Zápas se smrkovou smrtí

Zápas se smrkovou smrtí
Author	Marek Šálek
Date	1998/03/12
Source	Mladá fronta Dnes
Genre	tisk
Respondent

Pod Plechým, nejvyšší horou české Šumavy, je ticho, sluncem ozářenou hladinu Plešného jezera pokrývá tenký led. Jen uprostřed, kde je voda nejhlubší, se zvolna pohupuje nafukovací člun. Dva muži na palubě napjatě pozorují poslední kousek nezamrzlé hladiny.

Šumavské kyselo

Ryby zmizely ze šumavských jezer na začátku padesátých let, s každou další industriální pětiletkou pak ústup života pod hladinou postupoval. Pokusům o umělé vysazování pstruhů nepomohly ani náklaďáky vyklápějící do vody tuny vápence. Nakonec odtud zmizely i veškeré rostliny. Dnes je tu mrtvá voda.

Příčina se zdá jasná: špinavý vzduch plný jedů. „Tak jednoduché to není,“ tvrdí geochemik Jakub Hruška, který se letos na podzim vypravil k Plešnému jezeru, aby ze dna vylovil důkaz pro jinou hypotézu. „Kdyby lesáci nechápali les jako továrnu na dřevo, nějaký život by tu nejspíš byl.“

Podle ekologa z Českého geologického ústavu totiž mění složení půdy k horšímu smrkové monokultury, a to i bez přispění škodlivých emisí.

Jedním z hlavních důvodů je intenzivní těžba dřeva: „Důležité látky se nemohou po odumření stromu vrátit zpátky do půdy, ale mizí pryč na náklaďácích, vysvětluje Jakub Hruška. Dalším nebezpečím jsou sebevražedné sklony smrků: „Když přestanou nacházet v hlubších vrstvách půdy dostatek živin, přesunují kořeny blíž k povrchu. Tam ve vrstvě jehličí sice nějaké najdou, ale začnou trpět suchem a mrazem.“ Konečně Jakub Hruška připomíná i neblahou schopnost smrků přitahovat svými korunami škodliviny ze vzduchu: „Jehličky smrků doslova vyčesávají z okolí jedovatou mlhu.“

Dílo člověka

Jaký vzduch dýchali první šumavští osadníci? Kdy začaly padat z nebe místo vody a sněhu škodlivé kyseliny? Odpovědi se Jakub Hruška vydal hledat k Plešnému jezeru. „Dokud nebudeme schopni rekonstruovat stav před začátkem okyselení, nebudeme mít srovnání se stavem, k němuž bychom se chtěli přiblížit.“

Břehy ledovcového jezera vysoko v kopcích si vědec nevybral náhodou: „Lidská civilizace sem příliš nedosáhla, a tak je tady snadnější poznat, co je přirozené, a co jde na vrub člověku. Dna rybníků v nížinách jsou rozrytá kapry, poškozená stavebními úpravami nebo rekreací.“

Jeden z argumentů na podporu názoru, že smrkové monokultury znemožňují obnovu horských ekosystémů, už Jakub Hruška našel před šesti lety ve vodách Černé Nisy v Jizerských horách.

„Na začátku století tady žila hejna sivenů, ryb mimořádně odolných vůči vysoké kyselosti vody. Prudkou oblevu v roce 1949, která spláchla do řeky sníh plný kyseliny sirové, však nepřežila ani ryba. Sivěn se do Černé Nisy vrátil až v roce 1991, kdy na vrcholech Jizerských hor uhynuly tisíce hektarů smrkové monokultury,“ vypráví vědec.

Hlavní podíl na návratu sivenů do Černé Nisy tak nemělo odsiřování elektráren, ale zhrouceni čistě smrkových lesů. Ty fungovaly jako obrovský lapač škodlivin a až jejich smrt řeku osvobodila.

Řešení vypadá jednoduše: sázet místo vyrovnaných řad smrků i listnáče. „V zimě, kdy je znečištění největší, takový strom zkrátka shodí listí. A nekomplikuje sobě ani okolí život, jako to umí smrk,“ argumentuje ve prospěch smíšených lesů Jakub Hruška.

Za svatým Vojtěchem

Nejdříve se nad hladinou zjevuje skleněná trubice, potom ruka a nakonec hlava potápěče. Obsah metr a půl dlouhé „zkumavky“ sice vypadá jako obyčejné bláto, ale ve skutečnosti jde o unikátní otisk dějin šumavské přírody.

Na břehu začíná úmorná práce: odebírat vzácný materiál po centimetrových vrstvičkách do připravených ampulek. „Důležité jsou zejména různé druhy rozsivek, které mají své životní optimum při různé kyselosti vody,“ vysvětluje Jakub Hruška. „Kromě jejich zbytků najdeme v laboratoři i pylová zrna, takže bude možné zjistit, co, kdy a v jakém množství v okolí jezera rostlo.“

Jakub Hruška se domnívá, že každý centimetr archivu ze dna Plešného jezera „měří“ zhruba 15 roků. „Záleží na tom, kolik rostlin a živočichů se tady v které době ukládalo.“ Při pohledu na sloupec čerstvě vyloveného hnědého bláta říká: „Sáhli jsme přinejmenším na konec minulého tisíciletí.“