Kůrovec na Šumavě: pro stromy nelze přestat vidět les

Z sumava-corpus
Verze z 13. 9. 2015, 05:28, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „{{MediaBankArticle |Title=Kůrovec na Šumavě: pro stromy nelze přestat vidět les |Author=Eva Rázgová |Date=02.1999 |Source=Eko |Genre=tisk |Responden…“)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání


Kůrovec na Šumavě: pro stromy nelze přestat vidět les
Author Eva Rázgová
Date 02.1999
Source Eko
Genre tisk
Respondent

O kůrovcové kalamitě na Šumavě se vášnivě diskutuje už mnoho let. Zatímco se lidé hádají, brouk v poklidu každý rok ničí další stovky hektarů živého lesa.

Od mnoha sporů týkajících se ochrany přírody se ten „kůrovcový“ v jednom liší: názorovým protivníkům jde v podstatě o totéž – zachránit šumavský národní park. Jen se nemohou dohodnout, jak to udělat. Na jedné straně stojí ti, kteří jsou přesvědčeni, že příroda si za všech okolností nejlépe poradí bez lidského vměšování. Na straně opačné je názor, že když už lidé nadělali v přírodě nějaké chyby, nemohou od nich najednou jen tak dát ruce pryč – zkrátka, že co jednou pokazili, měli by se také pokusit napravit.

Spor o to, jestli a nakolik mají šumavské lesy zůstat „bezzásahové“, by se však pravděpodobně vynořil i bez kůrovcové kalamity – ta byla pouze jakousi rozbuškou. Nebýt kůrovce, mluvilo by se o tom, zda v prvních zónách parku povolit podsadbu mladými stromky za účelem druhového zpestření, nebo o tom, jak má zonace parku vlastně vypadat (tyto otázky se ve skutečnosti také probírají, jsou ale přehlušeny kůrovcovou aférou).

Problém šumavského parku a jeho ochrany má ovšem více úrovní, které se často chybně směšují. Jedna z nich se týká obecných principů národního parku a diskuse o tom, jestli na jeho území (tím spíše v nejcennějších prvních zónách) mají lidské zásahy vůbec co dělat. Jiná věc je hospodaření NP Šumava – například často kladená otázka, zda je v pořádku, když správa národního parku vydělává na prodeji vytěženého dřeva. Další, bohužel trochu opomíjené, je hledisko exaktně ověřitelných poznatků o fungování lesa. Právě touto rovinou problému se bude zabývat následující stať.

Jaké jsou šumavské lesy?

Les na Šumavě nevypadal vždycky stejné – především však málokdy vypadal tak smutně jako dnes.

Těžko říci, kde vznikly a jak se udržují mýty o nedotčenosti šumavských hvozdů.

Z historických pramenů i ze současné druhové skladby lesa jasně vyplývá, že dnešní Šumava je z více než 80 % plochy společným výtvorem přírody a člověka. Někomu se to může zdát málo podstatné, neboť zdravý selský rozum praví, že každý les je lepší než nic, a že tedy máme zachránit alespoň to, co zachránit lze.

To je svým způsobem pravda. Pravda je i to, že na oněch zbývajících necelých dvaceti procentech parku se nacházejí jedinečné přírodní skvosty, takže skutečně je co chránit (jde například o rašeliniště s původními porosty blatky nebo kleče, o rašelinné nebo podmáčené smrčiny, nebo o pralesovité zbytky smíšených porostů). Z odmítnutí představy o nedotčené Šumavě ovšem také nijak nevyplývá, že bychom si jí měli méně vážit nebo že by si ochranu nezasloužila.

Je v tom jen jeden háček: jestliže připustíme, že lesy na Šumavě jsou dnes výrazně pozměněné člověkem, nemůžeme už zdaleka tak pevně spoléhat na to, že se samy, pouze za pomoci vlastních autoregulačních mechanismů, ubrání jakémukoliv ohrožení.

