Výlet na Březník

Z sumava-corpus
Verze z 19. 6. 2017, 15:31, kterou vytvořil Michal Horejsi (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „{{MediaBankArticle |Title=Výlet na Březník |Author=Tomáš Feřtek, |Date=2005/08/25 |Source=Reflex |Genre=tisk }} Časy se mění Zatímco kůrovci…“)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání


Výlet na Březník
Author Tomáš Feřtek
Date 2005/08/25
Source Reflex
Genre tisk
Respondent

Časy se mění

Zatímco kůrovci chladné a vlhké léto zrovna neprospívá, vzrušené debatě o jeho budoucnosti na Šumavě vysloveně svědčí. Svůj šumavský dopis premiérovi napsali už místní starostové (zasahovat proti kůrovci), spolek Přátelé Šumavy (nezasahovat), místopředseda Senátu Petr Pithart osobně (zasahovat), jihočeští vědci (nezasahovat). Zkraje září budou na tohle téma debatovat senátoři (byli tu na výletě), zatímco Hnutí Duha pořádá poznávací výlet pro veřejnost a novináře právě teď. Vyrazil jsem v předstihu, a pokud vás zajímá, jaké to je, zabloudit v suchém lese do Bavorska, připojte se.

Přiznávám, že jsem se dlouho necítil tak bezradně. Stál jsem kdesi na svazích Malé Mokrůvky, kousek od německých hranic, uprostřed do nedohledna se táhnoucího suchého lesa. Poslední kilometr jsem šel asi hodinu. Tedy šel ... Přelézal přes sebe poházené kmeny, místy jsem zkoušel chodit po nich, takže jsem les křižoval sem a tam po třicet metrů dlouhých dřevěných „stezkách“. Na to, že se tomu říká suchý les, je tu překvapivě vlhko. Musíte kličkovat po nasáklém mechu a odhadovat, kdy se změní v močál, kde se propadnete po kolena. Měl jsem toho plné zuby. Nahoře neprůchodná planina, pode mnou potok, který snad během tří set metrů od pramene nabral vody na divokou říčku. V korytě taky všude popadané dřevo, tudy se jít nedá. Tak jsem to zkoušel strmým svahem nad potokem, chytal se malých stromků. Párkrát jsem se zachytil na poslední chvíli, pak mi noha sjela po mokrém kmeni pod trávou, letěl jsem dolů svahem, hlavou napřed hustým borůvčím s borůvkami velkými jak palec.

TURISTÉ RÁDI ZELENOU

Když se v serpentinách od Antýglu do Srní ohlédnete, vidíte pod sebou údolí Vydry, zelené ježaté kopce jeden za druhým, a není vám úplně jasné, o čem se to vlastně po léta hádáme. Jaká suchá Šumava? Zeleno do nedohledna. To je dobré říct na začátek. Suchého lesa je na hřebenech Šumavy několik tisíc hektarů, ale pořád je to sotva pár procent rozlohy parku, takže pokud ho chcete vidět, musíte hledat. Zaparkoval jsem na Modravě a vyrazil přes kopec k Březníku, bývalé hájovně na náhorní planině pod Luzným. Cestou se jde přes první i druhou zónu parku a pochopíte, že s tou bezzásahovostí to není tak horké. V druhé zóně parku se zasahuje běžně. Cesta byla široká, u ní v metrech naskládané dřevo připravené k odvozu, o kus dál oloupané kmeny na hromadě. V lese zelené trubky, do kterých se schovávají sazenice listnáčů, aby je vysoká nesežrala, sem tam paseka s lapačem na kůrovce. Na první pohled vcelku normální les, který se od toho hospodářského moc neliší. Cestou projdete první zónou, tady se nekácí, ale v příkopě podél cesty jsou desítky prkenných hrázek, které mají zadržovat vodu, aby les nevysychal.

Zrovna jsem stál na pařezu a cosi fotografoval, když mě míjel spěchající pán v šusťácích s pruhem: „Nevíte, jak je daleko na Březník?“ „Tak pět kilometrů.“ „A jsou tam ty suchý stromy?“ „Jsou.“ „A když tudy půjdu, za jak dlouho je uvidím?“ „No za těch pět kilometrů.“ „To dneska nestihnu,“ pravil zklamaně, „to musím příště na kole,“ obrátil se a klusal zpátky.

