Úvahy posttelevizní

Úvahy posttelevizní
Author	Vladimír Just
Date	2003-08-18
Source	Literární noviny
Genre	tisk
Respondent

Na vlastní i cizí oči

Friedrich Dürrenmatt ve svých 21 bodech k Fyzikům říká, že pravda se jeví v paradoxu a že mimo paradox nelze současnou skutečnost vůbec postihnout. Vzpomněl jsem si na tento postřeh při sledování obrazovky v posledních dnech několikrát. Například: podepisuji všechny pochybnosti, jež v těchto novinách vznesl vůči dvěma červencovým reportážím nejvlivnějšího tuzemského publicistického cyklu Na vlastní oči kolega Martin Stín (Televize Nova ohrožuje bezpečnost občanů, LtN 33/2003). Povrchnost, krátká spojení, rychlý soud a jediný výsledek: dokonalý mediální lynč dvou, dost možná úplně nevinných lidí. In dubio pro rero, v pochybnosti ve prospěch obžalovaného – tato právní zásada je, zdá se, našim investigativcům zcela cizí. Bez ohledu na konečný výrok o vině už budou pan Linhart a pan Vojtěchovský chodit do smrti s vypáleným cejchem zločinců na čele. Kdysi se témuž cyklu a redaktorce Anastázii Kudrnové povedlo umístit stejně doživotní cejch „podvodnice“ na čelo Martě Chadimové; pak ovšem převzala štafetu lynče v cyklech Fakta a Klekánice i ČT, konkrétně Jiří Ovečka, a také celostátní deníky (žádnému masmédiu v zemi nestojí za to zeptat se lidí zasvěcených do téhle spletité kauzy, od novinářky Jany Soukupové, jež jí věnovala knihu, až po Spolek Šalamoun, který kvůli ní vlastně vznikl; žádné masmédium se dosud nezamyslelo nad tím, jak je možné, že orgány činné v trestním řízení a potažmo stát před jedenácti lety vůbec akceptovaly absurdní trestní oznámení, postavené na právně neexistujícím „ústním restitučním nároku“, navíc z rukou usvědčeného agenta StB, po jehož návštěvách v archivu se záhadně ztratily celé Zemské desky Hradčan a vrátily se v poničeném stavu!). Sám jsem měl s cyklem Na vlastní oči před sedmi lety podivné zkušenosti. Už tehdy, v první, „pionýrské“ šumavské reportáži Josefa Klímy jsem poukazoval na nepřípustné dřevorubecké praktiky a černé těžby v jádru parku, dokládaje historickou kontinuitu kořistného šumavského vandalismu citáty z Karla Klostermanna, Josefa Váchala a Ivana Žlábka; pan redaktor však potřeboval učinit ze mne naivně zábavného staromilce a blouznivce našich hor, i nechal mi tam tehdy jen toho Klostermanna. Tím ze mne neudělal ani tak blouznivce, jako blba, který si spletl století... Z obou táborů, dřevorubců i ekologů, učinil pak ve své reportáži jakési podivíny, hádající se nesmyslně o malého černého vysmátého broučka, který oba tábory potřebuje ke své existenci, a tak si je prostě vyklonoval. Že bylo už tehdy zaděláno na dnešní miliardové zlodějny a skandály, jež musí na Šumavu přijíždět hasit vrcholné mezinárodní instituce, to pana redaktora téhle první šumavské „sci-fi“ reportáže bohužel nenapadlo. Dnes – alespoň podle úvodního slova k „šumavskému“ dílu Na vlastní oči dne 5. 8. 2003 – změnil názor. Teď je mu jasné, že nešlo o žádné akademické spory, ale o peníze, kdy se pod pláštíkem ochrany přírody drancuje nejvzácnější dřevo v republice. Po jeho slovech následovala profesionální, konkrétními fakty podložená (neboli, jak říkají s oblibou naši investigativci, dokonale vyzdrojovaná) reportáž Stanislava Motla o šumavském tunelu. Téhož Stanislava Motla, díky jehož úpornosti byl nakonec odsouzen v právním státě zvaném Spolková republika Německo nacistický válečný zločinec Malloth. Teď se zuřivý reportér pustil do Šumavy. A tady jsme u prvního obrovského paradoxu. Není to kupodivu veřejnoprávní televize (ani žádný z šesti českých rozhlasů!), jež v hlavních vysílacích časech umí a chce šumavský národní tunel pojmenovat (s čestnou výjimkou Nedej se!, uklizenou do takřka nesledovatelných odpoledních časů na ČT 2). Bylo to kdysi „neseriózní“, komerční Rádio Alfa, jež se díky redaktoru Lautnerovi potěmkinskému „národnímu parku“ soustavně kriticky věnovalo (1996–1998). A dnes? Je to kupodivu zase komerční, intelektuály vysmívaná Nova, která soustavně – během jednoho roku už potřetí! – celý problém pojmenovává, nenechá si od Žlábka a jeho mordparty nasadit brýle mámení, vidí Na vlastní oči za cíleně vypouštěnou mediální mlhou reálné podvody a krádeže. Je to Nova, jež z vlivných médií jako jediná proniká nejen – s rizikem pokut – do hlídaného jádra parku, ale i do neméně hlídaného jádra problému: ke korupci, zasahující i vyšetřující orgány (ředitel přiznává krádeže, policie je popírá!). A to je ten paradox: ČT 1 za peníze koncesionářů v prime-timu v podstatě kryje špinavé praktiky dřevařských akciovek, profitujících z parku, v jejich zájmu mlží a, dost možná, i šíří poplašnou zprávu o „nebezpečí požáru v kůrovcem sežraném lese“ (Události, 11. 8. 2003, redaktor Aleš Hazuka, jenž v tomto případě nezastupuje zájem veřejnosti, ale dřevařské lobby Národního parku). Přitom každý lesník i turista ví, že nebezpečným ohniskem požáru na Šumavě jsou vyschlé, sluncem rozžhavené Žlábkovy holiny, nikoli podmáčené uschlé smrčiny kolem slatí! A v tu samou dobu, kdy ČT takto mlží, „bulvární“ redaktor Motl přinutí ředitele největší a nejpřísněji střežené ochranářské organizace v zemi k neuvěřitelným výrokům typu: „Ano, krade se tu dříví“ (rozuměj: pomocí vrtulníků a nákladních souprav, za devatero závorami), „stejně, jako se kradou v samoobsluze rohlíky!“ (Ivan Žlábek, 5. 8. 2003) A na toto vše se dívá plzeňský radní pro životní prostředí Pavel Stelzer a politicky pokrývá zlodějnu ve svém regionu („Vedení se změnilo k lepšímu, Žlábek by mohl zůstat“, MFD 26. 7. 2003). A vidí to – pořád ještě na vlastní, nebo už na cizí oči? – i ministr, který už víc než rok sbírá odvahu a důvody k výpovědi kozla, jenž je za naše peníze už osm let na Šumavě vrchním zahradníkem.