Nahlédnutí do historie

Šumavské lesy jsou vystaveny nepřetržité civilizační zátěži už od 13. století. Tehdy se jednalo hlavně o klučení lesů při získávání nové zemědělské plochy a o pastvu dobytka, která likvidovala spodní vegetační patra a bránila přirozenému zmlazování lesa. K tomu se posléze přidala těžba palivového dřeva (hlavně listnáčů pro sklárny) a ještě později těžba jehličnatého dříví pro průmyslové využití. Na valnou většinu dnešních problémů bylo „zaděláno“ už tehdy. Postarala se o to jednak celkově nadměrná těžba, jíž lesy nedokázaly čelit přirozenou obnovou, dále holosečný způsob těžby, na který se začalo přecházet v 16. a zejména ve druhé polovině 17. století (předtím se těžilo spíše toulavě), a v neposlední řadě prudce zvýšená poptávka po dřevě jehličnanů, která nastoupila spolu s průmyslovou revolucí a přinesla Šumavě první smrkové monokultury.

Co se vlastně stalo?

Všechny uvedené změny drasticky porušily především původní druhovou skladbu lesa a s ní související cyklus, ve kterém se lesní společenstvo přirozeně obnovuje.

Pro středoevropské lesy je typický takzvaný malý vývojový cyklus, který spočívá – velmi zjednodušeně řečeno – v postupném odumírání a náhradě jednotlivých stromů. Tento cyklus je ekologicky velmi stabilní a většinou při něm nedochází k porušení či odumření velké plochy lesa najednou. Nutným předpokladem jeho fungování je ovšem pestrá druhová a věková skladba společenstva – tedy přesný opak toho, co nabízí smrková monokultura.

V horských oblastech může někdy malý vývojový cyklus odbočit do takzvaného velkého cyklu, pro který je charakteristický synchronní rozpad větších ploch lesa. Pokud les není vystaven civilizační zátěži a pokud je zachována druhová pestrost, občasný přechod do velkého cyklu není ani v naší zeměpisné šířce žádnou „chybou“ – společenstvo se dokáže samovolně vrátit do cyklu malého.

V dnešních šumavských lesích, které jsou jako celek výrazně pozměněné člověkem, už tato autoregulace nemůže dobře fungovat. Výše popsané hospodaření totiž lesu dlouhodobě „vnucovalo“ velký vývojový cyklus, který pro něj není přirozený (podrobněji viz obr. na str. 11). Na tomto místě jev hodné poznamenat, že kůrovec není příčinou, ale spíše důsledkem problémů, se kterými se dnes Šumava potýká.

V narušeném lese jsou jiná pravidla hry

Pro zdravě fungující les neznamená kůrovec zkázu, nýbrž jeden z přirozených faktorů, který se v obnově společenstva uplatňuje. Napadá totiž přednostně staré a oslabené stromy a pouze urychluje jejich zánik. Za předpokladu druhové a věkové rozrůzněnosti společenstva (to jest charakteristik typických pro malý vývojový cyklus) nemá velkou šanci masově se rozšířit z napadeného stromu na okolní, zdravé jedince. Jednak proto, že má v okolí omezeném množství své potravy (smrků v „rizikovém“ věku a stavu), za druhé proto, že zdravé stromy se dokážou napadení do značné míry hranit: zalévají snubní komůrky brouka pryskyřicí a tím jej hubí.

Zcela jinak je tomu v narušeném společenstvu, které je druhově ochuzené a kde je navíc běžné, že stromy na velké ploše se v přibližně stejné době najednou dostanou do věku, kdy jsou pro kůrovce atraktivní. Za takových podmínek se brouk může rychle namnožit a jakmile se to stane, už se mu nedokážou ubránit ani zdravé stromy. Důvod tohoto selhání je prostý: možnost produkovat pryskyřici není neomezená. Při masivním napadení se strom rychle vysílí a dalším náporům už neklade žádný odpor. Při kalamitě už si tedy kůrovec příliš nevybírá mezi původními a narušenými porosty. Zdravé stromy dokážou jeho šíření zpomalit (zpočátku se vždy brání), ne však zastavit. Proto se kalamita, i když začala v nepřirozených porostech, rozšířila i do nejcennějších částí parku.

Nechat být…

Možností, jak se ke kůrovcové kalamitě postavit, je několik.

Samozřejmě, že lze nechat všechno „běžet“ a čekat. Toto řešení nelze a priori označit za špatné, jen bychom si měli uvědomit, k čemu se vlastně rozhodujeme, a pokusit se odhadnout, jak se v takovém případě bude situace vyvíjet. Odhad bude vždy zatížen určitou chybou, protože nikdy nebudeme vědět, jestli v příštích letech bude pro kůrovce vhodné či nevhodné počasí, jestli vichřice způsobí velké polomy a podobně. Lze ovšem říci, čeho se dočkáme při souhře šťastných náhod a co Šumavu čeká, když budou okolnosti nepříznivé.