Ale abych se netvářil, že suché stromy jsou na Šumavě ta největší atrakce. Debaty v bufetu na Březníku se týkají uschlého lesa často, je tu všude na dohled, a názory jsou hodně protikladné. Nejčastěji turisté nad čočkovou polévkou vzdychají, že to tu pamatují ještě zelené. Nové vedení parku tomu čelí tím, že vyznačilo na Březníku naučnou stezku. Říká tomu zážitková trasa a můžete se na ní podívat, jak vypadá suchý les zevnitř po zhruba deseti letech od kůrovcové kalamity. Je to užitečná procházka. Nejdřív jdete po asfaltce, po levé ruce mělké údolí plné stojících mrtvých kmenů, které vítr olámal tak do pětimetrové výše. A na druhé straně, to srovnání není asi záměrné, stoupá do stráně obrovská paseka, kde se proti kůrovci zasahovalo. Zatím tam neroste prakticky nic, z trávy vykukují jen šedé pařezy.

Pak stezka zatočí mezi stromy. Já jsem si k tomu vytáhl materiály, jež dává na Internetu k dispozici občanské sdružení Šumava 21, které oponuje současnému vedení parku a tvrdí, že nezasahovat proti kůrovci znamená zničení horského lesa. S tímhle papírem v ruce je ta procházka podstatně zajímavější. Například se tu píše: ... na místě rozpadlých suchých porostů nevyroste za sto let nový les, lepší a krásnější, ale vznikne tam nelesní biotop, například plochy porostlé vysokou houževnatou trávou-třtinou, nejrůznějšími křovinami nebo kapradím, nebo po rozpadu porostu dojde k erozi půdy, vzniknou kamenité plochy bez vegetace.

Když se rozhlédnete, musíte konstatovat, že nemusíte čekat ani sto let, on tam ten les je už dnes. Jednak kůrovec nesežral všechno, menší stromy zůstaly. Dnes už jsou některé z nich pět deset metrů vysoké. U paty každého suchého stromu najdete hned několik malých smrčků. Na padlých kmenech jich roste celý koberec. A o suchu a erozi vůbec nemůže být řeč. Oproti běžné pasece je tu zcela nadprůměrně vlhko, žádné křoví tu nenajdete, nejčastěji borůvčí, takže eroze nehrozí. Kamenitá plocha bez vegetace? Ani náhodou.

Šumava 21 dále píše: Lesníkům vždy šlo o les jako celek. Vedle dřeva přece les poskytuje mnohé další užitky a je nutno říci, že v mnohém možná i významnější, než je dřevo: kryt půdy a ochranu před erozí, vodohospodářské funkce, rekreační funkce, produkci lesních plodů, životní prostředí pro další organismy ...

O vodě, půdě a erozi už byla řeč, borůvek je tu všude spousta, a pokud jde o prostředí pro další organismy, měl jsem v batohu hned dva články od renomovaných biologů (Konvička, Prach), vysvětlující, že proměňující se les bez zásahu člověka je ideálním prostředím pro organismy od brouků po tetřeva.

Ovšem pan Jiří Štich, původním povoláním lesák, dnes kromě jiného jednatel Šumavy 21, považuje stezku na Březníku za Potěmkinovu vesnici: „Oni vám ukazují, co se jim hodí. Na jiných místech ten les zdaleka tak neroste. Navíc vůbec není jisté, jestli ty smrčky, co jste viděl, tam budou ještě za deset let.“

