Tatranská kalamita zdaleka nekončí

Tatranská kalamita zdaleka nekončí
Author	Radovan Holub
Date	2005/07/08
Source	Plzeňský deník
Genre	tisk
Respondent

Právě jsem se vrátil z Tater, mohu-li parafrázovat onu známou Gottwaldovu větu o Hradu. V Tatranské Štrbě v hotelu Rysy jsem se zúčastnil mezinárodní konference Divočina v Evropě. Měl jsem možnost setkat se se zajímavými lidmi, vědci, lesníky, ekology, krátce jsem se mohl setkat s ředitelem správy TATRAPu Tomášem Vančurou a během demonstrace ekologických iniciativ potřást rukou řediteli Státních lesů TANAP Peteru Liškovi. Účastníci konference včetně lesníků se shodli na tom, že mrtvé dřevo do lesa patří, protože je nejlepší živinou pro nově vznikající les. Shodli se na tom, že role divoké přírody ve stále umělejší civilizaci poroste. Divočina bude stále lákavější pro znuděné turisty z měst. Shodli se na tom, že národní park není hospodářský les a že motorové pily do jeho jádrových území nepatří. Shodli se na tom, že samoobnovná síla přírody je mimořádná a přírodní procesy dosud neprobádané.

Co jsem viděl?

Kalamita, která zkosila 12 500 hektarů tatranských lesů ve středních i vyšších polohách, je opravdu TAK deprimující. Je to hororový pohled. Trsy stromů jako obrovské kytice vyrvané z půdy a hozené neviditelnou rukou v celém svazku na stranu, obrovské, bezútěšné lány země pokryté pařezy, klády, klády a klády, rýhy po traktorech, všude olejové fleky od zasahující techniky, smrad nafty smísený s vůní řezaného dřeva, kouře od náhle vznikajících ohňů. Celkově pocit prázdnoty a zmaru. Zjistil jsem, že situace je maximálně vyhrocená: dva mozky TANAPu, tedy správa TANAP a Státní lesy TANAP, stojí proti sobě, což je hodně špatné. Místní lidé jsou nervózní a vystresovaní. Bojí se odlivu turistů. Bojí se nezaměstnanosti, až skončí kalamita. Vede se mediální válka, například připravená reportáž televize Markíza o boji dvou koncepcí v Tatrách nemohla být v minulých dnech odvysílána, údajně pro "nevyváženost". (Připomnělo mi pražskou tzv. Televizní krizi.) V regionu je minimum populárních informací o stavu a dalším možném vývoji kolem kalamity, takže majitelé penzionů se snaží pomoci si sami a píšou pro své hosty letáky, že to, co tak hrozně vypadá, ve skutečnosti tak hrozné být nemusí. Naše šumavské lesy, tu a tam uschlé a znovu se obnovující, to je proti Tatrám legrácka přírody. V tomto světle bychom měli děkovat Pánu Bohu, že Šumava podobnou kalamitu zatím v posledních desetiletích nezažila.

Lesníci nestíhají

Měl jsem možnost vydat se s účastníky konference do Tiché a Koprové doliny, tedy do míst, kvůli nimž v posledních týdnech vygradovaly všechny konflikty. Tatranské chodníky, otevřené před několika dny pro veřejnost, jsou místy ještě zavalené dřevem. Lesníci nestíhají, i když se kmeny nakládají i v noci. Na křižovatce cest do obou dolin stála ochranka a místní hajný, který mně řekl, že vojnu sloužil na Šumavě a že do dolin jsou voděny skupiny výtržníků. Myslel asi příslušníky různých občanských uskupení, kteří se sem zcela legitimně chodí dívat na to, jak těžké lesní mechanismy vytáhly z padlého lesa dlouhé dřevo za asi dva miliony slovenských korun, údajně kvůli protipožárním opatřením. Byla to však jen výmluva. Pokud by to byla pravda, tak na místě zůstalo obrovské množství suchých větví, které by v případě ohrožení sirkou vzplály mnohem lépe než odvezené kmeny! Myslím, že občanské iniciativy mají dobrý důvod k nesouhlasu. Na jaře 2005 byl v Tatrách jasně a za přítomnosti expertů dohodnut další postup: osm procent lesů postižených kalamitou bude ponecháno na místě k zetlení, protože tlející dřevní hmota poskytuje ideální základ pro vznik stabilního a kvalitního lesa. Šlo právě o Tichou a Koprovou dolinu. Tuto dohodu Státní lesy TANAP bohužel porušily. Proto taková mediální bouře, proto zrušení pomoci Tatrám ze strany správy Národního parku Šumava, proto návštěvy z Bruselu, z jehož fondu se mají Tatry obnovovat, proto dopis českého ministra Ambrozka jeho slovenskému protějšku Miklošovi, proto "výtržníci" v obou dolinách.