Jelikož přirozená obranyschopnost zdravých stromů při přemnožení kůrovce prakticky úplně selhává, nedá se rozhodně očekávat, že se kalamita automaticky zastaví na zdravých, dosud nenarušených porostech. Jasným dokladem toho jsou důsledky bezzásahového režimu ve staré části Bavorského národního parku, kde je dnes bezzásahová zóna – co se týče smrku – prakticky mrtvá.

Na druhou stranu je pravděpodobné, že by se některé ostrůvky lesa ubránily skutečně samy – především ty, které jsou na studených, podmáčených stanovištích (takové zůstaly i v bezzásahové zóně Bavorského národního parku).

V 1. zónách NP Šumava se dnes nachází přibližné 1 300 000 m3smrku. Podle podrobné studie zpracované v loňském roce ing. Vladimírem Zatloukalem z NP Šumava je z toho zcela mimo riziko zničení kůrovcem přibližně 60 000 m3dalších 270 000 m3je ohroženo mírně a je zatím naděje, že na větší části by se šíření kůrovce – za příznivých okolností – mohlo zastavit samo 540 000 m3smrku je ve vážném ohrožení, které je však dobře zvládnutelné včasnou asanací. Dalších 380 000 m3je zasaženo tak, že ani včasná asanace není zárukou úspěchu, a zbývajících 50 000 m3smrku je tvořeno nepatrnými zbytky, které zůstaly v převážně rozpadlých porostech v prostoru bezzásahového území (všechny údaje jsou v kubických metrech, nikoliv v hektarech, protože je tak možné započítat i malé ostrůvky smrkových porostů a jednotlivé stromy ve smíšených porostech).

Při počítání možných rizik je ovšem třeba mít na zřeteli, že přísně bezzásahovým režimem v prvních zónách jsou ohroženy i porosty ve druhé zóně, kdo se zasahovat smí. Díky důsledné asanaci je zde stav v současné době víceméně stabilizovaný, kůrovec se sem ale trvale šíří z prvních zón. Daní za bezzásahovost jsou proto jednak souše v prvních zónách, za druhé zbytečně vzniklé kůrovcové holiny v zónách druhých.

Samozřejmé, že ani „sežraný“ les není navěky mrtvy. Na poškozených územích, která dnes máme, je pod suchými stromy dostatečné množství mladých stromků, ze kterých může vzniknout les nový. Než „mrtvá“ plocha zaroste novým lesem, bude to trvat přibližné třicet let. Výsledkem bude opět společenstvo s nepřirozenou druhovou skladbou a věkově nerozrůzněné. Za několik desítek let opět všechny smrky přibližně současně dorostou do věku, kdy jsou jednak atraktivní pro kůrovce, jednak zranitelné větrem.

Les, který tímto způsobem vznikne, bude tedy podobně „náchylný“ ke kůrovcové kalamitě, navíc bude obsahovat mnohem menší procento původních pralesních porostů.

… nebo bojovat?

Druhou možností je pokusit se kůrovce zastavit. To znamená především připustit asanaci napadeného dřeva.

V oblastech, kde je napadení mírné, stačí včasné vyhledání a vytěžení jednotlivých napadených stromů. Tam, kde vznikají velká kůrovcová ohniska, se nelze obejít bez vykácení souvislých napadených ploch. V obou případech záleží úspěch zásahu především na včasném vyhledání napadených stromů. Ideální je, pokud jsou v nich teprve larvy – pak totiž v některých případech není ani nutné stromy transportovat z lesa. Je možné ponechat je na místě a larvy snadno zahubit odkorněním.

Kromě těžby napadených stromů lze využití některé další metody – především lapáky a feromonové lapače. Lapače jsou převážně umělohmotné pasti, kam jsou samice brouka lákány pohlavními feromony, samci zase látkami napodobujícími vůni zavadajících stromů. Naproti tomu lapáky jsou části kmenů nebo celé stromy (často se používají kmeny padlé při polomech), na které jsou lákáni především samci (vůní poškozeného dřeva), někdy i samice (feromony). Přilákaní samci začnou ihned vydávat pohlavní feromony, jimiž lákají samice, a agregační feromony, kterými lákají další samce k napadení téhož stromu. Cílem je soustředit na lapák co největší množství brouků, kteří by se jinak rozletěli do okolí, a jejich potomstvo včas zahubit – pokud možno ještě ve stadiu larev. Lapače a lapáky sice celou kalamitu rozhodně nezvládnou, mohou však boj výrazně usnadnit (například jeden plně obsazený a včas asanovaný lapák zachrání v daném roce přibližně 9 zdravých stromů).