DO BAVOR

Snad mi to ředitel parku pan Pavlíčko promine. U mostku pod hájovnou jsem se nevydal naproti proudu cyklistů stoupajících sem z Modravy a odbočil vzhůru do kopce na Malou Mokrůvku, abych viděl i to, čím se vedení parku nechlubí. První zóna, značené cesty tu nevedou a správně tu turista nemá co dělat. Je to jiný terén než u stezky na Březníku. Mohutné suché kmeny jsou tu daleko od sebe, mezi nimi pole vysoké trávy a borůvčí, ticho až velebné. Nové smrčky tu rostou hlavně na rozpadajícím se dřevě, ale nový les najdete i tady. Stačí popojít sto dvě stě metrů, dojdete ke koláči nízkých stromků, věk se tu odhaduje špatně, v téhle výšce rostou stromy mnohem pomaleji. Ale ani tady nevypadají slova o rozpadu, zkáze, erozi a suchu zrovna přesvědčivě. Senátor Petr Pithart ve svém dopise premiérovi napsal: Verze ochranářů přinese (Možná! Nikdo totiž INZERCE S neví s jistotou, jaký les se obnoví ...) výsledky za 200 až 300 let. Do té doby bude holá a jen postupně zarůstající Šumava pro návštěvníky experimentem odpuzujícím, maximálně deprimujícím.

Je zcela zjevné, že holá tahle Šumava rozhodně není. Jestli je depresívní? To je otázka vkusu. Jste-li zvyklí na hospodářský les, který je zelený se smrčky v pravidelném rozestupu, tahle divokost a větrná opuštěnost na vás opravdu mohou působit tísnivě. To je velmi pravděpodobný důvod, proč senátoři po výletu na Březník tvrdili, že jsou otřeseni, i když nejspíš viděli totéž co já. Například senátor Eybert si pak v tisku stěžoval, že ho trápí to množství dřeva, které kvůli bezzásahovosti přišlo nazmar. To věru nesvědčí o přílišné informovanosti, k čemu vlastně máme národní parky.

Způsob, jakým jsem svištěl po hlavě mezi borůvčím dolů ze svahu, už jsem popisoval. Přebrodil jsem potok a na druhém břehu našel úzkou stezku mezi stromy. Po pár hodinách padání a přelézání cestu oceníte. Klesala dolů podél potoka, kde bylo vidět chatu a u ní několik stojících automobilů. Optimisticky jsem vyrazil, než jsem si na kapotě jednoho z nich všiml nápisu Berge Walde Aktion. To jsem nevěděl, že zabloudit do Bavorska je tu tak snadné! Další čtyři hodiny jsem se věnoval tomu, jak se dostat zpátky. Nejbližší přechod pro pěší je totiž na Bučině, tak patnáct dvacet kilometrů od místa, kde jsem se skutálel z kopců. Ale vycházka to byla užitečná. Bavorská strana Šumavy totiž klesá dolů daleko ostřeji a v nižších polohách se les obnovuje mnohem snáz. V pralesní houštině smíšeného lesa uschlé kmeny po oněch zhruba pětadvaceti letech po kalamitě skoro nedohledáte. Tady by byly debaty o holé Šumavě a dvousetletém čekání zcela nesmyslné, proto také odpůrci politiky parku často zdůrazňují, že německá Šumava je jiná. Ale i tady je to podívaná dramatická, divoká a pro milovníky uklizeného lesa asi nepřijatelná.

ŠUMAVA CYKLISTICKÁ

Stoupal jsem znova vzhůru k hřebeni, úzkou kamenitou cestou. Ten zásadní prožitek mě teprve čekal. Šel jsem horským lesem až k hranici, kde na druhé straně, za plochým hřebenem, pramení Vltava. Na hraniční přechod to byly ještě tři kilometry, odpoledne se krátilo. Tak jsem udělal vpravo v bok, protáhl se nízkými smrčky a byl zase v Čechách. Ten šok je opravdu důkladný. Stačí dvě stě metrů a z dramatické horské krajiny se ocitnete v rozlehlém lesním závodě. Holiny na několika desítkách a stovkách hektarů, široké asfaltové a štěrkové cesty pro náklaďáky, každých pár set metrů vedle cesty velká plocha, kam se dřív skládalo pokácené dříví k odvozu. Holiny, pařezy a oplocenky. Najednou chápete, proč po Šumavě dnes lidé jezdí hlavně na kole. Protože chodit pěšky je alespoň v těchhle místech nuda. Vidíte totéž jako v každém lesním závodě pod horami, velkovýrobnu dřeva.

