Šumava bez brouka i bez lesů
| Šumava bez brouka i bez lesů | |
|---|---|
| Author | Čestmír Klos, Igor Míchal, Vladimír Just |
| Date | 1997-07-21 |
| Source | Týden |
| Genre | tisk |
| Respondent | |
Lesnické varování: Kůrovcový žír ve smrčinách kulminuje. Nenastane-li letos obrat, kalamita se rozproudí a holiny rozrostou.
Ochranářský dotaz: Ta továrna na dřevo s helikoptérami, traktory, auty, koňmi a dřevaři je ještě národní park?
Občanský povzdech: co je lepší – nezalesnitelné holiny nebo mrtvé stromy…
1997 – Rok kůrovce
Ještě v době národního parku v roce 1991 se zdála být Šumava lesním rájem. Smrky u nás umíraly na imise pouze nad 50. rovnoběžkou – a na Šumavě tu ničím nevysvětlitelnou výhodu přijímali, jako by měla platit věčně. O to větší kolaps nastal, když se do imisně oslabených šumavských smrčin zakousl kůrovec.
Od prvního momentu vyvstaly dvě nesmiřitelné koncepce přístupu k lýkožroutu: buď okamžitě začít těžit a ohniska kalamity likvidovat, nebo ponechat Šumavu po vzoru světových národních parků přirozenému vývoji. Obě koncepce jsou regulérní a slibují stejný ušlechtilý cíl – přirozený les – v daleké budoucnosti, ale obrovská rizika (pokaždé jiná) přinášejí hned teď.
Kompromis mezi nimi z přírodních příčin možný není. Jednou přijatá volba ovlivní stav Šumavského lesa na století dopředu. Ohnisko současných problémů vyvstalo z rozhodnutí správy národního parku otočit tuto volbu o 180 stupňů. Předchozí vedení prosazovalo politiku nezasahování a umožnilo kůrovci rozmnožit se na velké ploše. Současný management vyhlásil kůrovci válku a těží hlava nehlava.
Ochranářskou doktrínu, prosazovanou při ustavení parku, lze shrnout dojedná věty: neplést se přírodě do jejích procesů (přísně přírodní zóna), nanejvýš pomoci přeměnit jednověké smrkové monokultury na dynamický les (řízená přírodní zóna).
Ani dřívko nesmělo jít z národního parku ke komerčnímu využití, produkční lesy zůstaly jen v ochranném pásmu. Romantický vztah k broukovi posilovalo vedení parku u svých partnerů na druhé straně hranice. Pracovníci Bavorského národního parku dokonce pořádali exkurze do ok, které v lesním porostu vykousal kůrovec, aby dokázali, že se brouk po několika vyvedených žravých generacích nakonec dokáže sám na okrajích zastavit. Kalamita se nekonala, ve vyžraném kole se uchytily semenáčky z okolních zachovalých stromů a základ pro cílený různověký smíšený porost měl být založen. Jenže ok i na bavorské straně kvapem přibývalo a u nás se miliony kůrovců zakously do front nezavětvených stromů, které tu zbyly na okrajích holosečí z minulých let. „Bezzásahový“ plán péče podpořila i vědecká rada.
Po příchodu energického lesníka Ivana Žlábka na místo ředitele správy vychutnali ochranáři Pyrrhovo vítězství – tolik let usilovali o podřízení lesnické činnosti správě, až se to nakonec podařilo. Ovšem pod určujícím myšlením lesníků. Žlábek v roce 1995 zahájil tažení proti kůrovci a nejradikálnější ekologové nevydrželi. Lidé, kteří se báli, že kůrovec do pár let sežere celou Šumavu, si však oddechli. Těží se až na hranici nedotknutelné první zóny a auto za autem vyváží poražené stromy k ekonomickému využití.
Do Žlábkova konceptu vkládá naděje většina lesnické veřejnosti. Poslední lesník, který se tvrdošíjně snažil rozvíjet původní ideu – Karel Kaňák, musel z parku odejít. Je však jediný ze známých odpůrců šumavských kalamitních těžeb, jehož se Česká lesnická společnost, neodvážila napomenout, ve svém manifestu, končícím výzvou: „Kůrovcovou kalamitu nelze zastavit jinak než včasnou těžbou…”
Vedou-li skutečně obě cesty k témuž cíli, měli by posoudit nezávislí odborníci. Ti se však většinou štěpí do profesních táborů, takže komplexní nezávislé posouzení je takřka nemožné. I entomologové například vydali svůj manifest, který je – jako protipól k lesníkům – proti kalamitní těžbě. A také oni mají svého jednoho zatvrzelého, který je vůči ostatním v opozici – Václava Skuhravého. Vzkazuje jim: „Kdo chce dělat experimenty a ponechat lýkožrouta sobě samému v nepřirozenýchsmrkových monokulturách, nechť za to nese i hmotnou odpovědnost.“
Situaci kolem kůrovce na Šumavě nejlépe vystihl brněnský ekolog Antonín Buček: „Nebezpečná ztráta komunikace“. Ta nejvíc hrozí mezi správou parku a návštěvníky. V místech, kam ještě na jaře nesměli vkročit, aby nenarušili půdní kryt, se dnes po nápravy propadá lesnický traktor. S cílem zachránit les před kůrovcem se očividně ničí celé řady společenstev v bylinném patře. Hřmotící vrtulníky létají právě nad neznámějšími hnízdišti tetřeva. Jan Hošek z laboratoře pro ekologickou expertizu Agnos upozorňuje, že s odstraňováním napadených stromů je ničen i přirozený podrost, který by jinak dal pod ochranou odumřelých stromů základ budoucímu věkově různorodému stabilnějšímu lesu. Soustředěný nápor těžkých mechanismů hluboce poškozuje půdu, která je na Šumavě mimořádně citlivá. Mění se i vodní režim, což má další zhoubné následky pro živou přírodu.
Existuje tisíce důvodů, proč je potřebné přestat psát o kůrovci manifesty a začít věcnou odbornou diskusi. A má-li nést osobní odpovědnost za kůrovcové škody ten, kdo odmítá těžbu, musí ji nést každý, kdo při těžbě škody vytváří.
I odborné kritiky by bylo třeba, jenže ta se odmlčela. „Nesmiřitelným“ zřejmě stačí aktivní mluvčí Vladimír Just, jemuž nevzalo chuť do boje ta Šumavu bez těžby ani povýšenecké peskování České lesnické společnosti – a neváhal se ve Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ) postavit plnému sálu lesníků a v TÝDNU lesnickému odborníku Igoru Míchalovi.
Zastánce kácení finančně a politicky zaštiťuje stát, odpůrce nikdo. Nadace Nech brouka žít! marně shání finanční podporu, a teprve dává dohromady odbornou studii, takže ani ji nemůže potěšit, že kůrovec žere a žere, a žene problém k rozuzlení. Podle profesora Radomíra Mrkvy z brněnské lesnické fakulty by jím měl být právě rok 1997. Nenastane-li obrat, kalamita se podle Mrkvy rozproudí a odlesněné plochy rozrostou.