Pokud by se použila varianta razantního zásahu (důsledné asanace napadených stromů včetně některých oblastí prvních zón), odhadují odborníci z NP Šumava zvládnutí kalamity do tří až pěti let (závisí to opět na podmínkách – především na počasí, intenzitě polomů a podobně).

Víc než dnešní kalamita

Zvládnutím kalamity se rozumí zastavení kůrovce a záchrana stovek až několika tisíc hektarů lesa, které by byly zničeny při aplikování bezzásahové varianty. Tím by však celý problém neskončil. I v případě úspěšného zásahu proti kůrovci by následně bylo nezbytné postarat se o to, aby se kalamity neopakovaly v budoucnosti – jinak bychom mohli pořád„běhat“ za kůrovcem, kácet a kácet.

Jak už bylo řečeno, kůrovec není příčina všech problémů šumavského lesa, ale důsledek drastického narušení společenstva, ke kterému docházelo v průběhu uplynulých staletí. Aby se les dokázal příštím náporům kůrovce ubránit sám, musí v něm především fungovat malý vývojový cyklus. Protože je tento cyklus pro středoevropské lesy přirozený, dá se předpokládat, že by se„nastartoval“ i bez pomoci člověka, když bude les ponechán svému osudu. Kdyby se v lese vůbec netěžilo a nezvyšovaly se další civilizační tlaky (zejména imise), trvala by taková obnova nejméně tři generace lesa – to jest 600 až 1 000 let. Není ovšem jisté, zda by se v takovém případě podařilo obnovit původní přirozenou skladbu lesa. Například stavy jedle jsou dnes tak nízké, že by s největší pravděpodobností v budoucnu zcela vymizela.

Druhá možnost je, že člověk lesu pomůže vrátit se do malého cyklu, především podsadbou chybějících druhů stromů. Alespoň částečně obnovená druhová rozmanitost následně podpoří věkovou a prostorovou strukturovanost lesa, které jsou předpokladem fungování malého cyklu. S pomocí člověka se může nastartování přirozené samoregulace lesa podařit do třiceti, spíše však padesáti let.

Podsadba je ovšem opět umělý zásah. I když tedy odhlédneme od současné kůrovcové kalamity, problému „zasahovat či nezasahovat“ se nezbavíme.

Stejně jako v případě kůrovcové kalamity můžeme zvolit „bezzásahovost“, měli bychom to ovšem činit s jasnou představou, co takové rozhodnutí znamená. Jeho důsledkem bude, mimo jiné, dlouhodobé riziko kůrovcových kalamit v budoucnosti. Rozhodně nelze tvrdit, že za takových podmínek les „nebude fungovat“ nebo že bude „mrtvý“. Bude fungovat, ale podle docela jiných pravidel hry než původní šumavský prales. Pokud do lesa skutečně nebudeme zasahovat, můžeme snad dokonce tvrdit, že ho ponecháváme přirozenému vývoji. Součástí takového vývoje pak ale nebude kůrovec jako regulační faktor (tak jako je tomu v malém vývojovém cyklu), nýbrž kůrovcová kalamita jako opakující se faktor katastrofický. Tento vývoj může být velmi zajímavý z hlediska ekologie společenstev, která by z něj mohla načerpat mnoho nových poznatků o působení opakovaných rozsáhlých disturbancí. Již na základě současných poznatků této disciplíny je však jedno jasné: nelze očekávat, že se ze souvislých ploch kůrovcových souší jednoho dne „vyloupnou“ skvosty, kvůli kterým jsme před několika lety vymezili první zóny národního parku.

Kdo je kůrovec?