Když jsem to říkal panu Štichovi, oponoval, že ani jemu nejde o dřevo a holinám by se dalo včasným a preventivním zásahem proti kůrovci předejít. Pan Pavlíčko, ředitel parku, když jsem mu tenhle názor po telefonu tlumočil, oponoval, že při současné situaci, kdy i díky změně klimatu kůrovec útočí ve velkém, se při zásazích proti kůrovci velkým holinám nevyhneme, proto v prvních zónách kácet nechce. Tyhle dvě strany se vážně shodnou jen těžko.

Do Modravy jsem došel pozdě večer, utahaný nečekaně dlouhým výletem. Ale přinejmenším v několiwww. ka věcech jsem si jasno udělal. Varování před erozí, suchem a holou Šumavou nejsou na místě, nic takovému vývoji nenasvědčuje. A hlavním problémem oponentů současného vedení parku je, že se tváří, jako bychom měli reálnou volbu mezi zelenou a „šedou“ Šumavou. Jenže ve skutečnosti máme na vrcholcích Šumavy - a o ty se tu jedná, ne o celou rozlohu parku - volbu mezi uschlým lesem a žádným lesem.

A v tomhle případě si jednoznačně vybírám to první.

P. S.: Protože je to teď v módě, napsal jsem i já jménem Reflexu dopis premiérovi. I s obrázky ho najdete


CO BY SI ŘEKLY ŠUMAVA 21 A HNUTÍ DUHA, KDYBY SPOLU MLUVILY

Šumava 21 je občanské sdružení lesníků, kteří chtějí prosadit v Šumavském národním parku návrat ke konzervativním lesnickým metodám, tedy především ke kácení kůrovcem napadených stromů. Hnutí Duha je občanské sdružení zabývající se ekologií, prosazuje jasné vymezení první bezzásahové zóny a její ponechání samovolnému vývoji.

Š 21: Nechat les samovolnému vývoji je nepřijatelný experiment.

HD: Nekácet je jediná možnost, jak dosáhnout v prvních zónách národního parku přírodě blízkého stavu lesa.

Š 21: Bojovat proti kůrovci je samozřejmá nutnost, je to škůdce lesa. HD: Kůrovec je přirozenou součástí ekosystému, je to porodník nového lesa.

Š 21: Když nebudeme bránit rozvoji kůrovce, sežere Šumavu a vítr ho roznese po celé zemi.

HD: Kůrovce lze zastavit v nárazníkové zóně okolo území, kde se nekácí. Š21: V suchém lese hrozí vyschnutí půdy a její eroze.

HD: Padlé stromy a hnijící dřevo jsou nejlepší ochranou půdy a vodního režimu. Je tu víc vody než na pasekách vzniklých kácením.

Š 21: Suchý les zaroste trávou a kapradím, skrz které malé stromky neprorazí.

HD. Nové stromky rostou lépe právě ve stínu mrtvých stromů a na hnijícím dřevě. Popadané stromy jsou také nejlepší ochranou proti okusování zvěří. To je naopak velký problém při zalesňování holin, které zarůstají a kam se chodí zvěř napást.

Š 21: Kdyby se proti kůrovci zasahovalo, zpomalil by se jeho postup a nový, přirozenější les by měl více času a příznivější podmínky pro svůj vývoj.

HD: Změna klimatu přináší v horském smrkovém lese tak masívní nástup kůrovce, že použití lesnických metod (tedy kácení) nutně vede ke vzniku rozsáhlých holin.

Š 21: Lidé chtějí zelené lesy, zelenou Šumavu. Tak zní společenská objednávka.

HD: Zkušenosti z Bavorska i od nás ukazují, že drama nově vznikajícího lesa lidi zajímá. Do Bavorského lesa jezdí dnes více turistů než před kalamitou, která se tam odehrála před pětadvaceti lety.

Š 21: I tam jsou lidé a občanská sdružení, jimž se tenhle vývoj nelíbí a protestují proti němu.

A tak dál, tahle debata by nejspíš mohla pokračovat donekonečna.