Šumava: Končí pštrosí politika?

Šumava: Končí pštrosí politika?
Author	Vladimír Just
Date	2003-02-19
Source	Plzeňský deník
Genre	tisk
Respondent

Od loňského podzimu, kdy jsem tu psal o šumavském tématu naposledy, se stala celá řada událostí, jež si nesporně zasluhují zevrubnější kritickou pozornost. Všechny lze shrnout pod společného jmenovatele: nezpochybnitelných důkazů o tom, že současný management NP Šumava škodí přírodě, společnosti, obcím i zahraniční pověsti republiky, je už tolik, že se zdá být otázkou týdnů, maximálně měsíců, jeho odvolání.

Ministr Ambrozek v rozporu s názorem dřevařské lobby

Možná nejpozoruhodnější z novinek je názor ministra životního prostředí tedy přímého nadřízeného Správy NP a CHKO Šumava který se dostal, zdá se, definitivně do rozporu s názorem dřevorubecké lobby ve vedení Národního parku Šumava. Zatímco Správa NP žádá setrvačně již popáté samu sebe (totiž podřízený útvar státní správy) o povolení nadále destruovat jádro parku a kácet i v bezzásahových zonách, ministr Ambrozek se 12. února v tisku vyjádřil jasně ve prospěch bezzásahovosti (toho „pomáhání přírodě“ už bylo podle něj dost a skutečně, stačí se nezaujatě podívat na letecké snímky plošně vyholených hraničních oblastí, jež „bratrskou pomoc přírodě“ ukazují v celé její brutalitě). A ministr se vyslovil jednoznačně i pro scelení nesmyslně rozdrobených 1. zón, nad kterýmžto českým pomníkem elementární ochranářské blbosti kroutí hlavou už i světové lesoochranářské kapacity – profesor Fanta aj.) Zopakujme pro pořádek, že autorem celosvětové rarity 135 kolem dokola holených, neživotaschopných ostrůvků v jádru NP, rarity, jež by zasluhovala patentovat v Guinessově knize rekordů, je český inženýr Ivan Žlábek. Buďme na něj hrdí. Když jde o to oškubat stát (o dotace na vrtulníky, o národní bohatství v podobě milionů kubíků nejvzácnějšího dřeva v republice), je český člověk neuvěřitelně, až geniálně tvořivý a vynalézavý.

Důkazy shůry

Vezměme to však chronologicky. Dvě vichřice, ta z konce října a ta ze začátku ledna, se staly novým, nezpochybnitelným, tou či onou lobby neovlivnitelným „důkazem shůry“ o tom, jak si vedou dvě rozdílné správy dvou rezervací na jednom a témž území. (Jinou takovou objektivní zprávou přírody člověku jsou stupňující se povodně v horním Pootaví a Povltaví). Zatímco na české, závětrné straně Šumavy spadlo můžeme-li věřit vždy spíše podhodnoceným hausnumerům z Vimperka 230 tisíc kubíků, na bavorské, návětrné pouhých 30 tisíc kubíků. To je osminásobně méně. Bavorský park je přitom pouze dva a půlkrát menší, i s Naturparkem zaujímá ovšem větší území než náš NP i CHKO dohromady. (Připomínám, že od nepaměti páchaly šumavské vichřice, vzhledem k převládajícímu směru větru, nepoměrně větší škody na bavorské než na české straně hor). Ukázalo se tedy nad slunce jasněji, že uschlé stromy na bavorské straně se zachovaly jako účinné větrolamy (v létě zase, na rozdíl od našich holin, brání oslunění a zvyšují retenční schopnost kopců). Pod jejich všestrannou ochranou roste v Bavorsku nový, různověký a stabilnější porost, jehož množství, hustota i kvalita překvapuje každoročně i ty největší optimisty z obou stran hranice. Vzniká tu rozmanitý přírodní les zadarmo. A chodí se sem na ten zázrak smrti starého a zrození nového dívat každoročně čím dál tím větší množství lidí, turistů i milovníků přírody. Čísla jsou opět neúprosná: dvaapůlkrát menší bavorský park navštíví ročně kolem 2,5 milionu návštěvníků, náš rozsáhlejší lesní závod NP (čti Národní podnik) Šumava navštíví opět podle údajů z vimperské správy 1,8 milionu turistů. Je třeba ještě něco dodat? Je to vlastně přirozené: zatímco u sousedů mohou spatřit přírodomilní turisté něco, co mimo národní parky není k vidění, je těžké si představit, že na Šumavu bude někdo jezdit přes celou republiku, aby uskakoval kamionům se dřívím, aby nesměl tam, kam smí traktor, aby zkrátka viděl běžné zásahy v běžném hospodářském lese, jaký má doma. Početní úkol pro šumavské starosty, majitele penzionů a podnikatele: vypočítejte si, o kolik peněz z měkké turistiky každoročně přicházíte oproti svým bavorským sousedům. A zeptejte se jich někdy, jaké to je žít a profitovat z výhod skutečného, nikoli kamuflovaného národního parku.

Lže i krade se dál...

Bavorská „tvrdá“ data a čísla jsou plně k dispozici, nehodlám jimi dále unavovat čtenáře. Pouze mě udivuje, že tato čísla nezná ředitel našeho parku. Jinak by nemohl napsat: „To, co se stalo na Šumavě a u našich sousedů v Bavorsku souvislých pět tisíc hektarů suchého lesa, je největší malér ochrany přírody 20. století v Evropě. Když někdo na počátku řekl, že se nemá zasahovat, nevěděl, že si příroda v těchto podmínkách sama nepomůže.“ (Šumava, zima 2002). Možná, že Ivan Žlábek bavorská čísla o úspěchu zmlazení v tamní uschlé smrkové monokultuře zná. V tom případě musím znovu konstatovat, že ředitel našeho největšího ochranářského zařízení je lhář. Lidové přísloví o tom, že kdo lže, ten i krade, se na Šumavě naplnilo v míře více než vrchovaté. Nevím, jestli správa parku, když nejprve popírala a poté bagatelizovala množící se krádeže dřeva z nejpřísněji chráněných 1. zón (a pokutovala ne zloděje, ale ty, kdo na krádeže upozornili), dělá tuto pštrosí politiku programově, nebo z pouhé zabedněnosti. Nevím, zda na černých těžbách a odvozech (mj. pomocí vrtulníků) a následném prodeji akciovkám sama participuje, nebo se toto vše děje, řečeno s klasikem, mimo její rozlišovací schopnosti. A nejsa policajtem, ani mě to vlastně nezajímá: obojí je tak jako tak zanedbání správy cizího (rozuměj našeho) majetku. Ale co vím stoprocentně, je to, že dokud budou vyšetřovací orgány případy kradeného dříví odkládat s tím, že skutek, rozuměj krádež, byl sice spáchán, nebyl však prokázán úmysl dotud budou drze a nerušeně pokračovat. A k desítkám či stovkám prokázaných krádeží z Jezerní slati, Ztracené slati, z Ptačí slati, z Mezilesní slati, z Modravských slatí, od Trampusovu křížku, z Hammerského potoka či z Trojmezné přibudou další, až do úplného vybrakování 1. zón. Už teď dendrochronologická analýza pařezů v 1. zóně Nad Ptačím potokem prokázala správě černou těžbu a odvoz dřeva dokonce ještě před povolením asanovat kůrovce (Tichý, 2002). Nebo bude i tady tiskový mluvčí pan Kantořík do nekonečna tvrdit a jeho kamarádi novináři či vyšetřovatelé opakovat, že stromy ukradl náhodný kolemletící vrtulník?