Královny Šumavy

Z sumava-corpus
Verze z 13. 9. 2015, 05:28, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „{{MediaBankArticle |Title=Královny Šumavy |Author=Erik Tabery |Date=2001-07-23 |Source=Respekt |Genre=tisk |Respondent= }} Právě uběhly dva roky od ch…“)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání


Královny Šumavy
Author Erik Tabery
Date 2001-07-23
Source Respekt
Genre tisk
Respondent

Právě uběhly dva roky od chvíle, co aktivistická blokáda Trojmezenského pralesa vyvolala zájem veřejnosti na útok kůrovce na šumavské lesy. V boji o brouka, kterého většina lidí nikdy neviděla, ale jenž požírá zdejší jehličnaté hvozdy, se vyjadřovali snad všichni a názory se různí. Kácet, či nekácet v prvních zónách šumavského parku? Diskuse se většinou vede v kancelářích daleko od lesa. Na šumavských kopcích ale můžeme potkat i pár lidí, kteří jsou tu celý rok, a vědí proto víc.

Slunce se na chvíli vynořuje zpoza mraků a ozařuje plochu pod sebou. Podle podrobné mapy by tu měly být husté lesy, ale místo nich je tu jen děsivá holina s trčícími pařáty vysušených stromů. Kolem se válí vyvrácené pařezy a kořeny svíjející se proti slunci. Co nesrazila lidská ruka, dokonal silný vítr, kterému osamocené stromy nemají šanci vzdorovat. Na stejně vykuchané stráni naproti se pohybuje lidský kůrovec. Pásák stahující dřevo a drtící všechno pod sebou. „Tady na těch holinách roste vysoká tráva, která nepouští vodu, a proto tu je malá šance, že tu něco vyroste. Ty stromky, co vidíte, tu museli zasadit uměle. Tím, že rostou pod přímým sluncem, rychle narostou do výšky a budou slabé“ říká Ivona Matějková (26). Právě ona patří mezi pár nadšenců zmíněných v úvodu. Absolventka pedagogické fakulty v Plzni dnes připravuje doktorandskou práci na biologické fakultě Jihočeské univerzity. Tématem jsou šumavské pastviny. Díky stipendiu může většinu svého času strávit přímo na Šumavě. Jezdí sem už několik let a poslední dva roky tu tráví čtrnáct dní z každého měsíce. „Chodím po lesích a mapuju, kde co nakáceli a jestli to v prvních zónách skutečně nechávají ležet, nebo ne,“ říká slečna Matějková. Denně nachodí kolem čtyřiceti kilometrů a to na nejvyšších šumavských kopcích. „Já to tady miluju od malička, takže pro mne je to zábava.“

O kousek výš nad vysušenou holinou začíná Trojmezenský prales. Před dvěma lety jej vlastními těly uchránili od kácení aktivisté Hnutí Duha. Dnes jsou jejich argumenty vidět v praxi. Na stojící suché smrky, které zdolal kůrovec, sice není příjemný pohled, ale pod jejich smutnými větvemi bují čilý život. Tráva je tu nižší a mechy jsou nasáklé vodou. To umožňuje rychlejší tlení popadaných kmenů. Ty jsou pokryté mechy, z nichž už rostou další smrčky. „Tady vidíte, proč se nemá kácet. Příroda se z ataku dostává sama. Uschlé stromy kryjí před pražícím sluncem mladé stromky, které mají silnější kmínky, a tak budou i odolnější,“ ukazuje Ivona Matějková. O kousek dál na zemi leží stromy pokácené před dvěma lety. Září do potemnělého lesa, protože mají ostrouhanou kůru. „To je ten největší problém. Kůru by využily nové stromky, takhle to tu zůstane trčet bez užitku ještě desítky let.“

Druhý den k večeru se Ivona Matějková vydává do modravských kopců. Tady je pohled na vytěžené pláně druhé zóny ještě smutnější. Především ale přichází na nový objev: hned u cesty se válí v rozježděném bahně krásné kmeny desítek zdravých stromů. Některé kmeny mají už ohoblovanou kúru, jiné ještě nejsou nahé. Zítra odtud celý náklad určitě po anglicku zmizí. Obličej doktorandky Matějkové je bílý vztekem. „To je šílený“ opakuje si mimoděk tichou mantru. Přestože padá tma, vytahuje fotoaparát a snímá mrtvé stromy. „Přijdu sem zítra ráno kolem páté, kdy to ještě neodvezou. Nafotím to líp a pak to dám na internet.“

Zatímco na druhé straně cesty je bezzásahová zóna a rostou tu už malé čerstvé stromky, tady jsou jen stopy strojů, které zlikvidovaly vše, co by tu mohlo vyrůst. To ostatně dokazuje i průzkum Magdy Jonášové z Jihočeské univerzity, která právě v těchto lokalitách už několik let srovnává plochy, kde člověk zasáhl a kde nechal přírodu pracovat samotnou. Čísla hovoří jasně. Zatímco před vykácením lesa bylo na jednom hektaru zhruba pětadvacet tisíc semenáčků nových stromů, po zásahu člověka jich osmdesát procent zahyne.