíhající konference Českého svazu ochránců přírody, kterým se podařilo muže přemluvit, aby medvěda nezabíjeli. Lovci jej nakonec zasáhli uspávací střelou, ale přítomný veterinář jehlu při vytahování zlomil a způsobil tím medvědovi vnitřní poranění, kterým zvíře po čtyřech dnech v olomoucké zoo podlehlo.Od té doby se vztah české společnosti k medvědům příliš nezměnil. "Máme je rádi kreslené v televizi a plyšové v postýlkách, ale jak se objeví v přírodě, uděláme si z něj terč svých problémů," říká brněnský novinář Petr Jokeš referující o novodobých konfliktech mezi člověkem a šelmami na stránkách časopisu Veronica. Jeho slova potvrzuje Jiří Malina, který má na starosti myslivost na Okresním úřadě v Bruntálu: "Jakmile mě někdo potkal, hned se ptal, kdy půjdeme střílet," vzpomíná na zdejší zjevení medvěda v roce 1992.Zatím poslední zprávy o medvědovi na našem území pocházejí z roku 1994. Tehdy stačilo, aby na úpatí Beskyd povalil několik včelínů a v místních novinách se objevil titulek "Mišo zabiják".

MÁME RÁDI PŘÍRODU

"Příroda nezná přetvářku. Prostředí je buď vhodné a patřičný druh v něm žije, anebo nevhodné a pak druh migruje nebo vymírá," říká Jan Plesník z Českého koordinačního centra Světového svazu ochrany přírody (IUCN). Dodává, že pro "návrat divočiny" nebude zpočátku důležitá ani tak čistota vody, vzduchu a půdy, jako spíš náš obecný vztah ke krajině, k přírodě a vůbec k prostředí, které nás obklopuje. "Za určitých okolností jsou miliardové investice na ochranu životního prostředí k ničemu," říká Jan Plesník.Kdybychom mohli brát vážně některé výzkumy veřejného mínění, nemuseli bychom se ničeho obávat. Lidé se podle nich nepovažují za nepřátele přírody, ba právě naopak. Úcta k ostatním živočichům či láska ke krajině vystupují v žebříčku našich hodnot na prvních pozicích, hned vedle pevného zdraví a spokojenosti v manželství.Loňský výzkum firmy GfK ovšem ukázal i něco jiného. Tomu, abychom byli ochotni své hluboké soucítění s přírodou nějak konkrétně vyjádřit - třeba jen podepsat petici proti plánované dálnici protínající přírodní rezervaci - či dokonce něco obětovat, brání přinejmenším dvě věci. Při troše zjednodušení je lze vyjádřit jednou větou: ti druzí toho dělají pro přírodu ostudně málo a my sami na to nemáme dost času. Na nedostatek času si stěžují zejména vysokoškolsky vzdělaní muži ve věku od 35 do 55 let."Až jednou zařídíme vše potřebné, vyřídíme vše důležité a koupíme vše nezbytné, pak se konečně dočká i příroda," ironizuje výsledek průzkumu sociolog Jan Keller z brněnské Masarykovy univerzity, spoluautor knížky Hodnoty pro budoucnost.

DUHA NAD VYDROU

Když bude krajina zdravá, zvěř si do ní cestu najde. Tak lze formulovat názor přírodovědců, kteří se domnívají, že s ochranou jednotlivých druhů dnes už nevystačíme a že je třeba vytvářet podmínky pro uzdravování celých ekosystémů. Jakýmsi zjednodušeným záznamem o budoucím vývoji české přírody prý v tomto směru může být příští osud vydry říční. Vydra splňuje nároky člověka na sympatický zjev. Má kulatou tvář s veselýma očima, umí panáčkovat a hustá kožešina láká k pohlazení. Pro Evropu se stala podobným symbolem jako v celosvětovém měřítku medvěd panda. Německo, Holandsko, Velká Británie a Itálie používají vydru jako obchodní značku kampaní na ochranu přírody, vydra se stala i logem mezinárodní Bernské úmluvy, v níž také nejde o samotnou vydru, ale o ochranu celých říčních systémů, neboť vydra se - na rozdíl od bobra - neobejde bez čisté vody. "A voda nemůže být čistá bez čistého vzduchu a půdy," dodává Jan Plesník ze Světového svazu ochrany a přírody a připomíná tím, že člověk může prostřednictvím vydry zachránit i sám sebe.V roce 1891 byla na Zemské výstavě v Praze instalována expozice rybářského spolku z Loun, které dominoval nápis SMRT VYDRÁM sestavený z vydřích lebek. Vydru v té době pronásledovali i vodní inženýři: například koryto Labe mezi Jaroměří a Mělníkem bylo zkráceno z původních 404 na 178 kilometrů. Když bylo později potřeba urychlit odvodňování zemědělských ploch, došlo i na potoky, jejichž napřimování doprovázela likvidace tůní, slepých ramen a hliněných břehů. Zkázu dokončil průmysl, produkující bifenyly a těžké kovy. Vydry se přestaly rozmnožovat a zmizely.V současné době žije na našem území 600 vyder, které obývají 20 procent republiky. Nejsouvisleji osídlená je oblast Šumavy a jejího předhůří, přičemž na Třeboňsku dosahuje vydří populace hustoty výjimečné i v celoevropském měřítku. Ministerstvo životního prostředí v koordinaci s ostatními zeměmi Evropy zpracovává jednotnou metodiku pro úpravy a výstavbu mostů, které umožní migraci vyder přes silnice, dálnice i železnice. Přesto je předčasné dělat si velké naděje. Zatímco Státní rybářství tolerovalo škody způsobené na rybách, soukromí majitelé rybníků je považují za nepřípustné. Místní úředníci složitě vysvětlují, že na vyplácení náhrad nemají dost peněz ani potřebnou legislativu, a tak se rybníkáři snaží vypořádat se situací po svém: odstraněním škůdce.