Za označením kůrovec se většinou skrývá více druhů brouků z čeledi kůrovcovitých (Scolytídae). Stromy na Šumavě dnes napadá především lýkožrout smrkový (Ips typoygraphus), který je na obrázku, v menší míře také lýkožrout lesklý (Pityogenes chalcographus) a lýkožrout menší (Ips amitinus). Většinu života stráví tito brouci uvnitř smrkových kmenů. Základ požerku v kmeni vytváří dospělý sameček: vyvrtá chodbičku do kůry a rozšíří ji v komůrku. Do ní vábí samičky (v jedné komůrce mohou být až 3). Každá samička po oplození vyhryže do komůrky mateřskou chodbu, v průběhu kladení však musí být ještě několikrát oplozena. Jedna samička naklade v průměru 60 vajíček. Líhnoucí se larvy si pak hloubí chodby kolmo k mateřské. Na konci si vytvářejí komůrku ke kuklení. Brouci po vylíhnutí ještě několik dní žerou v okolí komůrky, pak provrtávají kůru a odlétají. Lýkožrout mívá do roka jednu až dvě generace potomstva, při přemnožení a vhodném počasí (teplo a sucho) může mít i tři generace.

Národní park Šumava

Základní údaje

Národní park Šumava byl vyhlášen 20. března 1991 vládním nařízením č. 163/1991 Sb.

Celková výměra činí 69 030 ha, z toho:

I. zóna (nejcennější přírodní území) – 8 841 ha,

II. zóna (pozměněné ekosystémy) – 56 888 ha,

III. zóna (značně pozměněné území) – 3 301 ha.

Lesy pokrývají 55 600 ha (tj. 81 %) z celkové rozlohy, z toho:

1 600 ha dnes tvoří rozloha „kůrovcových“ souší

Nepřirozená druhová skladba

Posouzení, do jaké míry je narušena přirozená druhová skladba lesů, je možné díky typologickému zmapování středoevropských lesů. Z něj vyplývají známé údaje o tom, jaké druhové složeni je přirozené pro konkrétní nadmořskou výšku, teplotu a geologické podloží. Takto rekonstruovaná přirozená druhová skladba se pak porovnává se současným stavem.

Na základě porovnání lze současný stav lesních porostů v NP Šumava charakterizovat takto:

výrazně deficitní zastoupení buku (chybí přibližně 7 800 ha),

deficitní zastoupení javoru klenu (chybí kolem 1 400 ha),

deficitní zastoupení jedle (chybí více než 6 000 ha),

v osmém lesním vegetačním stupni absence odrostlého jeřábu, který zvěř okusem udržuje v keřové podobě,

deficit jeřábu, všech druhů bříz, osiky, stromovitých a křovitých vrb (dohromady chybí přibližně 3 000 ha).

nepřirozeně vysoké zastoupení smrku (nadbytek asi 18 000 ha). Zde se navíc z velké části jedná o geneticky nepůvodní populaci rychle rostoucího smrku, který byl v minulosti dovážen z celého území Rakousko-Uherska a na Šumavě vysazován jako monokulturní hospodářský les určený k vytěžení. Tyto stromy jsou v šumavských podmínkách daleko více ohroženy povětrnostními vlivy i kůrovcem, protože jsou již primárně oslabeny (především předčasným stárnutím).

Důsledky imisí

V posledních letech přibyly další civilizační faktory, které zvyšují náchylnost lesa ke kůrovcové kalamitě. Jedním z nich jsou imise. Šumava byla dlouho považována za imisemi nedotčenou. Příčinou tohoto omylu bylo zřejmě to, že stadiu viditelných příznaků imisního poškození při slabší zátěži předchází poměrně dlouhé období fyziologického stresu. Ten je navenek málo patrný, projevuje se především sníženou schopností odolávat klimatickým extrémům i biotickým zátěžovým faktorům (nejedná se jen o kůrovce, ale typicky například o zvýšení stavu ploskohřbetky smrkové Cephaleia abietis). Po vyčerpání fyziologických rezerv dochází pak často ke skokovému zhoršení, které se navenek projeví „zviditelněním“ škod (především defoliací, tj. předčasným usycháním a opadem jehličí). K tomuto skokovému zhoršení došlo na Šumavě na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Imisní zátěž přispěla k masivnímu rozšíření lýkožrouta smrkového i ve vyšších polohách, které za normálních okolností nejsou pro jeho gradaci optimální (například Plesná, Třístoličník, Smrčina).

Eva Rázgová

vystudovala biologii (obor ekologie a etologie) na Přírodvědecké fakultě Karlovy Univerzity v Praze.

Je tiskovou mluvčí Ústavu pro ekopolitiku v Praze