Odborníci klopýtali...

Na cestu do Tiché a Koprové doliny šli účastníci konference pěšky. Státní lesy TANAP nám výjimku nedaly, i když o den dřív ji dali autobusu lesnických učňů. Osobně jsem byl rád, že jsem se mohl projít, ale slovutný profesor Oliver Rakham, odborník na lesní kalamity z univerzity v Cambridgi, poradci různých bruselských fondů a další odborníci sotva klopýtali a měli na mále. Zejména, když nás stále znovu a znovu dojíždělo terénní auto ochranky a účastníky exkurze znervózňovalo na způsob tichých policejních zásahů proti disidentům za socialismu. Toto auto, které samo nemá žádné oficiální povolení k vjezdu, hlídá turisty a především ty, kteří se o kauzu Tiché a Koprové doliny hlouběji zajímají.

V Tiché a Koprové dolině se bojuje o bezzásahový režim už od šedesátých let minulého století. Žije tu ale rys, medvěd a vlk a lovecké lobby se bezzásahovost v této lokalitě vůbec, ale vůbec nehodí. V dolních partiích dolin roste smrková monokultura, vzniklá na místech bývalých pastvin. Monokulturu buď zlikvidovala kalamita a patrně ji dodělá kůrovec. Směrem vzhůru, jak se doliny zužují, přibývá nedotčených, krásných smíšených lesů. I tady je už vidět kůrovcová ohniska, kde se brouk v klidu namnoží a půjde dolů. Tato kůrovcová ohniska na strmých svazích doliny jsou prakticky nepřístupná.

Co dělat?

Skutečně, tou nejlepší variantou by bylo zavést bezzásahový režim. Rád bych řekl: jasně definovaná jádrová zóna, tedy bezzásahové území, je chloubou každého skutečného národního parku kdekoli na světě. Na Šumavě o něco takového usilujeme, správa TANAP také. Samozřejmě, národní park musí fungovat i ekonomicky a mít své rozvojové zóny, kde je perfektní infrastruktura pro turisty, kde jsou parkoviště a pujčovny kol a kam je možno dobře dojet od okolních hotelů. Zarážející je, že v Tatrách (a vlastně ani na Šumavě) dosud nemáme jasně definovanou a celistvou jádrovou zónu.

To, co je dole, mimo doliny, kolem Cesty Svobody, tam bych teoreticky byl také pro bezzásahový režim. Proč? Jednoduše proto, že slaboučké kmeny smrkové monokultury v odhalených porostních stěnách napadne brzy kůrovcová kalamita, pak přijde nová větrná a pak zas kůrovec, do té doby, než všechny uměle vysazené smrky pomřou a začne pomalu vznikat přirozený smíšený les. Pokud by tam ty smrky za tři miliardy slovenských korun zůstaly, bylo by líp. Ale není to v současné civilizaci proveditelné! Psychologicky by pohled na houšť popadaných a hnijících kmenů byl prostě neakceptovatelný. Lidi by to jednoduše nevydýchali. A tak je bohužel jedinou civilizačně možnou variantou pro Tatry nové zalesňování, z něhož vznikne zas jen uměle vypěstovaný les, chvíli poslouží a zas za osmdesát, sto let padne. A protože na 92 % kalamitních ploch bude dřevo zcela zjevně odvezeno a prodáno, bylo by opravdu víc než žádoucí udržet těch dohodnutých osm procent pro přírodu.

Poučení i pro nás

Celá tatranská katastrofa je pro nás poučením v jedné věci: jak málo důvěřujeme přírodě, jak se ji stále snažíme napravovat a usměrňovat a moc nám to nejde. A jedno poučení ze Šumavy na závěr: turisté letos nejvíc navštěvují dvě lokality. Jedna je na jihovýchodě kolem Jeleních vrchů a Smrčiny a jsou tu krásné, zelené smíšené lesy. Druhá je ve střední Šumavě kolem Modravy, kde část lesů ve vyšších polohách po kůrovcovém ataku uschla a začíná se samovolně obnovovat. Obojí, tedy krásný zelený les i suchý les, obnovující se přírodními silami po kalamitě, chápou lidé zcela zjevně jako velké divadlo přírody. Jako dvě strany jedné mince.