Nechme lesy na pokoji

Nechme lesy na pokoji
Author	Jan Stejskal
Date	2004-05-03
Source	Ekolist
Genre	tisk
Respondent

Životní prostředí a ekologie

„Státní ochrana přírody je úplně impotentní, proto jsme začali vykupovat lesy,“ říká náčelník slovenského lesoochranářského sdružení VLK Juraj Lukáč.

• Jaké jsou na Slovensku největší problémy s ochranou přírody?

Státní ochrana přírody v Čechách i na Slovensku je úplně impotentní a pravděpodobně pracuje ruku v ruce s lesními hospodáři na trvalém zničení naší přirozené krajiny, což je lesní krajina. Lesy nejsou ničeny ani tak imisemi, kyselými dešti a globálním oteplením. To všechno jsou výmluvy, které se lobbistickým skupinám hodí k přikrytí svého tunelování. Je velmi lehké říci: „Přišly imise z Polska, nastala kalamita, kterou musíme vyřešit. Proti lýkožroutovi musíme bojovat motorovými pilami.“ A už můžete vyrazit do lesa a kácet hlava nehlava a vždy těch deset procent může skončit ve vaší kapse. Jenomže je tu jeden velký problém. Živé systémy jsou velmi složité a mají vypracované mechanismy, jak ledacos přežít. Když se v přírodě něco pokazí, tak se to dokáže i „opravit“ a vždy je to v čase stále dokonalejší – a bohužel i složitější. Je to tak složité, že živým systémům nemůžeme do hloubky porozumět a nejlepší, co můžeme udělat, je nechat je být. Snaha okolní životní prostředí neustále vylepšovat mi připadá, jako kdybychom se snažili vylepšovat člověka. Člověk je také složitý systém a nikdo se nesnaží nahrazovat jeho „části“ umělými výrobky. To se dělá jen výjimečně, pouze v případě, že člověk jinak nemůže přežít, a i tak jsou s tím problémy a náhrady nikdy nejsou tak dokonalé. V lese s tím ale žádné problémy nemáme. Tam to všechno v pohodě vykácíme, podle vlastních představ vysadíme něco jiného, a pak se divíme, že to nefunguje.

• Co proti tomu chcete dělat?

Dlouhodobě se snažíme, aby byl aspoň někde ve středoevropském prostoru, především v Karpatech, ponechán prostor pro přirozený vývoj organismů, pro přirozený vývoj celého lesního systému. Na Slovensku je nyní území republiky rozděleno na pět stupňů ochrany. Jednička je nejmenší, pětka nejpřísnější ochrana. Pětka a čtyřka, což je asi 600 přírodních rezervací a národních přírodních rezervací, představují 2 % území. Požádali jsme, abychom mohli být účastníky řízení jen na těchto 2 % – a na nich se za minulý rok projednávalo víc než 1300 výjimek! Do 501 rezervací se za rok zasáhlo minimálně jednou. Když říkám zasáhlo, to znamená, že se tam kácelo, chemicky postřikovalo apod., a to vše se souhlasem státních ochranářů. Naším cílem je zachránit v prvním kole ta 2 % území, aspoň na nich zabránit zásahům. Odpůrci nás obviňují, že bychom všechno chránili a pak už se nebude smět na Slovensku nic dělat. Ale tak to není. Ať si každý dělá, co chce, na 98 % území. Jen na těch 2 % ať je svatý pokoj pro přírodu. Ale i to je obrovský problém, a to hlavně v očích státních ochranářů. Člověk ví přece nejlíp, a ochranáři už vědí vůbec nejlíp, jak to má v lese vypadat. Je to i silný psychologický problém. Jde asi i o důsledek protestantské filozofie, samozřejmě myšlený v dobrém: Člověk, který nechává bordel na dvoře, je líná lemra, a ten, co stále něco dělá na zahrádce, je poctivý člověk. Což v podstatě může být i pravda, ale ne v přírodě. Když lidé s touto výchovou přijdou do lesa, hned by to tam všechno uklízeli. Týká se to i státní ochrany přírody, protože z oněch 1300 výjimek o 700 požádala státní ochrana přírody!

• V některých rezervacích jsou ale chráněné například kytky, které by bez péče člověka zmizely.

V tom vedeme spor s ostatními nevládkami. Lidé vidí, že je něco špatně, chtějí s něčím pomoct, a tak vznikají nevládky. I na nás se nabalili lidé, kteří chtějí pomáhat přírodě. Přišli jsme do lesa a oni hned chtěli něco dělat. To je ale obrovský problém – dát jim nějakou práci, aby měli pocit, že pomáhají, a zároveň aby les nezničili. Protože jen tak přijít do lesa a dívat se kolem je pro ně nemyslitelné. Květinové louky tu kdysi byly, ale ne tam, kde jsou teď. Lidé jejich přirozená společenství z míst podél řek vytlačili. A teď nastala úplně idiotská situace, protože lidé chtějí zachovat orchideje, ale zmizely lidské důvody pro jejich existenci. Téměř zmizelo kosení a pasení, a tak ochranáři dělají úplně komické věci – kosí, ale nevědí, co se senem, a tak ho hážou do lesa. A stát jim za to ještě platí. Někde se takhle obhospodařují i rašeliniště, což je naprostý odborný lapsus, protože po pokosení rašeliniště vysychá. Díky účastem ve správních řízeních jsme přišli na to, že někde se už ani nekosí, jen se seberou dotace a řekne se, že to bylo pokosené. Nakonec někdo zruší dotace a bude po květinách. To, co my chceme chránit, není nějaká květinka nebo pták, ale les jako živé společenství, které se skládá z desítek tisíc různých druhů. Nejdůležitější z nich jsou přitom bakterie, chvostoskoci, dešťovky atd., tam jsou miliardy živočichů na hektar lesa. Jsou tam i rostliny, jednobuněčné rostliny, houby, lišejníky – a stromů je tam jen deset druhů. Les je u nás téměř kdekoliv nejstabilnější formací. Ale zdůrazňuji ne les původní, ale les přirozený, a to je rozdíl. Les se pomalu přizpůsobuje změnám prostředí. Stejný les jako nyní tu nikdy dřív nebyl, možná byl podobný, ale nikdy ne stejný. Tento pohyb, sebeobnovování lesa, chceme zachovat. Jediná šance, kterou jsme před několika lety viděli, byla, že ta 2 % koupíme a nebude se v nich dělat nic.

• Co na vaše snahy říkají lidé v okolních vesnicích?

Sedláci to nechápou. Lesnictví je v našich končinách levobočkem zemědělství a lidé jsou naučeni myslet jako zemědělci. Ti pracují s nepřirozenými rostlinami, všechno, co konzumujeme, bylo dovezené z Asie nebo Ameriky apod. Aby tady tyto nepůvodní rostliny přežily, potřebují nesmírně vysoký vklad lidské práce a energie, to znamená chemikálií atd. Les je ale přirozený, ten tu nejlíp přežívá sám bez lidských zásahů. A to je rozdíl. Lidé naučení okopávat zahrádky a hnojit je proti škůdcům si myslí, že stejný postup je nejlepší i pro les. To ale není pravda, lesu přesně takový postup škodí.