Klostermann byl zasvěceným průvodcem Šumavou

Klostermann byl zasvěceným průvodcem Šumavou
Author	Dagmar Blümlová
Date	1998/11/03
Source	Mladá fronta Dnes
Genre	tisk
Respondent

jihočeské osobnosti

Spisovatel, jehož jméno jsme si zvykli neodlučitelně spojovat s územím 'ráje šumavského' a 'mlh na blatech', se narodil 15. února 1848 v hornorakouském Haagu. Jeho otec, vzdělaný lékař, pocházel z tradičního šumavského selského rodu. Matčina rodina zase představovala sklářskou tradici tohoto kraje. Jejich manželství se stalo souzvukem erbovních znaků Šumavy poloviny minulého století i tím, že pan doktor s kořeny hluboce vrostlými do skoupé šumavské půdy po své promoci na vídeňské univerzitě nastoupil jako závodní lékař ve sklárnách v Debrníku. Syn Karel se narodil jako první z deseti sourozenců. Byl mu rok, když se rodina přestěhovala do Sušice. Nebylo to však poslední zastavení. Klostermannovi stěhovali domov ještě několikrát, podle toho, kde právě tatínek působil. Základy vzdělání Karel dostal ve Stříbrných Horách. Poté následovala hlavní škola v Klatovech, které se zároveň podělily s Pískem o jeho studium na gymnáziu. V Písku roku 1865 maturoval. Do studia medicíny se sotva osmnáctiletému chlapci nechtělo, mimo jiné i proto, že byl silně krátkozraký a studování tlustých odborných knih ho unavovalo. Otcovo rozhodnutí o budoucnosti prvorozeného však bylo nekompromisní. Karel se měl stát jeho nástupcem. Rok před ukončením studia se však výrazně zhoršila finanční situace rodiny. Otec přišel téměř o všechno jmění a v téže době se zrovna měla vdávat jedna z jeho dcer. Bylo třeba vybavit ji věnem a určitým řešením této zapeklité situace měla být dočasná Karlova výpomoc. Přerušil tedy studia a stal se vychovatelem v rodině hospodářského ředitele Kučery v Žamberku. Nutno podotknout, že se v novém postavení Karel cítil skvěle. Tenkrát ještě netušil, že si kantořiny užije jenom dočasně. Příčinou byla opět shoda okolností. Na jedné straně jeho filologický zájem i talent: už za studií ve Vídni se jako samouk naučil slušně francouzsky, španělsky, rusky a srbsky. Na straně druhé to bylo zavádění francouzštiny do škol a nedostatek aprobovaných učitelů, kteří se v novém moderním oboru teprve vzdělávali. Školské úřady byly vděčny za jakoukoli výpomoc. A byl to znovu pevný hlas otcův, který rozhodl, že se Karel stane učitelem. Od roku 1873 až do roku 1908 vyučoval francouzštinu (po čtyřech letech z ní složil státní zkoušku) na německé státní reálce v Plzni. V této době už byl známým českým spisovatelem s osobitým vypravěčským stylem a vroucným vztahem k Šumavě, dějišti svých nejlepších próz. Česká malichernost mu dost často ztrpčovala život znevažující otázkou: Jak může český spisovatel učit na německé škole? Dokonce se objevila urážlivá formulace, že se Karel Klostermann k české literatuře obrátil až poté, co jako spisovatel 'nepochodil u Němců'. Bylo to absurdní tvrzení, protože Klostermann kromě několika časopiseckých fejetonů nikdy německy nepsal. Z jeho díla jednoznačně vyplývá, ke které národní kultuře promlouvá především. Klostermannův příklon ke spisovatelské dráze způsobil ohlas jeho prvního románu Ze světa lesních samot. Sugestivní podání svérázných povah, prověřovaných v neúprosných podmínkách Šumavy u bavorských hranic, vneslo do české prózy počátku devadesátých let syrově chlapský obraz urputného souboje člověka s nelítostnou krásou šumavských pralesů a slatin. V této knize Klostermann také poprvé vylíčil proslulou živelnou katastrofu, osm hodin trvající vichřici, která 26. října roku 1870 do základů zničila trojí polesí a za níž vzápětí následovala záplava kůrovce, který zkázu dokonal. Tehdy se definitivně proměnila tvářnost 'hlubokých hvozdů okresů Hartmanického, Kašperskohorského a Vimperského', které Karel Klostermann od dob svého dětství důvěrně znal. Právě pro tuto důvěrnou znalost krajiny a jejích obyvatel se nikdy nemohl smířit s novou etapou života Šumavy, s jejím těžením a přílivem lidí, pro něž se stala především výhodným zdrojem obživy. Téměř celé jeho dílo je vyvoláváním obrazů staré, nenávratně zmizelé Šumavy a výstrahou proti demoralizaci Šumavy 'nové'. Nejpříznačnější jsou romány V ráji šumavském a Skláři, dále pak povídkové soubory V srdci šumavských hvozdů nebo ze Šumavského Podlesí. Epopejí selských rodů z jihočeské roviny jsou Mlhy na blatech. Klostermann se jen těžko smiřoval s mravy a vztahy 'moderního' století. Ke konci svého života už Šumavu raději nenavštěvoval. Od břehů Otavy se však nemohl odloučit, a tak se pravidelně vracíval do Štěkně u Strakonic. Tam také 16. července 1923 zemřel.